Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Počasí úspěšně ignoruje kalendář i meteorologický podzim. A to je příležitost – konečně! – přehodnotit privilegované postavení slunce, slunění a vřelosti v českém jazyce. A koneckonců i v každém jiném jazyce, alespoň v těch, používaných v zeměpisných šířkách dál od rovníku, kde naši předkové kdysi po sluníčku bažili. Teď je z něj hrozba.
Věc je nad slunce jasná a třicítková vedra, která jsme si na září fakt neobjednali, to jen podtrhla: chvála, která v češtině sálá ze slunce a jeho odvozenin, není zasloužená. Naopak, zažíváme časy, kdy lidé mají „sluníčka“ plné zuby. V neklimatizovaném odpoledním autobuse mají cestující jen dva typy pohledů: buď ten parnem otupělý, nebo ten ze stejných příčin vražedný.
Mimojazykové řešení spočívá v zavedení české mutace siesty. A posunu aktivity do chladnějších ranních a nočních hodin. Průkopnický počin předsedy Krajského soudu v Brně, který kvůli vedru zkrátil úřadování, zaslouží uznání. Stejně jako předčasný školní zvonek tam, kde do učeben praží slunce. Nemá smysl tlačit na pilu. Ani když máte na domech slunolamy.
Okna na jih už dávno nejsou bůhvíjakou výhrou. Zájemci o nové nemovitosti se shánějí po klimatizacích a žaluziích. Terminus technicus proslunění, původně dobře myšlená součást stavebních předpisů, se časem změnil z vymoženosti na prokletí. Kvůli tomu, že interiér musí být „prosluněn“ (jsou na to podrobné normy), ostatně nejde postavit starou dobrou ulici, protože do každé budovy musí dostatečně „svítit sluníčko“. Před kterým přitom prcháme.
Ti nejzoufalejší z nás v tomhle stavu láskyplně obhlížejí své pršipláště a zimní rukavice, venku toužebně pokukují po netečných komínech na střechách. Už aby… Buď pochválena, topná sezono, zněj, listopadová písni!
V rámci češtiny můžeme – a musíme – čelit vedru v první řadě snesením vysokých teplot z jazykového piedestalu. Dost bylo slunění.
Dobrá zpráva: Moderátoři a moderátorky počasí už při zmínkách o slunci a „svícení sluníčka“ automaticky nenasazují úsměv „mějme radost“. Natož slunce v duši!
Ale my se potřebujeme zchladit ještě víc.
Až jásavá radost ve spojeních jako „sluncem zalitý“ a „slunce se směje“ začíná působit dost nepatřičně. Věta „ty jsi naše sluníčko“ přestává být komplimentem. A opravdu ještě někdo stojí o to, stanout na výsluní a hřát se tam? Nemyslím si. Zůstat ve stínu, klidně v něčím nebo něčeho – to je skutečný požadavek doby.
Kdyby se vám někde dostalo chladného přijetí, myslím, že budete úplně spokojeni. Zchlazovat něčí nadšení, to už zní skoro jako podnikatelský záměr (tzv. klimatizace s lidskou tváří).
Turistické destinace a developerské projekty zvažují, jak tiše vycouvat z adjektiv „slunečný“ a „slunný“ ve svých názvech. Japonsko řeší, co si počít s claimem „země vycházejícího slunce“. Sluneční hodiny se předcházejí. Sluneční lázně ztratily smysl. Sluníčkáři se kamsi vypařili. Sluneční soustava zatím ne. Všichni jsme solární baroni.
Sluneční brýle a mokrý hadr na hlavu, to je starter pack dnešního Šuplíku. Hezký slunný den, milí čtenáři. Předpověď je příznivá, situace je nadmíru výtečná.
