Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Naše milé publikum, říjen s námi nepobyl dlouho, iniciativu přebírá listopad a s ním – už za týden – přicházejí americké prezidentské volby, tedy událost, o níž se Češi dokážou na sítích pohádat stejně intenzivně jako o volbách vlastních, protože správně tuší, že se jich dotknou možná stejně.
Editoriální panel Šťastného pondělí nebude letos svým americkým příznivcům doporučovat, komu mají dát svůj hlas, i když bych si tipnul, že bychom všichni v naší malé tvůrčí skupině volili stejně, kdyby se nás to náhodou týkalo.
Nicméně, takové je naše rozhodnutí a nakonec vždycky se můžeme vymluvit, že si jen bereme příklad z vyspělé kapitalistické ciziny.
Dva slavné americké deníky The Washington Post a LA Times letos nedoporučí svým čtenářům, koho by si měli zvolit do Bílého domu. Ne že bychom nevěděli, kdo by to byl: Kamala Harrisová, samozřejmě.
Washington Post podpořil kandidáta Demokratické strany na prezidenta v každých volbách od roku 1976 – jen v roce 1988 nevybral nikoho.
LA Times naposledy podpořily republikána Richarda Nixona v roce 1972, pak si radši daly 36 let pauzu a od roku 2008 už pravidelně doporučovaly demokratické kandidáty, kteří také stát Kalifornie získávají bez většího úsilí.
Tohle celé je moc pěkný a poučný příběh, v němž se propojuje mnoho rovin: Od redakční nezávislosti na majitelích novin přes samotnou instituci „endorsementu“, která je ve středoevropských poměrech téměř neznámá a hlavně nepochopitelná, až po upadající vliv „tradičních“ médií.
Americké noviny doporučují svým čtenářům vhodné kandidáty do nejrůznějších veřejných funkcí už někdy od 19. století. Je to výraz sebevědomí redakce, které ovšem musí ctít i čtenáři: My, váš oblíbený plátek, kterému léta věříte, si na základě našeho přesného a nezaujatého zpravodajství myslíme, že nejvhodnějším kandidátem pro funkci prezidenta/senátora/okresního státního zástupce je tedy pan/paní XY. Berte, nebo nechte být.
Není to žádná cochcárna, kdy ten text během jednoho odpoledne sesmolí vylosovaný člen komentátorského oddělení, ale výsledek dnů a týdnů debat ve – zjednodušeně řečeno – endorsementu vedení redakce, přesně řečeno „editorial boardu“.
Tak to tedy přesně řečeno bývalo, protože letos tenhle zajetý proces narazil v Los Angeles a Washingtonu na dosud neznámou sílu: na majitele obou médií, Patricka Soon-Shionga (LA Times) a Jeffa Bezose, kteří řekli: „Ne, letos žádný endorsement nebude.“
Jaký pro to měli přesně důvod, nebylo oficiálně oznámeno, možná nesouhlasí s programem Kamaly Harrisové, možná fandí Donaldu Trumpovi nebo si ho jen nechtějí pohněvat v případě, že za týden zvítězí. Dcera majitele LA Times se pokusila vysvětlit, že se rodina rozhodla zablokovat podporu Harrisové kvůli jejímu postoji k válce v Gaze, což je vcelku pozoruhodné, protože Donald Trump a jeho tým obviňuje pravidelně viceprezidentku z malých sympatií vůči židovskému státu.
Výsledek je tak jako tak zřejmý.
Pokud ctíme soukromé vlastnictví a ještě o tom někde občas mudrujeme, asi bychom měli jen sklapnout a říct si, že na to prostě mají právo. Přesto tenhle krok vzbudil v Americe i po celém světě vzrušené debaty, v LA Times na protest rezignovala šéfka názorové sekce Mariel Gerzaová a další dvě důležité osobnosti redakce, ozvali se i legendární novináři Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein, kteří před 50 lety zásadně přispěli k rezignaci prezidenta Nixona po aféře Watergate, kteří to označili za „překvapivé rozhodnutí, které je zklamalo“ a bývalý šéfredaktor WP Martin Baron, který vedl noviny, už když je vlastnil Bezos, rovnou mluví o „zbabělosti“. Mimochodem, Washington Post ztratil za poslední tři dny 200 tisíc předplatitelů.
