Hlavní obsah

Šuplík: Nemakačenko z mamahotelu, může být něco ještě horšího?

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Shutterstock.com

Naše představy o práci a zahálce jsou někdy zvláštní.

Vstávat a cvičit! Protože práce šlechtí! Jazykový koutek na Seznam Zprávách se tentokrát zabývá opovržením leností.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jsou slova, která člověk nemá rád. Až nesnáší. Možná to máte taky tak, jen ukázky byste vybrali jiné. Za mě jsou to například „mamahotel“ a „nemakačenko“.

To nesnášení se netýká až tak slov samotných, ta prostě existují. Jde o to, jaké místo v řeči mají, jak a proč se používají a co se jimi chce vyjádřit. Oba zmíněné případy, jak rozumíme, obsahují motiv zahálky.

A také despekt ze strany toho, kdo o nemakačenkách mluví. To se dá ověřit jednoduchým testem: Nikdo neřekne „dobrý den, já jsem nemakačenko“, ale vždycky mluví o jiných osobách, na které ukazuje a staví je na pomyslný pranýř.

Mamahotel je přeci jen méně závažný zločin než nemakačenko, ale i tak jsme mu úspěšně propůjčili pejorativní přídech. Který pramení už v prostém významu obou částí složeniny: mama (maminka vaří, pere, obskakuje) a hotel (dotyčný nebo dotyčná se nechává obskakovat, žije si jako někde v hotelu). To je sice klišé až na půdu, „mamahotel“ vypadá často úplně jinak, ale o negativní konotace bylo postaráno. Když dávno dospělé děti stále bydlí s rodiči, je to zkrátka „mamahotel“ a je to špatně, protože se přece mají „sebrat“ a „postarat o sebe“, ne se „v jejich letech válet doma u maminky“. Vox (části) populi.

Mimochodem, fenomén mamahotelu je sice popsaný ze zemí kolem celého glóbu, ale například ve Spojených státech slovo jako „mamahotel“ neznají. Nic, co by tuto situaci takhle stručně a s despektem označilo.

A vůbec, proč se starat o to, v jakém počtu a sestavě spolu členové nějaké rodiny bydlí, tedy pokud zrovna neprobíhá sociologický výzkum? Víti Jakoubka?

„Nemakačenko“, to je češtější slovo a češtější příběh.

Patrik Ouředník ve svém almanachu Šmírbuch jazyka českého (nakladatelství Paseka, 2005) pod heslem „Člověk vyhýbající se práci“ posbíral tyto termíny: lehkoživka, běloručka, hodinář, flink, flákač, ubiják, ulejvák, slejvák, šlengr, zašlehávač, zašívač, nefachčenko, nemakčenko, nemakač, netahač, netáhlo, zášivka, rukavičkin, rukavičkán, rukavička. I tohle je bohatství češtiny, jejích spodních vod!

Když se ale slova „nemakačenko“ chopí twitterový účet ministra sociálních věcí, aby ubezpečil hlas (části) lidu „Dávkama akorát platíme nemakačenkům za lenost“, že to tak nenechá, jadrná lidová řeč přechází do ošklivé karikatury. Politik, notabene člen vlády, se má hrátkám s cejchováním nějaké skupiny spoluobčanů obloukem vyhnout.

Pro ilustraci, představme si, že si seriózní politik v Jurečkově stylu vypůjčí libovolný jiný domnělý lidový výrok, třeba „Jezdí si pro dávky v mercedesech“ nebo něco podobně stigmatizujícího (kohokoli, chudé, bohaté, cyklisty, motoristy). Načež zvolá: Takhle už ne!

Takové paušální odsudky - následované jednoduchým řešením s vykřičníkem - se v politice vyskytují a vyskytovat budou, ale to je politika pokleslá, stejně jako je pokleslé zapojovat slovo „nemakačenko“ ze slangu ulice do politické komunikace. Vždyť je to nadávka. Což připouští i Marian Jurečka.

Zajímavé je, že pojem nemakačenko, ostatně jako celé zmíněné heslo ve Šmírbuchu, se vztahuje k manuální práci. Kdo se vyhýbá té duševní, což je možné stejně tak dobře, jako netáhlo ani nefachčenko asi v hospodě označen nebude, snad jen flákač, to snad, to je ještě možné. Opovržlivé „nemakačenko“ je tím opovržlivější, že míří vlastně jen na lidi, co se živí, respektive podle něčího mínění by se měli živit rukama. Začít konečně makat!

Lidová etymologie kromě toho za nemakání připojila ukrajinskou příponu -enko, takže slovo jakoby odkazuje k Ukrajincům, což je jednak nezdvořilé až urážlivé, jednak věcný nesmysl, protože ukrajinští dělníci jsou u nás léta spojováni spíš s dřinou a pílí.

Samotný výraz Šmírbuch zaznamenává jako „nemakčenko“, bez hlásky „a“, nicméně vžila se a jasně převažuje varianta „nemakačenko“, jak potvrzuje i Český národní korpus.

Zrádný je 1. pád množného čísla: wikislovník uvádí jedině tvar „nemakačenka“, nikoli „nemakačenkové“, takže skloňování tu zřejmě uhýbá z mužského rodu do středního a neodehrává se podle vzorů gaučo, impresário nebo gigolo (i když množná čísla podstatných jmen rodu mužského životného gauča, impresáriagigola by měla jistý jazykový půvab).

Tolik několik praktických poznámek pro případ, že byste přesto přese všechno hodlali slovem „nemakačenko“ aktivně operovat. Děkuji za pozornost a přeji vám hezký víkend.

Doporučované