Článek
Účastnit se aktivně debaty na téma „veřejná služba“ a „veřejnoprávní média“ v dnešním Česku není úplně jednoduché. Zvlášť, pokud se člověk názorově úplně neřadí mezi dva krajní póly debaty.
Ten první tvoří pozoruhodná koalice libertariánů, rádobykonzervativců a příznivců parlamentní opozice, která by Českou televizi a Český rozhlas buď bez náhrady zrušila, nebo z ní udělala státní média. To je mnohokrát vyhlášený plán Andreje Babiše, který obecně rozeznává jen tři druhy médií: Ta vlastní, pak ta servilní, jako by byla jeho vlastní a pak všechna ostatní.
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Na druhé straně stojí lidé, kteří si stejně jako při televizní krizi v roce 2000 myslí, že bez veřejnoprávních médií v co nejmohutnější podobě padne místní demokracie za týden do rukou populistů, takže je okamžitě nutné zvýšit jim poplatky a dál se na nic ani neptat.
Můj názor se pochopitelně blíží spíš druhé skupině. Česko má s přehledem nejlepší veřejnoprávní média v postkomunistické Evropě, na Vinohradské i na Kavčích horách vznikají velmi kvalitní věci v mnoha oborech, na zpravodajství, které obě média přinášejí, se dá spolehnout, ve zvlášť vypjatých momentech jsou téměř nezastupitelná, obě média také zatím vcelku důstojně dokážou odolávat politickým tlakům – a z vlastní zkušenosti z ČT vím, jak nepříjemné umějí být.
Potud v pořádku. Abych tak řekl, veřejnoprávní média mám rád, dokonce v nich mám spoustu přátel, pravidelně tam chodím rozdávat moudra, ALE… Ani tahle náklonnost by nemusela člověka úplně zaslepit. Nežijeme v roce 2000, ale ani 2014. Zvýšit veřejnoprávním médiím příjmy je správné, ale také to bude mít jisté dopady na trh, který prochází vcelku dynamickými změnami.
Neexistuje žádné automatické pravidlo a záruka, že média placená z veřejných peněz budou také kvalitnější a nezávislejší, i když si to upřímně spousta lidí v ČT a ČRo myslí. Není tu proto ani nic jako automatický nárok na zvláštní zacházení za všech okolností a – třeba v případě v poslední době znova otevřené otázky veřejnoprávních podcastů – zvýhodněný přístup na trh, „protože my jsme veřejná služba, a tak prostě vyrábíme a zahlcujeme trh vším, co si vymyslíme, i kdybychom tím za veřejné peníze konkurovali soukromým tvůrcům, protože jsme veřejná služba, takže musíme vyrábět, co chceme, takže i podcasty o vraždách“.
Pardon, samozřejmě ne podcastů, to jsou rozhlasové pořady, jak nás blazeovaně, s nezbytnou dávkou arogance „musím se tomu smát“ poučuje třeba generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral ve svých posledních mediálních výstupech, třeba u Marie Bastlové či v Aktuálně.cz. A po jeho vzoru také nemálo jeho podřízených.
Tahle argumentace mě moc baví: Neděláme podcasty. Děláme pořady. Jen je distribuujeme také na komerčních platformách jako podcasty. Ale nejsou to ve skutečnosti podcasty, i když je tak sami nazýváme, propagujeme je tak, a pokud si dobře pamatuji, letos v červnu jsem při vyhlášení ankety „Podcast roku“ předával cenu vítězi kategorie „Veřejnoprávní podcast“, takže možná podcasty přece jen děláte, ne? (A některé z nich, třeba jako Vinohradská 12 nebo Na východ! jsou skutečně výborné.)
A pak už to jede v tempu: „Děláme pořady 101 let!“ Ano. Protože až do počátku 90. let na tomhle území nikdo jiný než stát a jeho organizace rozhlas vysílat ani nemohl a nesměl. Ale jestli tam někde máte v trezoru podcast, pardon, pořad ze soudu s Miladou Horákovou, docela bych si to poslechl, protože to je taky součást vaší historie, která k vám vzhledem k dramatickým poměrům 20. století v téhle části Evropy patří a asi se není moc čím chlubit, co?
