Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Když člověk dostane otázku, jaká byla nejdůležitější událost zázračného roku 1990, patrně se rychle nadechne, že vystřelí jasnou odpověď, ale pak přece jen zaváhá.
První svobodné volby v červnu? Návštěvy dalajlámy, Margaret Thatcherové, George Bushe staršího a Rolling Stones? Čtvrtfinálová účast československých fotbalistů na mistrovství světa v Itálii? Odchod Jaromíra Jágra do NHL? Zrození Václava Klause jako politické superhvězdy a jeho zvolení předsedou Občanského fóra?
To všechno byly zásadní milníky naší historie, ale jak léta běží, čím dál víc se kloním k jiné odpovědi. Byl to odsun sovětských okupačních vojsk. Protože bez něj by všechno ostatní mohlo zůstat jen dočasnou kapitolou.
Nemyslím si to sám. Bývalá diplomatka Dana Huňátová, v roce 1990 ředitelka kabinetu prvního porevolučního ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, to ve svém dva roky starém textu dokonce označuje za nejdůležitější moment celých 90. let – a že bylo s čím soutěžit.
Paní Huňátová má pravdu, což nám mělo dojít nejpozději ve chvíli, kdy ruská vojska před třemi lety vtrhla na Ukrajinu. A bylo to v roce 2022 také poprvé, kdy si Češi připomínali 25. červen, kdy byl v roce 1991 odsun vojsk definitivně úředně uzavřen, jako svůj památný den.
Že se tohle datum dostalo do kalendáře významných dní, které bychom si měli fakt dobře zapamatovat, až po dlouhých 31 letech, o lecčems svědčí. Třeba o tom, jak samozřejmě jsme tuhle monumentální operaci brali.
Sověti tu tak nějak samozřejmě byli 21 let, pak se stejně samozřejmě dohodlo, že by bylo lepší, kdyby tu už nebyli, takže se sebrali a odtáhli. Pak přijel Frank Zappa, na jednom ze svých posledních živých vystoupení v životě zabrnkal s Pražským výběrem ve Sportovní hale jednu reggae improvizaci v A-dur a sbohem, okupační armádo.
Takhle jednoduché to opravdu nebylo. Fascinující se z dnešního pohledu zdá především rychlost, jak se to všechno seběhlo. První nekomunistická federální vláda Československa byla jmenována 10. prosince 1989. Dva dny před silvestrem toho roku byl prezidentem zvolen Václav Havel. A 26. února 1990 (což je také důvod, proč o tom zrovna dnes píšu – pardon za drobné zpoždění) už byla podepsána československo-sovětská smlouva o odchodu. Neuvěřitelný sprint, který se mohl běžet snad jen v roce 1990.
Zvlášť když Moskva s odchodem nijak nepospíchala, žádala o pětileté období, kdy by se mohla postupně (možná) stáhnout. Hlavní argument, který tehdy napsal v dopise sovětský vůdce Michail Gorbačov, dodnes překvapí svou tradiční ruskou arogancí: Sovětský svaz prý neměl pro své vojáky doma dost bytů, škol a vůbec práce. Jako by bylo povinností okupované země, aby to řešila za zemi považující sebe sama za supervelmoc.
A tak přes veškerou Havlovu vstřícnost vůči Gorbačovovi trvala československá strana na odpovědi, které se drželi hlavní vyjednavači, vedle Jiřího Dienstbiera i dva vysocí představitelé Černínského paláce Jaroslav Šedivý a Luboš Dobrovský: „Když dokázali za jednu noc přijít, mohl by jim snad na odchod stačit rok.“
Nakonec to byl rok a půl. Neuvěřitelný výkon, vezmeme-li v úvahu, o jakých číslech mluvíme: Z Československa zmizelo 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, 105 letounů, 175 vrtulníků, 1220 tanků, 2500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů a 95 000 tun munice.
Mám na tuhle akci dvě osobní vzpomínky. 9. května 1990 jsem se poflakoval v Husově ulici v Turnově, svém rodném městě, kam po roce 1968 přibylo k 15 tisícům obyvatelům i nikým nezvaných 3000 sovětských vojáků i s rodinami. Najednou se městem rozlehl známý zvuk vojenského pochodu. Sovětští vojáci vyrazili z kasáren k pomníku osvobození uctít své padlé. Bylo to naposledy, kdy jsme je v tomhle počtu a sevřené formaci nahánějící strach viděli.
Z města uprostřed Českého ráje, jehož významnou část dokázali proměnit v pravý sovětský svinčík, odešli definitivně 28. května. A tohle datum také Turnov dodnes slaví jako svůj „městský svátek“. Předem i letos gratuluji. (Mimochodem, přesně před 10 lety se turnovská radnice dočkala nečekané návštěvy: Za svůj pobyt ve městě se přijel omluvit jeden z vojáků trávící tu v 80. letech v sovětské uniformě nedobrovolně svoje mládí. Byl to Estonec Margo Meri.)
O rok později, 21. června 1991 jsme se pak sešli ve Sportovní hale na onom vzpomínaném koncertě – spolu s Václavem Havlem, Frankem Zappou, ale také generálem Eduardem Vorobjovem, velitelem Střední skupiny vojsk, který měl podle původního plánu po koncertě odletět vrtulníkem od Křižíkovy fontány.
To mu Moskva nakonec zakázala, protože o žádné další ponížení už nestála. Všichni přítomní si to ale stejně užili, byť Vorobjeva ve vrtulníku musela nahradit jen jeho nafukovací figurína, kterou tam vložil Michael Kocáb, předseda parlamentní komise pro dohled nad odchodem a pro veřejnost „tvář“ celého odsunu.
A bylo po všem. Československo bylo konečně svobodné. Už nebylo, co bychom mohli svádět na kohokoliv jiného. A trvá to dodnes.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
