Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Pokud by se někdy hlasovalo o nejpitomější označení české politiky, můj hlas jednoznačně míří k pojmu „pražská kavárna“. Pamatujete si na něj ještě? Také se mi už skoro povedlo milosrdně zapomenout, ale pak jsem v minulém týdnu dostal nálož hned od tří nikoliv nevýznamných person, které se ani v roce 2024 neostýchají tenhle historický kousek používat na veřejnosti.
Mluvím o komentátorovi Primy CNN Thomasi Kulidakisovi v našem rozhovoru minulé pondělí na jeho domovské stanici, komentátorovi toho, co zbylo z Lidových novin, Martinu Zvěřinovi, a historicky nejdéle sloužícím českém europoslanci Janu Zahradilovi z ODS, kterého rozčílil ne zrovna šťastný výrok režiséra Jana Hřebejka na adresu Viktora Orbána.
Nemám samozřejmě ambici vymlouvat komukoliv z pánů jeho slovník, možná jim to přijde přiléhavé. Osobně bych se asi zamyslel nad tím, jestli přece jen nejsem schopen dát dohromady něco ambicióznějšího než někdejší nejoblíbenější výraz Jiřího Ovčáčka, který jej ve svém období čirého šílenství (2013–2023) používal s nepředstíranou kuráží staré dobré třídní nenávisti.
Snaživě tak opisoval taktiku svého šéfa Miloše Zemana, který na taktice rozdělení země mezi dělný, poctivý pracovitý lid a asociální povaleče, kteří si jej dovolí kritizovat, úspěšně postavil svou celoživotní politickou taktiku.
Tu pak korunoval po svém posledním zvolení do veřejné funkce ve druhém kole vítězné prezidentské volby v lednu 2018, kdy celé „pražské kavárně“, tedy všem, kdo volili jeho soupeře Jiřího Drahoše, vzkázal, aby teď už konečně drželi hubu. Buďme fér a připusťme, že totéž pak jeho odpůrci vzkázali po odsunu z Hradu jemu a vroucně si přejí, aby to aspoň na chvíli dokázal.
Tehdy zažilo tohle přiblblé spojení svůj vrchol. Dokonce sám Zeman pak raději v druhém období přešel k pojmu „lepšolidé“, což bylo podobně ubohé, ovšem mluvíme také o čase, kdy od třetího českého prezidenta už žádné velké výkony ani nešlo čekat.
Teď se tedy „pražská kavárna“ vrací, občas ještě ve spojení se „sójovým latté“, což už je na mě až příliš sofistikované. Jen jsem si znovu vzpomněl, kdy jsem tohle spojení slyšel poprvé, což samozřejmě neznamená, že se nepoužívalo už dávno předtím. Ale tohle by mohlo zaujmout zejména Jana Zahradila, pokud už si na to nepamatuje.
Bylo předjaří roku 2006 a „pražská kavárna“ zazněla z úst místopředsedy ODS Petra Nečase v rozhovoru, který jsme s ním tehdy dělali s Lenkou Zlámalovou pro Hospodářské noviny. Nečas kupodivu nechtěl nikoho urazit. Vysvětloval tím, že se ODS pokusí v kampani před tehdejšími sněmovními volbami oslovit i ty vrstvy, které ji obvykle nevolí, tedy velkoměstské liberální intelektuály i psedudointelektuály, kteří po skonu ODA a Unie svobody už zas neměli pro koho hlasovat – než si tehdy pro jednou našli Zelené.
Mimochodem, ODS s Mirkem Topolánkem v čele tehdy taktika celkem vyšla, protože nakonec ve volbách zvítězila s historicky nejvyšším ziskem pro jednu politickou stranu 35,38 procenta hlasů – v Praze ji volilo víc než 48 procent lidí.
To ovšem na její kandidátce nebyl Jan Zahradil, který byl už o dva roky dříve bezpečně uklizen do Evropského parlamentu, čímž byla významně eliminována možnost, že by se třeba po chystaném návratu ODS k moci mohl stát ministrem zahraničí, jak svého času plánoval.
Teď je tedy „pražská kavárna“ zase zpět – a skoro bych si vsadil, že tu s námi před blížícími se volbami na podzim 2025 už zůstane. Přiznejme si totiž, že i ona vybájená „kavárna“, ať už to znamená cokoliv, se nechá celkem lehce vyprovokovat, takže dodá svým kritikům dostatek munice.
Na druhou stranu jsme na tom pořád lépe než na Slovensku, kde si tenhle pojem od svého přítele Zemana vypůjčil premiér Fico a po atentátu na svou osobu loni v květnu dokonce prohlásil, že „bratislavská kavárna agresivně a často i fyzicky útočí na vládní představitele“. Jen tak mezi řečí tím spojil střelce s aktuální slovenskou opozicí, což je ovšem tvrzení, které odmítl i slovenský Nejvyšší soud.
A tady jsme se ocitli už v dalším levelu, kdy z neustále opakovaného, i když už dávno vyčichlého označení uděláte při dobré přípravě rovnou nepřítele státu. Doba, kdy se o to v Česku snažil Zeman a jeho poskoci, je snad už definitivně pryč. Snad.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
