Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Protože kdyby se vám to náhodou povedlo, hrozí vám, že dopadnete jako Jiří Paroubek. A to opravdu, ale opravdu nechcete.
Pravidla pro vyslovení nedůvěry vládě jsou jednoduchá: Kabinet padne, pokud se postaví minimálně 101 poslanců a nahlas vysloví formuli „pro návrh“. V polistopadové historii se o nedůvěře vládě hlasovalo celkem osmnáctkrát, mimochodem poprvé až v roce 2003. Dnes to tedy bude podevatenácté.
Sedmnáct pokusů bylo podle očekávání neúspěšných – a jen jeden vyšel. 24. března 2009 vyslovili poslanci nedůvěru vládě Mirka Topolánka (ODS), která v tu dobu už ve Sněmovně neměla několik měsíců fakticky většinu a v den hlasování od ní definitivně prchli – podle mnoha zainteresovaných přímo na pokyn prezidenta Václava Klause – dva poslanci ODS (Tlustý a Schwippel) a také dvě poslankyně Jaromíra Soukupa ve Straně zelených (Zubová a Jakubková).
V čele opozice tehdy stál předseda ČSSD Jiří Paroubek, který toužil po návratu do premiérského křesla, v němž seděl už v letech 2005–2006. A asi by se toho i dočkal – kdyby v březnu 2009 neudělal tuhle životní chybu. Jen pro úplnost, Paroubek vyvolal hlasování kvůli údajnému nátlaku Topolánkova pobočníka Marka Dalíka na Českou televizi. Což by bylo jistě namístě – kdyby jeho vlastní Dalíci nevolali tehdy na Kavčí hory se svými přáními a stížnostmi obden. (Něco o tom tuším, v ČT jsem v letech 2009–2010 pracoval.)
V březnu 2009 ovšem Paroubek i ke svému velkému překvapení uspěl a vládu uprostřed prvního českého předsednictví v Radě EU shodil. Už den po hlasování to přesně popsal můj tehdejší redakční kolega z Hospodářských novin Jan Kubita.
ČSSD a ODS se skutečně docela rychle shodly na vytvoření dočasné vlády pod vedením premiéra Jana Fischera a na předčasných volbách v říjnu 2009. Jenže ty zrušil Ústavní soud a z následné druhé dohody o předčasných volbách vycouval zase Jiří Paroubek.
Takže jsme k volbám šli až v řádném termínu v květnu 2010. Paroubek si nepřipouštěl jinou možnost než suverénní vítězství a návrat do Strakovy akademie, v čemž ho také ujišťovaly téměř všechny průzkumy i jeho okolí, které se mu mimo jiné také snažilo navrhnout, aby se pokusil někdy na veřejnosti tvářit přívětivěji než permanentně nasupený buldozer. Čehož ovšem Paroubek nebyl schopen, zároveň si ale nedokázal odpustit permanentní přítomnost na televizní obrazovce.
Výsledek se dostavil. ČSSD sice volby vyhrála, ale s pouhými 22 procenty (doufám, že v Lidovém domě tento jemný žert ocení), ODS jako druhá získala 20 procent, její lídr Petr Nečas mohl sestavit s TOP 09 a Věcmi veřejnými vládu s většinou 118 hlasů – a jednou provždy se historicky znemožnit. Jiří Paroubek rezignoval z čela ČSSD ještě v den voleb.
Nic takového pochopitelně v úterý 17. října 2023 nehrozí. Andrej Babiš pronese šestihodinový projev, pak se ho pokusí překonat Tomio Okamura, ke slovu se dostanou i další nejsnaživější opoziční poslanci ANO a SPD, kteří kvůli tomu od minulého týdne trénují čtení. Pak se někdy pozdě bude hlasovat a bude po všem.
Mimochodem, hnutí ANO se pokouší vyslovit nedůvěru vládě už potřetí v tomhle volebním období. Pomalu bych brzdil. Jiřímu Paroubkovi to v roce 2009 vyšlo na pátý pokus a ANO by to dál rozhodně nemělo riskovat, než mu tahle hračka vybuchne v rukách.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
