Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Každoroční průzkum na téma „vztah české veřejnosti k cizincům“ zjistil i letos pozoruhodné věci. Agentura STEM se na něj ptá už dvacet let. Takže ze všeho nejdřív stojí za úvahu, co slova „česká veřejnost“ a „cizinci“ aktuálně znamenají. Už proto, že před volbami budou mít někteří politici ještě plnější ústa „našich občanů“ a „našich lidí“.
Předně: každý desátý obyvatel Česka je cizinec alias cizí státní příslušník. Česká veřejnost, jak ji pojímá průzkum, tak zahrnuje devět desetin populace. V ní kromě toho žijí i tisíce lidí jiného než českého původu, ale už s českým občanstvím.
Od začátku průzkumů, které zkoumají vztah české veřejnosti k cizincům, cizinců soustavně přibývá. (Poslední tři roky pochopitelně hlavně kvůli válce, víc než polovina cizinců má ukrajinský pas.) O něco větší pestrost zdejší společnosti prospívá. „Monokultura“ není ideálem, ale něčím nepřirozeným.
Blížíme se ke stavu, kdy pojem „česká veřejnost“ ztrácí svůj starý smysl. Českou veřejností jsme pomalu, ale jistě všichni, co tu trvale bydlíme, pracujeme, staráme se, milujeme. Na dokumentech, nebo dokonce národním původu a rodné řeči, začíná záležet čím dál tím míň. Respektive mělo by.
Jenže aby zmíněný průzkum dával smysl a držel se časové řady, musí používat zavedenou terminologii a zavedené otázky. Českou veřejnost tak bere jako Čechy. A na cizince se jich ptá, jako by to byli „lidi odjinud“. Realita je ale podstatně různorodější, a to ani nemusíme brát v úvahu smíšená manželství a jiné sociální fenomény.
Česko se ve skutečnosti nedělí na českou veřejnost a na cizince.
Zkoumat vztah té první skupiny k té druhé nutně znamená zkoumat kolektivní šablony a předsudky. Když už se tedy vůbec ptáme - protože na otázku „Jak byste nesl(a), kdybyste měl(a) za souseda člověka té a té národnosti“ se jinak než pomocí kolektivní šablony odpovědět nedá.
Vyjděme z toho, že dotázaní byli (ale asi ne všichni) českého původu, rodilí Češi. Z nich by za souseda nechtělo (nebylo by jim to příjemné, nesli by to těžce, nebo by to zcela odmítali): 7 procenta Slováka, 20 procent Američana, 27 procent Němce, 54 procent Ukrajince, 65 procent Rusa, 81 procent Syřana atd. (Výsledky průzkum uvádí v jednotném čísle mužského rodu).
Ale je nakonec možné, že ani dejme tomu dotázaný Švéd nemusí chtít za souseda Švéda. Tím spíš, že určitě existují i lidé, co nechtějí za souseda vůbec nikoho. Proč tu vlastně schází otázka: Jak byste nesli, kdybyste měli za souseda Čecha?
Obrázek o tom, s kým nechceme - ale kdo je to „my“? - sousedit, ještě víc komplikuje otázka ohledně Židů, Arabů a Romů. Takže z principu nikoli cizinců, protože etnický původ nemá s občanstvím co dělat. Žida by si nepřálo za souseda 29 procent dotázaných, Roma 77 procent a Araba 81 procent. Speciálně u Romů je přitom evidentní, že jsou nejen součástí české veřejnosti, ale v naprosté většině i státními občany České republiky, kteří se v ní narodili.
Sociologie má své dobré důvody a postupy. Ale nebylo by šťastné odvodit z nich dojem, že koncept „české veřejnosti“ splývá s oblíbeným politickým výrazem „naši lidé“. Jak pravil Tomio Okamura: „Přitom na naše lidi peníze nedáte.“
Vztahům Čechů k cizincům, k jiným národnostem a k různým etnikům má stále větší smysl rozumět ne jako vztahům české veřejnosti k někomu, ale jako vztahům uvnitř české veřejnosti. Našich lidí je víc, než by Okamura řekl.
Průzkum také zjistil, že „58 procent české veřejnosti se domnívá, že Češi a Češky přistupují k cizím státním příslušníkům s pobytem v ČR s předsudky a zaujatostí“. To může mít dvojí vysvětlení. Buď někteří z nás úplně nedoceňujeme význam slov předsudek a zaujatost, nebo předsudky vůči cizincům a národnostem máme a nevidíme v tom žádný problém. Druhá možnost asi líp vysvětluje, proč jsou ta čísla z průzkumu tak vysoká.
