Šuplík: Diktatura se pozná podle toho, že se jmenuje obráceně

Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zapojování Severní Koreje do Putinovy války sledujeme se znepokojením i v redakci Šuplíku. Ne kvůli jazykové otázce, pomocí čeho se příslušníci ruské a severokorejské armády na bitevním poli dorozumí. To si netroufáme hodnotit a je nám to i trochu jedno.

Zneklidňující jsou samotná fakta: Do Evropy podle řady zdrojů dorazily tisíce ozbrojenců v barvách jedné z nejtužších diktatur, jaké na Zemi existují. Ne že by se z toho měla komukoli rozklepat kolena. Nicméně už fyzické přiblížení něčeho tak moc vzdáleného svobodě a demokracii, navíc chystajícího se válčit, vzbuzuje ošklivost. Přinejmenším.

To je zároveň příležitost k připomenutí, že Severní Korea se oficiálně jmenuje Korejská lidově demokratická republika. Říká si tak. My jí tak proto říkáme také - prostřednictvím zkratky KLDR. Je dávno zavedená, používala se za komunistů, používá se dnes.

Pro úzkostlivější, na význam slov háklivější čtenáře, je tím pádem pohled na článek s „KLDR“ v titulku malým utrpením. Protože jsou fixovaní na to nazývat věci pravými jmény - a ono to najednou nejde. Demokracie, ve skutečnosti ale výsměch demokracii, straší v názvu totalitního státu.

A ještě k tomu „lidová“, takže jakoby navenek nějaká vyšlechtěnější demokracie 2.0. A ke všemu ten příšerný pleonasmus „lidová demokracie“, samotné slovo demokracie přece znamená vládu lidu! Šuplík protestuje.

Alespoň že nežijeme v angličtině, kde název Democratic People's Republic of Korea připisuje „demokracii“ dokonce první místo (KLDR je tu DPRK).

Výše zmínění háklivější čtenáři tudíž mohou mít dojem, že tu „demokracii“ Severní Koreji trochu žereme. A silně preferují název Severní Korea před názvem KLDR, ačkoli to první je delší a neoficiální. Koneckonců, adekvátní by byla i onomastická symetrie: Když Jižní Korea (pro kterou zkratku nepoužíváme), tak potom i Severní, a ne KLDR.

Severní Korea samozřejmě není první nesvobodnou zemí, která si do názvu dala (lidově) demokratické mimikry.

Analogicky, železná opona do roku 1989 Německo dělila na Spolkovou republiku Německo (reálně demokracii) a Německou demokratickou republiku (reálně Sovětským svazem kontrolovanou totalitu). Také po rozdělení Vietnamu v 50. letech se komunistický sever pojmenoval Vietnamskou demokratickou republikou, kdežto jih zůstal republikou bez přívlastku. Afghánistán byl za sovětské okupace v 80. letech „Afghánskou demokratickou republikou“. A úděsná diktatura Rudých Khmerů nazvala Kambodžu bezostyšně „Demokratickou Kampučií“…

Úměra mezi tím, jak nějaká země na své státní ceduli tlačí na slova „lid“ a „demokracie“, a skutečnou mírou demokracie, bývá ve světle historických zkušeností nepřímá.

Ne že bychom neměli nic k zametání před vlastním prahem. Československo si sice „lid“ ani „demokracii“ po válce do názvu nevetklo, a v tom jsme byli ve východním bloku spíš výjimkou. Hned první článek Ústavy z roku 1948 ale situaci pojistil: „Československý stát je lidově demokratická republika.“ (Korektor z našeho Šuplíku by tu doporučil spíš sedmý pád, ale to je naštěstí dávno zahraná záležitost.) Brzy následoval zákon na ochranu lidově demokratické republiky, takže pořádně silný klacek v rukou nastoleného komunistického panství.

Pochopitelně, žádný stát ještě své zřízení nepojmenoval dědičnou diktaturou ani táborem nucených prací. „Lidová demokracie“, „lid“ a často i jen „demokracie“ v názvech ale důrazně napovídají, že je namístě zkoumat, o co ve skutečnosti běží.