Článek
Podzimní volební sezona přinesla bohatou žeň politického newspeaku. Nejvyšší čas, že sklizeň končí, protože z některých obratů už člověku zvoní v uších. Například, když někdo nechce předjímat, nechce spekulovat ani něco vzkazovat přes média. Ta jsou bohužel zmíněné jazykové pohromy obětí i součástí.
Součástí proto, že se v nich někdy urodí i věty typu „Další vývoj politik/politička XY předjímat nechce“, „Zda by měl funkci obhajovat YZ, oslovení politici nechtějí předjímat“, „Ten a ten odmítl posílat vzkazy přes média“ anebo „O svém výsledku dotyčný spekulovat nechce“.
Což samozřejmě nejsou věty - nebo dokonce titulky - vycucané z prstu, politici tak mluví a opravdu to takhle řekli. Potíž je v tom, že a) jsou to příšerná klišé a b) politici je mají rádi. Došlo jim, že se za ně mohou schovat v situaci, kdy nechtějí říct nic, respektive se o nějaké něco ani nesnaží. Nemusí to být hned jejich lišácká taktika. Třeba na ně jen dolehla únava, co také mají pořád vykládat nového a štěpného, že. Máme pochopení.
Každopádně politici příliš často místo pravých odpovědí na otázky servírují své instantní nepředjímání a nespekulování. Ale to je jenom vata, jistěže zabalená do krabice zdvořilosti. Mlčet anebo prohlásit „Nic vám neřeknu, běžte už všichni pryč“ by sice mohlo být i upřímnější, ale politická kinderstube velí používat trochu jiný slovník. Ano, ještě pořád.
Bezobsažnost je ale rovnocenná, ať už politik novináře pošle do háje, anebo jim sdělí, že nechce spekulovat, předjímat a vzkazovat přes média. Výsledek: Nedozvěděli jsme se, my ani vy, lautr nic. A navíc nás častují frázemi.
Jak bývá tohle schéma pro politiky výhodné, dobře ilustruje posloupnost, ve které „zpráva“ o tom, že někdo nechce spekulovat a předjímat, vzniká. Na začátku se pochopitelně nikdo nezajímá, jestli politik chce, nebo nechce. Žádný politik ještě - doufejme - neobdržel otázku: „Mohl byste předjímat, kdo, co, kolik…?“ A kdyby náhodou padl dotaz „Mohl byste si zaspekulovat, kdo, co, kolik?“, musel by takovou nahrávku na smeč proměnit i ten úplně poslední kandidát-elév.
Přes to všechno neustále slyšíme o nepředjímání a nespekulování, ačkoli na to se politiků nikdo neptá. Hovoří tak sami od sebe. A v tu chvíli, a ti bystřejší a protřelejší z nich si to asi uvědomují, přebírají iniciativu. „Něco“ říkají, žurnalistika to chtě nechtě zaznamenává, publikum konzumuje. Vatu. Leč politici jsou z obliga - a navíc u toho, když nechtějí předjímat a odmítají spekulovat, vypadají jakoby uvážlivě seriózně, až vědecky.
Hlavním efektem ve skutečnosti je, že si nás politici frázemi vodí tak, jak je to pro ně výhodné. Posloucháme jejich příběh. „Nechtěním předjímat“ a „odmítáním vzkazování přes média“ se záležitost zdá být vyřízena a „na stole“ - další milované klišé - bude možná někdy, až politik uzná za vhodné. Možná. Kdoví, na čí straně hřiště je teď míč.
Vzpoura proti jazykové dominanci a submisivitě je ale myslitelná. Protože jsme si zvykli, vypadalo by to ze začátku asi divně, ale proč by dialog nemohl pokračovat v duchu: Dobře, nikdo vás nenutí předjímat, tak nepředjímejte, stačí když řeknete, jak to vidíte a co si myslíte. Nechcete spekulovat? Vůbec nemusíte, nás jen zajímá váš názor. Máte? Aha, nemáte… Není potřeba nic vzkazovat přes média, vzkazování je vaše věc, do které se nebudeme ani nemáme (co nemáme, nesmíme!) plést. Ale zkrátka odpovězte na otázku. A tak podobně.
Vzpoura proti dutým frázím, ne proti politikům.
