Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ozvěny letních olympijských her © stále doznívají. V našem jazykovém koutku máme samozřejmě na mysli věčné téma přechylování.
Nesmělý experiment komentovat den olympijských plaveckých soutěží bez použití koncovek „-ová“ byl záhy utnut s vysvětlením, že šlo o sólo akci jednotlivce a už se to nebude opakovat. Protože pravidla ČT platí pro všechny. A pravidla českého jazyka jakbysmet.
Takže televize prý přechylovat „musí“. OK, ale pak do studia Hyde Parku Civilizace nastoupí Daniel Stach, aby zpovídal vědkyni a nobelistku Donnu Strickland, přičemž po nějakém přechylování tu není ani vidu, ani slechu. (Pan Stach vede rozhovor v angličtině a pak ho dabuje do češtiny, ale to na věci nic moc nemění).
Ano, nejde tu o akční sportovní přenos, kde nepřechylování může působit jazykové a komunikační obtíže, protože závodnic jsou desítky. Z toho, jestli se na obrazovce říká a píše Strickland nebo Stricklandová, není ani v HP Civilizace potřeba dělat vědu. Poučení je nabíledni: trvat na tom, že se přechylovat „musí“, nebo „nesmí“, má, nebo nemá, je marné. Život si najde cestu.
A to dokonce i ve veřejnoprávním médiu. Základní pravidlo „ženská příjmení přechylujeme (nebo ne)“ ať existuje, ale zároveň je soustavně testováno a překonáváno. Výjimky vyplývají z toho, jak se tříbí jazykový úzus, jak různorodě vypadají jména žen v úředních dokumentech nebo také z toho, v jaké podobě čeští mluvčí píšou a vyhledávají slova na internetu.
Běžně – když zůstaneme u sportu a médií – jsme svědky situací, které přechylovací puristy znepokojují. Češky jako Laura Samson (tenis) a Lurdes Gloria Manuel (atletika) si „vydobyly“ nepřechýlená příjmení tím, že se tak oficiálně jmenují, a je správné a hlavně slušné je tak nazývat. Jejich zahraničním soupeřkám ale takovou výsadu nepřiznáme a přechylování a skloňování je ohnivě podrobujeme. Protože česká mluvnice, přes tu nejede vlak.
V praxi – a pořád jsme u televizních komentátorů – tahle jazyková asymetrie vede například k tomu, že se u Češek s nepřechýleným příjmením daleko častěji vyslovuje plné jméno, protože tu působí podvědomá potřeba, aby bylo co skloňovat (když přechýlené jméno soupeřky skloňujeme také). A vadí to? Ne.
Podobná nebo ještě patrnější je tahle tendence u jmen zahraničních političek. Pokud nepřechylujeme Harris, Clinton, Merkel a von der Leyen, podmíněný reflex nám rovnou našeptává i jejich křestní jména, protože samotné nepřechýlené příjmení bývá v praxi… méně praktické. Pochopitelně, řada lidí (a přibývá jich) to takhle necítí, v nepřechýlené češtině jsou jako doma. Věta typu „Harris podporuje von der Leyen“ by jim připadala samozřejmá. Nehledě na lehké obtíže s určením, co je v ní podmět a co předmět.
Z druhé strany, v některých jazykových situacích to s tou symetrií trochu přeháníme. České basketbalistky teď porazily Mali 84:63, přičemž nejvíc bodů podle sportovních zpráv zaznamenaly Reisingerová, Čechová a Sklenářová, respektive „Dembéléová, N’Diayeová a Thienouová“. Když cizí příjmení končí samohláskou (N’Diaye rovnou čtyřmi), snad bychom alespoň v psaném slově mohli ten náš přechylovací kombajn přibrzdit…
Přechylování nejde ani zrušit, ani nařídit. Rozlučme se alespoň v tomhle ohledu s mánií předpisů a návodů, co je „správné“. Nikam to nevede. Místo toho potřebujeme jazykový rozum i cit, ustavičnou práci s dorozuměním a respektem vůči českému jazyku a vůči ženám, jejichž jména v něm vystupují.
Hloubat nad tím, jestli psát Romy Schneiderová nebo Romy Schneider, Brigitte Bardotová nebo Brigitte Bardot jako v tomto článku, je ztráta času. Hlavní je svoboda a tolerance – ocaď pocaď, protože pouze a jedině Taylor Swift!
Hezký víkend, milí čtenářové.
