Článek
Parlamentem na Malé Straně tento týden obcházelo strašidlo totality. Ze stenografického záznamu vybíráme:
„Ten váš zákon je další krok k totalitě.“ – „Vy se tady smějete, že tady mluvíme už rok o nástupu nové totality, a pak to tímhle potvrdíte.“ – „Já si myslím, že jste dali jasnou odpověď všem novinářům na otázku, jak je to s tou totalitou, jestli nějaká přichází, nebo ne.“ – „Tak tady se posouváme k tomu čtyřicátému osmému a k těm totalitním praktikám! Pěkně jste to dopracovali!“
Na osobách a obsazení pro účely našeho jazykového koutku nezáleží. Stačí upřesnit, že šlo o opoziční hlasy ohledně zákona o korespondenční volbě. Místo toho se zaměříme na TOTALITU a její braní si do úst.
Každému házení totalitou by správně měla předcházet rozcvička s významem slova totální, od kterého je totalita odvozená: totální a totalita jsou naprosté, úplné, všezahrnující, veškeré, absolutní. Pokud tahle slova mají popisovat společnost a poměry, které v ní panují, je evidentní, že ani ta nejhorší diktatura si totalitu nevynutí jen svým rozkazem. I tak se pořád budou objevovat nové a nové pěšinky, kudy se před násilím a zvůlí dá alespoň nepatrně unikat. Totalita nemůže být dost totální – pokud nedokáže ve svůj prospěch trvale obrátit jazyk, jakým se mluví. A myslí.
Výborně příslušné totalitní postupy vystihl Petr Fidelius ve své práci Zrcadlo komunistické řeči (1989). Ukázal, jak moc se totalita potřebuje opírat nejen o strach a náhubek. Zavést cenzuru a pozavírat vybrané lidi do vězení dlouhodobě naprosto nestačí. Aby totalita dostála svému jménu, bylo zapotřebí aplikovat i jemnější strategie.
„Nemůžeme-li rozhodovat o tom, jak má člověk myslit, pokusme se v něm ochromit samu schopnost myšlení. Kdo nebude schopen samostatně myslit, nebude schopen ani samostatně jednat, a bude tak maximálně splňovat podmínku totální poslušnosti,“ píše Fidelius.
Jak na to? Jak myšlení – nebo alespoň nějaké té rozcvičce před ním – odebrat smysl? Jde to: je zapotřebí vzít důvěryhodnost jazyku, skrze který se myšlení odehrává. Měnit slova z živých pojmů na normalizované stavební dílce sémantické stavebnice a pouhá automatická návěstí. Která po stisknutí příslušného tlačítka – vzetí si takového slova do úst – spustí příslušný řetězec požadovaných asociací. Tím se nahrazuje myšlení, respektive, jak říká Fidelius, pře-mýšlení, co slova znamenají.
Autor Zrcadla komunistické řeči analyzuje dřevěný jazyk tehdejší propagandy. Ale po 35 letech je až nepříjemně patrné, jak jeho myšlenky, jízlivě řečeno propagandistickou frází, „promlouvají k dnešku“. Protože nejsme v Rusku, nic jako oficiální propaganda sice neexistuje. „Neoficiálních propagand“, vedených jazykem politiky, byrokracie nebo reklamy, je zato nekonečné množství. S různým úsilím mění živé pojmy na automatická návěstí, o kterých je zbytečné (v ideálním případě marné!) přemýšlet.
Na internetech, a ty za totáče ještě nebyly, se ve jménu různých návěstí válčí ustavičně a svatě, hromadně i individuálně, v jakémkoli měřítku. A třeba Donald Trump s tím vyhrál (zatím jedny) prezidentské volby.
Totalita z rostoucího „chaosu návěstí“ nejspíš nevzejde, rozhodně ne rovnou. Ale důvěryhodnost jazyka, čili sdílené srozumění s tím, co svobodná slova znamenají, se touto cestou oslabuje bez nejmenších pochybností.
Slova sama o sobě nejsou – nemohou a nesmí být – totálně jednoznačná a pro všechny vždycky stejná. Nejsou to transparenty, potřebujeme je pořád tříbit a používáním upřesňovat, ať je to „stůl“ nebo „mír“ nebo „komunismus“. A proto je tak důležitá důvěryhodnost řeči. Musíme si, jak píše Fidelius, udržet něco jako společně sdílenou referenci k tomu, „oč vlastně jde“, „o čem je řeč“: Možnost dialogu, a tedy i myšlení, se zakládá na důvěře, že slova nás zásadně neklamou, že „vůz nemůže znamenat kozu“ a naopak.
Bez pře-mýšlení významů a o významech se jazyk mění na pouhé stavebnice kostek-slov. Každý bude skládat akorát tu svou, podle toho, jestli má na krabici nápis „o voze“, nebo „o koze“. Rozpad myšlení se zdá být pravděpodobným důsledkem. Přeměnit ho na totální poslušnost není vyloučené – ale v chaosu naštěstí o dost komplikovanější než dřív.
Šermovat klackem totality, jako by to byl prefabrikát z výrobního pásu, a ne živý pojem, má s totalitou společného víc, než by si Tomio Okamura, Andrej Babiš a někteří další mohli myslet. Slova si zaslouží péči i důvěru v jejich význam. Spolu to zvládneme.
