Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Chápu, že dneska to může znít jako těžko uvěřitelná historka: ale když zkraje 90. let dorazil do českých pekařství ve velkém tehdy exotický croissant, někteří zákazníci se ho trochu báli. Z jazykových důvodů. Něco o tom vím.
Žili jsme tu léta za plotem, málokdo běžně vytáhl paty na Západ jako rovný mezi rovné. Znalost francouzských slovíček nebyla obvyklá (i když každý, kdo měl v 80. letech rádio, znal písničku, ve které báječná ženská a báječnej chlap popíjejí [šatónéf dy pap].)
Z toho všeho pramenil takový zvláštní ostych, přijít po roce 1989 do krámu a najednou bez mrknutí poprosit o „jeden kwa-son“ nebo alespoň „jeden kroasán“, jako jste doteď říkali „půlku chleba“. Člověk se tak trochu styděl, že by mohl udělat chybu - ve výslovnosti croissantu.
Jasně, že jedincům s trochu bytelnějším sebevědomím to bylo jedno a že prvotní nervozita brzo opadla. Ale byla tam: mám říct „kroisant“ nebo tak něco, anebo si troufnu na výslovnost až skoro jako [kwa-son], a neztrapním se, že si tady zkouším stisknout nos mezi prsty a hrát si na gurmána Francouze? Jsme snad někde v pařížské bulanžérii?
Jak říkám: těžko uvěřitelná historka.
Vzpomněl jsem si na ni, když jsem se zajímal o soudobé trendy v české gastronomické výslovnosti a narazil například na coleslaw, který poradna Ústavu pro jazyk český doporučuje nevyslovovat anglicky [koulsló], ale prachsprostě česky [koleslaf] - protože to tak dělá každý a protože tomu, kdo zkouší v konverzaci zamachrovat s koulsló, není rozumět.
„Zachytili jsme např. situaci“, píše ÚJČ, „kdy profesionální kuchař vyslovil [koulsló] a jeho žák si vyžádal opakování a vysvětlení daného jména, ačkoli samotný pokrm znal; v daném pořadu se pak již objevovala výhradně všeobecně srozumitelná podoba [koleslaf].“
Půvabný je také postřeh, že k výslovnosti [koleslaf] vede české mluvčí i analogie se slovanskými jmény jako je Boleslav. A proč by ne! Salát coleslaw, takže mužský rod neživotný, ale pozor, Mladá i Stará Koleslaf je ta!
Srozumitelnost a zachování možnosti dialogu jsou nejdůležitějším faktorem, ať už si objednáváte v restauraci, natáčíte kuchařskou show nebo se ptáte na Legerovu ulici. Pojmenované (bez čárky nad e!) sice po slavistovi Louisi Légerovi, jenomže v pražském jazykovém úzu počeštěné jako [Legerova] a [Legerka]. Vyslovit ji správně francouzsky se „ž“ uprostřed, to byste zabloudili.
Od příchodu croissantu jsme se už solidně otrkali. Takže tipuju, že na tuzemské spotřebě papriček se nijak neprojevuje, jestli je náš zákazník nazve sebevědomě [chalapeňos], nebo si není tak docela jistý. Jdeme do toho po hlavě. Také jste už možná - snad jen na domácí půdě, ne probůh na dovolené ve Středomoří! - zaslechli výslovnost gnoky, gnochy, gnoči, noči a kdoví co ještě. Naštěstí i [ňoky].
A propos, říká se salátu Caesar [Cézar] podle vzoru [koleslaf], nebo je to spíš kosmopolitní salát [Sízr]? Samé otázky. Tak na konec ještě jednu:
