Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Václav Havel nám tu teď chybí, stýskají si někteří. Chybí - jako že tu není? Nechybí - protože tu je. Charisma jeho slov úplně stačí. Nebo co byste si představovali víc?
Když už se Havlem ohání i Klaus, je to opravdu, ale opravdu jasná známka toho, že Havlova slova mají stejný, respektive díky Institutu Václava Klause ještě mnohem větší vliv než dřív.
Klaus, když tento týden zahovořil o své nové studii situace na planetě Česko, pravil: „Vzpomněl jsem si na citát Václava Havla: ,Tato země nevzkvétá.’ Musím říct, že nevzkvétá ani nyní.“
Návrat k rozkvětu by podle Klause nastal skrze „čisté tržní hospodářství“. Což se dá zhodnotit asi tak, že Havlova slova hluboce oslovila i ty, kteří je nepochopili. To se těm opravdu velkým duchům stává. (To, že osloví, ne to, že nepochopí.)
Od roku 1990, kdy Havel řekl „naše země nevzkvétá“ v prvním novoročním projevu, si tuhle „hlášku“ postupně vypůjčily celé zástupy lidí od pera, politiky a čehokoli jiného. Brávali si ji do úst komunisté (Vojtěch Filip: „Naše země nevzkvétá, víc než v minulosti“) i jiní opozičníci napříč politickým spektrem.
Kdežto Andrej Babiš, když koncem roku 2021 opouštěl Strakovku, na facebooku oznámil: Čau lidi! Troufnu si říct, že naše země vzkvétá. Důkaz? Čísla. Skvělý rating, nízké zadlužení a nezaměstnanost, vysoká průměrná mzda a samozřejmě bezpečnost. Sledujte! Taky uvidíte nejnovější data o covidu a řeknu něco k nové vládě.
Čaulidi důkaz vzkvétání ratingem, to jsou přece výpisky z Havla, jako když vyšije, nebo ne?
Slovo „vzkvétat“ je samo o sobě docela knižní a do takové té čaulidi hantýrky, vlastně ani do běžného politického speaku, zrovna dvakrát nepasuje. Přesto se už dobrých třicet let přeme, jestli země „vzkvétá“, nebo „nevzkvétá“. Slovník politické debaty připomíná pozdní večer, první máj. Slušný odkaz, ne?
Abychom z toho nevynechali samotného autora-šéflyrika: Václav Havel v roce 2009 upřesnil, že „naše země vzkvétá, ale občas dost divně“.
Jiným charismatickým úslovím made in Havel, které obíhá českým jazykem, je „blbá nálada“. Naposledy se vynořila zásluhou Petra Fialy vloni v prosinci, kdy o ní premiér sepsal obsáhlý polemický tweet, ve kterém objasnil, že blbá nálada u nás navzdory přesvědčení mnoha blbě naladěných spoluobčanů nepanuje.
Mimochodem v tom tweetu se Fiala sekl hned v první větě: Je to už 26 let od chvíle, kdy ve svém známém projevu prezident Václav Havel označil atmosféru ve společnosti jako „blbou náladu“. Jenže v rudolfinském projevu z prosince 1997, jakkoli se blbé nálady velmi týkal a jakkoli mu Václav Klaus netleskal, se spojení „blbá nálada“ nevyskytuje. Havel to řekl jindy a jinde.
U jiných sebraných citátů se dá takhle splést jen těžko: Každý přece ví, že větou „Je to všechno na hovno“ završuje Ferdinand Vaněk Audienci, zatímco „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ pochází z balkonu Melantrichu v roce 1989.
To se ale pořád pohybujeme na domácím písečku. Pohled zvenčí vypadá trochu jinak: Z Václava Havla lidstvo nezná ani tak vzkvétání, ani tak blbou náladu, ani tak pravdu a lásku. Jeho nejrozšířenějším slovem je úryvek z knihy Dálkový výslech, z rozhovoru, který vedl na dálku (mezi Československem a západním Německem) s Karlem Hvížďalou. V originále ta pasáž zní:
„Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Jde o úryvek z obsáhlé odpovědi na otázku „Spatřujete v osmdesátých letech už někde špetku naděje?“. (Rozhovor vznikal v letech 1985 a 1986.) Načež se Havel ve své nejlepší formě rozhovořil ne o tom, jaké jsou vyhlídky na změnu poměrů, ale o naději jako takové. „Naději chápu jako stav ducha, nikoli stav světa“, a podobně.
Ona věta „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale …“ se v 21. století propracovala do globálního internetového sborníku moudrostí, které lidé sdílejí jako duchovní, motivační nebo smuteční poselství. Takhle, skrze havlovský mem, Havla zná internetová masa. Dá se to ověřit příslušným vygooglováním v angličtině i němčině, s docela impozantním výsledkem.
Protože Václav Havel byl pořádkumilovným člověkem a pečlivým literátem, myslím, že by ho zamrzela jedna věc. Když se u toho citátu někdy zapomíná na dovětek: „- bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Protože jistota, že něco má smysl, by měla být opravdu „bezhlavá“. Teprve pak je blíž naději-transcendenci než naději-optimistismu.
Až jistota, že něco má smysl nehledě na konečné skóre, znamená skutečnou naději.
Havel tak mluvil v kontextu 80. let a co do výsledku ne úplně nadějného úsilí československých disidentů. Ale očividně to po čtyřiceti letech oslovuje i lidi, co v komunismu ani omylem nežili a co třeba ani Havla zvlášť dobře neznají. Samozřejmě, nevíme, jestli každý, kdo naději lajkuje, autorovi rozumí správně. A internetovým používáním se z toho stává kapku kýč. A záleží na tom?
Mimochodem 2: Citát o tom, co je a není naděje, použil na konci zmíněného tweetu i Petr Fiala, jakožto protipól údajné „blbé nálady“. A co myslíte? Ano, slova „- bez ohledu na to, jak to dopadne“ také vynechal. „Hledět do budoucna s nadějí“, jak doporučuje Fiala, se ale „bez ohledu na to, jak to dopadne“ doopravdy nedá, rozumím správně?
Hezký víkend.
