Článek
Fronta u kiosku, Čechy, slunná neděle. Paní přede mnou je dobře připravená a objednávku vysype beze slova navíc: „Dvakrát párek v rohlíku, bez ničeho.“ Pán za pultem pootočí hlavu a pošle to do kuchyňky dál: „Dvakrát párek v rohlíku, bez ničeho!“ a mně se zdá, že volá o něco hlasitěji než by musel, samou radostí, jak pěkně jim to dneska odsejpá. „Párek v rohlíku – bez ničeho!“
Právě tak a ne jinak se to totiž říká. To je nejsrozumitelnější způsob, jak natvrdo vyjádřit, že nechcete párek ani s kečupem, ani s hořčicí, langoš ani s česnekem, ani se sýrem, a kávu ani s mlékem, ani s cukrem, jako například já. Bez ničeho!
Provozovny rychlého občerstvení – a možná ještě dispečink kosmických letů v Houstonu – jsou místem, kde strašně moc záleží na úspornosti a jednoznačnosti předávaných sdělení. Jakákoli nepřesnost, nesrozumitelnost, nebo jen pouhé zaváhání ohrožují spolupráci a hrozí vážnými následky. Například tím, že zdržujete, protože si musíte s obsluhou dodatečně vyjasňovat, co teda vlastně chcete a kolik to bude stát. Anebo tím, že obdržíte něco jiného, než jste předpokládali. Presíčko s mlíčkem. Ale já myslel picollo!
Zahlásit rovnou „bez ničeho“ je natolik bezpečná varianta, že někteří bázlivější introverti ji volí jen proto, aby se nestresovali rizikem doplňujících otázek. Raději si kečup i hořčici odepřou, než aby pak ve vteřině stáli před nelítostnou volbou: „A budete chtít kremžskou, nebo obyčejnou“? (Pokus vrátit míč na druhou stranu hřiště upřímnou odpovědí „mně je to jedno“ může skončit komunikační katastrofou, respektive hladem.)
Chtít něco bez ničeho je naprosto samozřejmá informace. Bohužel, nebývá čas docenit její existenciální rozměr, protože prostředí front, tácků a vidliček na jedno použití zamýšlením nad jsoucnem a černými děrami moc nepřeje. Ale je to tam, ne? Když „bez ničeho“, tak co to je to „nic“? Existuje nic? Je náš osud cestou od ničeho k ničemu, nebo obráceně? Samé otázky.
Nebo ještě jinak, a když tak si před touhle misí dejte něco na kuráž: už jste zkusili – zničehonic – vytáhnout místo „bez ničeho“ odpověď „beze všeho“? Výsledek by byl doufejme stejný, jen hlavou prodavače by nejspíš prolétl záblesk pochybnosti: proč to ten člověk neřekne normálně, když přece myslí „bez ničeho“? Co to na nás zkouší? Načež se z kouzelného kiosku ozve: „Ale prosím, no beze všeho…“
Když si nepřejete hořčici ani kečup, bylo by logicky správně říct buď beze všeho, anebo s ničím. Protože kdyby byl jazyk teorií množin, tak „bez ničeho“ tím pádem znamená „se vším“.
Jestli se na brigádu k hotdogům někdy vypraví nějaký jazykový logik, dočkají se spotřebitelé opravdu ošklivých překvapení. Zásahová jednotka České obchodní inspekce bude na místě do deseti minut, ale mrzení potrvá ještě mnohem déle.
Jenže bez ničeho, s ničím i beze všeho je ve skutečnosti jedno a totéž. Provařená otázka „Všechno, nebo nic?“ je úplně falešná a předstírá dilema, které není. Naštěstí to není nic proti ničemu. Nietzschemu.
Chcete důkaz? Když na mě přišla řada, zkušeně jsem poprosil „jednou s kečupem“. A když jsem se zakousnul, skoro nic tam nebylo. Kdybych býval řekl bez ničeho, vyšlo by to nastejno. A tak je to tu se vším.
Názor autority
Tématu „všechno, nebo nic“ se věnuje i seriózní jazyková poradna Ústavu pro jazyk český. A to na základě dotazu (ten je na pomezí trollingu, ale O.K.):
Jak mám rozumět informaci, která prošla v titulcích pod obrázky v TV a která zní „nikdo nezraněn“? Byl tedy někdo zraněn nebo nebyl nikdo zraněn nebo byli všichni zraněni? Mám dojem, že byla tato informace formulována špatně.
Poradna mj. odpovídá: „Přísně vzato je v takové podobě zápis skutečně významově dvojznačný.
Milí čtenáři a milé čtenářky, pokud máte zájem o pravidelný nedělní Šuplík, můžete zde kliknout na tlačítko „Sledovat“ a budeme vám posílat upozornění na nové díly do e-mailu. Děkujeme, že nás čtete.
