Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V dnešním Šuplíku si ještě jednou bereme na paškál kult správnosti, který naši mateřštinu svírá. Došlo to už tak daleko, že kolegové ze Šťastného hubu se málem ve Šťastném podcastu omlouvali, že použili slovo „obsolentní“, za což je posluchač pokáral, že správná podoba je „obsoletní“. Jde o odborný termín pro význam „zastaralý“ nebo „již nepoužívaný“.
Posluchač měl samozřejmě pravdu, správně je to bez „n“, obsoletní. Až na to, že když se tohle slovo objeví mimo kruh specialistů v jazykové praxi, tak na tom, přiznejme si upřímně, málo záleží. Obsolentní s „n“ se kromě toho vyskytuje v Akademickém slovníku cizích slov z roku 1995, jak uvádí sám nejvyšší Ústav pro jazyk český.
Že někdo říká obsolentní, je přirozené a těžko se tomu divit. Například když příslušné podstatné jméno obsolence porovnáme s podstatným jménem kondolence, od které jsou také odvozeny kondolenční, a ne „kondoleční“ knihy. Obsolentní je gramaticky v pořádku a chyba tu není znamením hanby.
Hranice takzvaně přijatelných a nepřijatelných chyb bývá samozřejmě tenká. Někdy nebývá, protože mezi hodinky a holinky naopak patří tlustá čára. A ani náš anarchistický Šuplík věru neakceptuje, když se říká, ba píše triskní, konfortní nebo spontální. To není žádný kult správnosti, ale starost o mateřštinu. Respektivě o to, jak vstřebává cizí slova.
Takzvaně přijatelné chyby ale v Šuplíku nejen uznáváme, ale v některých případech přímo chválíme, protože jsou to takové doplňky stravy podporující vitalitu českého jazyka. Viz naše zamilovaná verlyba. Nebo cerel, co sice nemá nic společného s cereáliemi – ale mohl by mít! A Gordon Blue: a jaký oblíbený patvar (guilty pleasure) z našich jídelních lístků máte vy?
Ano, je cenné, až nezbytné, aby člověk pokaždé věděl, že jde o chybu, a teprve s tímto vědomím byl trochu nad věcí. A nečílil se automaticky, že je něco „špatně“, protože správná verze je kodifikovaná jinak. Že hamba (viz v tomto textu výše) je jedině hanba, ačkoli skoro všichni vyslovují [hambatý] a [hambář] a na demonstracích se skanduje [hamba!]. Psát „hamba“ je ale hanebnost, o tom žádná.
A když jsme u té spodoby, už vás jazyková policie upozornila, že to, čím si doma montujete nábytek z Ikey, ve skutečnosti není imbus, jak tomu všichni říkáte, nýbrž inbus, protože jde o Innensechskantschraube Bauer und Schaurte (Vnitřně šestihranný šroub Bauer a Schaurte, německý patent z roku 1936)? Zahoďte ten imbusák, máte to blbě! Protentokrát to vyřešíme domluvou.
Zaplaťpánbůh, že správně jsou alespoň hrozinky i rozinky.
Redakční stanovisko Šuplíku: je podivné donekonečna bazírovat na tom, že správně je jedině „protežovat“, protože slovo je odvozené z latinského protegere nebo francouzského protéger. A urputně odmítat hojně používané slovo protěžovat s háčkem nad e, kvůli tomu, že tu není souvis s protěží alpskou ani s těžítkem. No a? To musíme takhle konzervovat každé slovo cizího původu, čeština na ně nesmí ani sáhnout?
Zacházíme snad, naši předkové a my po nich, se stovkami německých slovíček s podobnou nábožnou úctou? Nikoli, úspěšně jsme je přizpůsobili češtině. A neklepeme se, jestli nás bdělé oko hlídky přistihne při chybě, protože jsme s původním tvarem zločinně manipulovali. Protěžovat je OK. Ať žije lidová slovotvorba!
Rádi souhlasíme s tím, že spisovně je kontroverzní a ne „kontraverzní“ (jelikož to není kontrašpionáž ani traverza). A že zacházení s imbusákem vyžaduje jistou manuální, a ne „manuelní“ zručnost. To jsou jasné chyby. Ale že bychom, když zrovna nejde o seriózní psaný projev (typu článek v tisku nebo školní práce) sršeli zlostí nad tím, když je někdo udělá, to úplně ne. Rozčilení není program.
Neměli bychom být shovívavější i k těm, kdo si pletou skrupule a „skurpule“? Místo toho, abychom je za to „perzekuovali“? Nejsou skurpule hezčí? Nejsou to náhodou brusle, které vynalezl Jára Cimrman?
