Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Od dětství jsem se ohňostrojů bála. Celý koncept, který mě pravděpodobně měl naplnit radostnými pocity z estetického zážitku, ve mně vzbuzoval spíš hrůzu.
Co když bude pověřený sváteční odpalovač nešikovný a omylem mu rachejtle vybouchne třeba do obličeje? Co když ráno při úklidu zjistíme, že šlo o nekvalitní kus, který pak někoho zraní? Co když se přes noc venku zapomněla některá z našich koček a vyděsily ji ty rány? A co si o tomhle jančení asi myslí ptáci nebo koně ve stájích?
Pár dnů po bujarých silvestrovských oslavách oznámila Zoo Dvůr Králové tragickou zprávu o úhynu jejího nejstaršího šimpanze. Dingo byl do osudové silvestrovské noci čilý a zdravý opičí padesátník, který by mohl dál těšit dětské i dospělé návštěvníky safari parku – kdyby se petard nevylekal tak, že ho druhý den našli ošetřovatelé s devastujícím poraněním vnitřních orgánů.
První lednové dny tedy zase provází zvláštní nostalgie po roce minulém, naivní idylické představy o roce následujícím a také četba o zaběhnutých, vystresovaných či jinak pominutých a samozřejmě i mrtvých domácích, hospodářských i divokých zvířatech.
Pokaždé si říkám, jestli těch pár okamžiků barevných světýlek na obloze stojí za všechen ten marast, který nutně přinesou s sebou. Pro pár vteřin skoro až společensky povinné podívané hazardovat se zdravím. Nebylo by lepší oslavit, jak jsme těch 12 měsíců zase krásně přežili, jiným způsobem, než že se u toho pokusíme zcela dobrovolně zabít sebe nebo někoho v okolí?
Nejsměšnější mi na celé pyrozábavě přijde fakt, že celá republika s předstihem počítá s tím, že se s poslední prosincovou nocí dostaví plánované peklo. Jenom proto, že se pár (často jen z hecu opilých) jedinců nutně potřebuje podívat na barevnou noční oblohu.
Všechny televizní štáby každoročně prokládají půl století stará Menšíkova vystoupení a 15 let staré Izerovy vtipy živými vstupy z různých náměstí, aby si diváci mohli užít pohled na nebohou redaktorku, která od čtyř odpoledne do půl jedné ráno zprostřed hloučku namol opilých kolemjdoucích referuje o tom, jak na Václaváku a Staromáku i přes zákaz a desetitisícovou pokutu kupodivu létají římské svíce všemi směry. Jen aby ji potom na obrazovce vystřídal veterinář klidným hlasem doporučující sedativa pro pejsky.
Sankce a regulace pro prodej pyrotechniky jsou sice nějak nastavené a ve Sněmovně od loňska leží vládní návrh na jejich zpřísnění, ale stále nepůsobí dostatečně odrazujícím dojmem, nebo je nikdo dostatečně nevymáhá. To se opravdu neumíme radovat jinak než vytěžováním složek integrovaného záchranného systému a zákeřným děšením zvířátek?
Obránci staré dobré explozivní zábavy nejspíš namítnou, že to k silvestru neodmyslitelně patří a zaargumentují nedotknutelným sedmipísmenným slovem tradice. Jenže to, že je něco tradiční, ještě bohužel neznamená, že to zároveň není úplně sobecká ptákovina.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
