Šuplík: Deportace jsou temné slovo. Používané s nesnesitelnou lehkostí

Deportace. Tenhle pojem a tahle činnost se koncem ledna 2025 podezřele rychle zabydlely jak ve zprávách, tak v naší řeči. O deportacích a deportování se začalo mluvit jako o nějaké standardní politicko-administrativní činnosti, jako o standardním úkonu při správě států. Právních demokratických států.

Podtrhněme, že někoho někam deportovat v sobě nese význam „proti jeho vůli či bez ohledu na ni“. Což pro právní demokratický stát znamená, že s deportacemi nemůže a nesmí jen tak libovolně hauzírovat - ale přinejmenším člověku dle platného práva zdůvodnit, proč a kam má být deportován.

Temný historický kontext slova „deportace“ ještě zdůrazňuje, o jak vážnou věc se tu jedná. Neměli bychom si na ni zvykat jako na samozřejmost, návod k postupu, rutinu.

Deportace nicméně poletují v ústech politiků a ve zpravodajství, jako by se nechumelilo, a to i v opravdu zlověstném významu „masové deportace“. Donald Trump je žádá a nařizuje, zatímco tisk chladně konstatuje, že „jeho sliby o masových deportacích bude dle pozorovatelů velmi těžké naplnit bez dodatečných prostředků vyčleněných Kongresem.“

Na tom, co říkají pozorovatelé, určitě něco bude - ale ještě vážnější je připomínka, kterou vznáší i redakce Šuplíku: je zlé, jak nezúčastněným, odlidštěným jazykem se o deportacích mluví a pravděpodobně i často uvažuje. K takovému přístupu „odstředěné humanity“ naše podvědomí nabádá už sám cizí výraz deportace: vždyť vnitřním významem není propojený s lidskostí, ale s rozkazy a výkazy.

V nespočtu různorodých případů se deportuje, nebo se deportovat plánuje, různorodý počet osob - od jedinců po miliony. Z Německa do Sýrie, ze Spojených států do Kolumbie, Mexika, Brazílie a řady dalších destinací. Z Pásma Gazy například do Egypta. „Mluvíte asi o milionu a půl lidí a my to celé vyčistíme,“ citovala v téhle souvislosti CNN Trumpa, hlavního deportačního architekta současnosti.

„Všem cizincům, kteří se účastnili prodžihádistických protestů, dáváme na vědomí, že v roce 2025 vás najdeme a deportujeme,“ oznámil prezident v informačním přehledu, který vydal Bílý dům.

Robert Fico sice slovo „deportace“ nepoužil, ale když suše, bez podrobností oznámí, že zahraniční aktéři údajného převratového plánu budou vyhoštěni („seznam vyhošťovaných osob připraví zpravodajské služby“), jde v principu o totéž. O v demokracii naprosto nesnesitelnou lehkost, s jakou se s nuceným vysídlením lidí zachází - v posledních dvou zmíněných případech zatím naštěstí jen slovně.

Podobné vzkazy made in Trump nebo Fico by stálo za to korigovat například otázkou, jestli potenciálně deportovaní lidé porušili zákon a bylo jim to pravomocně prokázáno, anebo jestli budou odsunuti prostě z toho titulu, že si to představitel státu veřejně přeje.

Ale v redakci Šuplíku máme nepříjemný pocit, že taková věcná korekce je málo. Že námitky tohoto typu jsou samy o sobě příliš nesmělé a bez ohledu na ně by se stále přecházelo od velkých deportačních slov k velkým deportačním činům.

Kritické myšlení o deportacích není možné bez toho, abychom pojem „deportace“ vysekali ze zajetí technického provedení a čísel a zapojili do něj lidskost a mravnost. (Prakticky například představou, že můžete být předmětem deportace vy sami.)

Jinak se deportace promění v běžný provoz reálné politiky, nad nímž ztratíme potřebnou kontrolu rozumem i citem. Jinak se deportace budou - hlučně, jak velí Trump - přetřásat jen jako účelné nebo neúčelné řešení něčeho. A budou kompromitovat demokracii.

Když Ku-klux-klan v Kentucky šíří letáky, které vybízejí imigranty k dobrovolnému odchodu ze země dřív, než nastanou masové deportace, dobře ví, co a proč zrovna teď dělá. Deportace jsou v jeho světě tím nejsrozumitelnějším instrumentem.

V rukou Hitlera i Stalina se deportace změnily v příšerný nástroj zvůle a ukrutnosti. Memento Osvětimi, které si svět tento týden připomínal, to slovo přece zahrnuje také. Opatrně s ním.