Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Je to skoro zázrak, ale i letos dokážou české politické strany pořídit svou předvolební kampaň za 90 milionů korun včetně DPH. Stejně, jako za ni zaplatily v letech 2021 i 2017, kdy začal poprvé platit zákonný limit pro cenu předvolební agitace.
Je to jeden z nejlegračnějších zákonů současného Česka – a že je s čím soutěžit. Protože pokud byste chtěli věřit, že tomu tak opravdu je, museli byste svou mysl obrnit proti mnoha pochybnostem, které napadnou i průměrně prospívajícího žáka střední školy.
Jen tak namátkou. Zákon byl schválen v roce 2016. Průměrná mzda se tehdy vyšplhala na 27 595 korun. Letos se očekává ve výši 46 557 korun. Tak vidíte.
A to se pořád bavíme o historicky celkem nedávné době. S velkou dávkou dobré vůle bychom si tak mohli říct, že po tehdejších tučných letech přišel covid a recese, takže jsou lidé a firmy, které se na kampaních podílejí, ochotni pracovat za mnohem nižší ceny a dokonce si do práce nosí svačiny z domova a petrolejky, aby ušetřili za elektřinu.
Jenže pak se ponoříme do archivů a zjistíme ještě zajímavější věci. Víte třeba, na kolik oficiálně přišla solidní, ale nikterak monstrózní kampaň ODS, tehdejšího suverénního vítěze voleb, v roce 1992, tedy před téměř 33 lety? Sto milionů, opakuji: sto milionů. Korun.
ODS tehdy částku zveřejnila i s tím, že si na volby půjčila u banky Creditanstalt. O pár let a jedny volby později jsme ovšem díky sponzorským skandálům nejen ODS, ale v zásadě všech relevantních stran zjistili, že financování politiky je poměrně temná a neprůhledná disciplína.
A pak přišly sněmovní volby v květnu 2010, které si ještě možná ledaskdo pamatuje. Kdo by také dokázal zapomenout na tehdejší kobercový nálet kampaně ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem, která by v tabulkových cenách přišla skoro na půl miliardy a kterou nakonec sociální demokraté díky velkorysosti tehdejšího billboardového krále Jaromíra Soukupa vyúčtovali na 184 milionů. Mimochodem, ODS tehdy přiznala 213 milionů.
Pak vstoupil do politiky Babiš. To je sice člověk, který si rád od daňového poplatníka nechá přispět na svou chalupu na Čapím hnízdě nebo inovaci toastového chleba, nicméně i díky této jeho proslulé spořivosti se zbytek politické scény rozhodl zastropovat cenu kampaní na částce, kterou zúčastnění trefili buď bodnutím špendlíku do náhodně vybraných čísel, nebo si ji prostě zapamatovali, protože ji v životě nejčastěji opakovali jako odpověď na novinářské dotazy. A od té doby jsme na 90 milionech, ať se děje, co se děje – v politickém marketingu se prostě inflace nevyskytuje.
Abychom si některé věci upřesnili: Když mluvíme o „kampani“, myslíme tím podle zákona čas mezi oficiálním oznámením termínu, což je právo a úkol prezidenta, a dnem voleb. Jinými slovy, když teď Petr Pavel v podstatě oznámil, kdy půjdeme v září k urnám, není to ještě onen akt s kulatým prezidentským razítkem – spíš jisté upozornění, že teď ještě mohou politické strany „jet, co to dá“ a náklady se začnou počítat až později.
A máme tu také samozřejmě Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí s nádhernou zkratkou ÚDHPSH, který má finance v kampani kontrolovat. Není to úplně jednoduchá úloha. Podle člena úřadu Jana Outlého se dokáže ÚDHPSH celkem přesně orientovat v tištěné, outdoorové a internetové reklamě, kdy do limitu započítává „obvykle ceny“, které jsou – v případě billboardů a inzerátů – obvykle až o třetinu nižší, než kolik ukazují ceníky.
Komplikovanější je to samozřejmě s cenou lidské práce, zvlášť když Nejvyšší správní soud před rokem rozhodl, že cena „práce z přesvědčení“ se nedá vyčíslit, takže se ani nepočítá.
„Až do toho rozsudku náš úřad k věci přistupoval tak, že práce sice nemusí být placená, ale do výdajů se počítá její obvyklá cena, protože jinak by šlo tyto výdaje jednoduše skrýt za tvrzení, že daný marketér, ajťák, mág sociálních sítí a podobně práci dělal jako dobrovolník z přesvědčení. To, zda nedojde k plnění za tuto práci jindy, mimo kampaň, a třeba i nefinančními prostředky, náš úřad neumí systematicky zjistit, respektive nemá k tomu oprávnění,“ upozorňuje Outlý.
Takže bych se úplně nebál, že by to letos zase neklaplo a někdo nabyl podezření, že by snad slova a realita byly od sebe ještě vzdálenější než obvykle a že se třeba snad někdo, možná i některá cizí země, snaží různými triky pomoci v českých volbách k úspěchu některé ze stran.
Pamatujete si třeba na druhou prezidentskou kampaň Miloše Zemana v roce 2018? Zeman tehdy oficiálně utratil 23 milionů, takže mu do limitu ještě zbývala velkorysá sedmadvacetimilionová rezerva.
Později jsme se dozvěděli, že na kampaň nezištně přispěly firmy spojené se švýcarským právníkem Fabiem Delcem, jehož jméno se dostalo na americký sankční seznam kvůli podezření z praní ruských špinavých peněz. Jinak to ale účetně samozřejmě všechno sedělo do posledního haléře.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