„Podcasty jsme rozjížděli už v roce 2005, proč jste s tím nezačali dříve?“ Ano, od médií veřejné služby se očekává, že budou vzhledem k zaručenému přísunu veřejných peněz zkoušet i nejisté cesty. Pokud se ale ukážou jako schůdné a třeba díky rozvíjející se technologii i celkem přístupné pro normální komerční provoz, nemůžete si tím přece po 20 letech nadále zdůvodňovat smysl své existence a privilegované postavení. A další přísun veřejných peněz.
Docela Zavoralovu asertivitu chápu – jako generální ředitel rozhlasu hájí svou instituci a své podřízené, stejně jako sebe. To je fér. Stejně ale hájí svoje zájmy soukromí producenti a takříkajíc drobní tvůrci, kteří se v tomhle souboji o pozornost posluchače nemohou těšit na státem zaručené předplatné vymáhané pod pohrůžkou sankcí. (Napadlo mě, že by se ta kategorie mohla příště jmenovat třeba „Dotované podcasty“.)
Ušlechtilá hra na nezastupitelnost veřejné služby všude, kde si veřejná služba řekne, že to tak prostě je, protože to tak vždycky bylo, je ale neudržitelná.
Na nic z toho ale ředitel Zavoral neslyší. „Ta diskuze je jistě legitimní,“ opakuje naučeným korporátním slovníkem, ale vzápětí potvrdí, že v oné diskuzi nehodlá ustoupit ani o centimetr, a nakonec vytáhne nejtěžší kalibr – a ne, za ten opravdu nepovažujeme jeho zřejmě vážně míněnou obavu, jak by případné neschválení vyšších poplatků mohlo přispět ke zvýšení nezaměstnanosti.
Ten nejsilnější Zavoralův argument zní: Pokud budeme nadále takhle zpochybňovat veřejnou službu v její současné, nezměněné podobě, můžeme prý brzy dopadnout jako na Slovensku či v Maďarsku, kde Fico s Orbánem veřejnoprávní média podřídili státu, jeho rozpočtu, a tedy i své vládě.
„U toho bych rozhodně být nechtěl,“ říká rozhodně ředitel Zavoral a člověk má skoro chuť jeho zásadovost ocenit. A to přesně do chvíle, než si vzpomene, jak před pár lety sám na sobě demonstroval, že ani papírově nezávislé médium veřejné služby nemusí znamenat záruku vůbec ničeho. Třeba když zval prezidenta Zemana, aby si udělal v Českém rozhlase pěkné odpoledne při potlachu se svým oblíbeným moderátorem Lubošem „Xaverem“ Veselým, kterého v rozhlase i zaměstnal.
Nebo když na začátku svého prvního funkčního období po roce 2016 zamířil do poroty Krameriovy ceny, což je stručně řečeno cena udělovaná lidmi, kteří si myslí, že Rusko je pilířem a ochráncem světového míru, že svět řídí několik tajných organizací a že 11. září nechala americká vláda zavraždit několik tisíc svých občanů, aby jeden podnikatel mohl shrábnout pojistku za zničení Dvojčat. Pro ředitele instituce garantující nezávislou a seriózní veřejnou službu skvělá společnost.
Ředitel Zavoral teď – stejně jako jeho televizní kolega Jan Souček – kreslí krizové scénáře, o co všechno přijdeme, pokud jeho instituce nedostane požadovaný vyšší příjem. Upřímně řečeno, když si to třeba v rozhovoru s Marií Bastlovou poslechnete, nepřipadá to člověku jako úplná katastrofa – zvlášť když Zavoral slibuje, že by se škrty neměly dotknout zpravodajství a publicistiky.
Ano, původní tvorby, včetně oněch pořadů – podcastů by mohlo být méně, když ale člověk slyší ředitelovu ochotu se o něčem takovém vůbec bavit, má chuť mu na to říct „tak to přesně takhle zkuste, třeba zjistíme, že je to pořád dostatečně kvalitní služba, za niž má smysl platit“.
Pokud Andrej Babiš opravdu splní svoje sliby a výhrůžky, je celá tahle debata stejně dost zbytečná. Jestli si ale ředitel Zavoral myslí, že jeho přístup „sklapni a plať“ je tou nejlepší taktikou, po níž na obranu přiběhnou všichni tradiční zastánci veřejné služby, je na omylu.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
