Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Je namístě se obávat, že ho teď hodlá používat častěji – jako třeba v neděli první místopředseda Karel Havlíček nebo poslanec hnutí Patrik Nacher. Názorová rozmanitost i stylistická invence Babišových lidí je skutečně obdivuhodná.
Pamětníci ne tak dávných časů si samozřejmě hned vybaví, že tohle spojení už kdesi slyšeli. Zhruba před deseti lety ho začal používat prezident Miloš Zeman, přibližně zhruba stejně často jako historku s Claudií Schiffer, která přijde do pekla a … Dost. Od Zemana se to rychle přiučil i jeho mluvčí Jiří Ovčáček, ono v české politice dosud nepřekonané spojení obřího sebevědomí, mimořádné arogance a jim nepřímo úměrné inteligence.
Zeman „pražskou kavárnu“ používal jako univerzální nadávku pro všechny své skutečné i domnělé nepřátele a Jiří Ovčáček tím nemyslel nejspíš nic. (Mimochodem, možná jste si všimli, že jsme právě porušili někdejší závazné pravidlo Šťastného pondělí, v němž se po několik sezon nesměla objevit jména Jiřího Ovčáčka, Jaromíra Soukupa a města Brna. Ale chtěli jsme vám připomenout, co jste si ještě před rokem a pár měsíci platili.)
Se Zemanovými urážkami nebo pokusy o ně to bývalo obvykle stejné. Po pár týdnech se je člověk naučil ignorovat. Jen si přitom možná připomněl jeden zábavný detail – kdy vlastně slyšel o „pražské kavárně“ poprvé. Pravděpodobně to bude ještě mnohem starší výraz, ale já ho poprvé v politickém světě zaregistroval v březnu 2006 při rozhovoru s tehdejším místopředsedou ODS Petrem Nečasem.
Nešlo ale o nic pejorativního: Nečas se tak snažil popsat, které voličské skupiny by jeho strana měla v tehdy se blížících volbách oslovit – a „pražská kavárna“ tu plnila patrně roli synonyma pro „městské liberály“. Mimochodem, ODS se to vcelku podařilo, i když tahle voličská skupina tenkrát poprvé a definitivně naposledy vynesla do Sněmovny Stranu zelených pod vedením Martina Bursíka a dodnes si to nemůže odpustit.
Proč tuhle relikvii vytahují politici ANO zrovna teď, je celkem srozumitelné. Za prvé není nutné složitě vymýšlet něco, co tu zbylo v kolektivní paměti. Ano, je to poněkud líné a celkově jaksi upocené a vlastně trapné, ale tohle není soutěž elegance.
Je v tom i kus staré dobré třídní nenávisti – povaleči z kaváren odtržení od skutečného života našich lidí, Praha proti venkovu, „bohatí“ proti „chudým“, kosmopolitní intelektuálové proti zbytku národa. Moc nemá cenu si teď hrát na dvojí metr a řešit, kdo s tím začal. Buďto v tom budeme dál pokračovat a časem se tu umlátíme, nebo se aspoň „elity“ z obou, opakuji obou stran, protože solidní porce odpovědnosti za tenhle nesnesitelný stav pochopitelně leží i na lidech, jako jsem já, aspoň trochu vzpamatují.
Už jen třeba proto, že pánové Havlíček a Nacher sice své role obhájců zájmů „obyčejných lidí“ hrají celkem přesvědčivě, ale ve skutečnosti jsou svým sociálním zázemím a kapitálem, vzděláním, životním stylem a koneckonců i příjmy mnohem blíže oněm vysmívaným „městským elitám“ než lidem, které přesvědčují, jak moc jim rozumějí.
Rád bych se mýlil, ale bohužel se to spíš nestane, protože právě slovenské volby o víkendu znova ukázaly, že tahle strategie, kdy proti sobě postavíte dvě skupiny obyvatelstva, pořád funguje. A zatímco ANO bude doufat, že se jim povede stejný kousek jako Ficovi s Pellegrinim, politici vládní koalice celkem cynicky, ale pochopitelně počítají s tím, že slovenský příběh bude dostatečně odstrašující ukázkou, která před příštími volbami zmobilizuje jejich voliče.
Miloš Zeman je sice už víc než rok v důchodu, ale jeho dílo tady s námi bude bohužel mnohem déle, než jsme doufali.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