Objevují se samozřejmě i opačné názory. Osobně mě nejvíc zaujal komentář poslance ANO Patrika Nachera, který krok Washington Post komentoval na síti X stručným „konečně“, což lze jen respektovat a zapomenout u toho na fakt, že Nacher strávil dekádu coby politik hnutí, jehož lídr Andrej Babiš několik významných médií rovnou koupil, aby s nimi nemusel řešit každé podobné dilema takhle jednotlivě.
Nicméně, když se vrátíme k seriózní debatě, pravděpodobně nám dojde jedna důležitá okolnost. Možná že by opravdu ještě celkem nedávno majitelé médií neřešili, koho „jeho“ noviny podpoří. Rupertu Murdochovi patří kupříkladu londýnské Timesy, které během své dlouhé historie už v parlamentních volbách doporučily svým čtenářům konzervativce i labouristy – stejně jako bulvární deník The Sun ze stejného Murdochova vydavatelství News International. Ten po své „slavné“ titulní straně „Pokud vyhrají labouristé, prosíme posledního, kdo bude opouštět Británii, aby zhasnul“ v roce 1992 vyšel den po překvapivém vítězství Toryů s pyšným titulkem „Tyhle volby vyhrál Sun“. (V roce 1997 už Sun pomáhal Blairovým labouristům.)
Jenže to byla taky média ještě silné (i finančně) instituce, skoro něco jako „národní bohatství“, které svou tradicí a významem dokázaly vyvážit bohatství svých majitelů.
Tyhle časy jsou pryč. Jeff Bezos, jinak též zakladatel Amazonu, si Washington Post, slavný titul s heslem „Demokracie umírá v temnotách“, koupil v roce 2013, kdy už jen permanentně prodělával peníze. A jak uznávají i Bezosovi kritici, novinám jeho byznysový přístup dost prospěl. (Mimochodem, není náhoda, že si v roce 2013, krátce po ekonomické krizi, která spolu s novými technologiemi zpustošila mediální trh, i Andrej Babiš pořídil „svou“ Mafru a Rádio Impuls.) Problémy LA Times jsou všeobecně známé – na začátku letošního roku se redakce zúžila o dalších dvacet procent.
V takové situaci se pochopitelně novinářská nezávislost na svém majiteli prosazuje poněkud obtížně.
A pak je tu ještě jedna související smutná pravda: Vliv „klasických médií“, kam patří Washington Post i LA Times, a to včetně jejich internetových verzí, celosvětově už dlouhá léta upadá. (V Česku je to úplně stejné.) A příběh „zakázaných endorsementů“ v tomhle světle vypadá ještě úplně jinak.
Pro srovnání: Washington Post a LA Times mají společně zhruba okolo tří milionů online předplatitelů, když přičteme i papírové verze a budeme velkorysí, shodneme se na čísle zhruba 3,5 milionu čtenářů, dobře, klidně čtyři miliony.
Rozhovor Donalda Trumpa v jednom z nejpopulárnějších amerických podcastů Joe Rogan Experience vidělo za pouhé tři dny – do pondělí 28. října – na YouTube desetkrát víc lidí.
A to je pro dnešek všechno, moji milí. Přejeme vám klidný zkrácený týden a pokud jdete příští úterý v Americe volit, ať máte šťastnou ruku. Poradil bych vám, koho vybrat, ale připouštím, že to je každému jedno.
(Ale volil bych Kamalu Harrisovou, jako Washington Post, samozřejmě.)
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.