Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Jak říká klasik, „s některými lidmi se nechcete shodnout ani na tom, kde najdete v Kolíně nádraží“. Třeba s Danielem Vávrou, kreativním ředitelem herního studia Warhorse, odkud vzešel globální herní hit Kingdom Come: Deliverance. Jeho druhý díl vyšel před týdnem a doslova vzal útokem světové trhy. A zvítězil.
S Danielem Vávrou jsem se potkal v životě jednou, před pár lety na debatě o svobodě slova na Právnické fakultě UK. Vše proběhlo celkem v poklidu, pan Vávra oznámil, že se rozhodl zažalovat Facebook za údajné cenzurní chování, což vlastně ani nevím, jak dopadlo.
Jeho organizaci „Společnost pro obranu svobody projevu“ považuji za legitimní součást veřejné debaty o vážném tématu, i když mi její kroky připadají často přepjaté a teatrální a ve chvíli, kdy se rozhodnou postavit do čela poroty Ceny za svobodu projevu Babišova nominanta ve velké vysílací radě Vadima Petrova, v podstatě už jen srandovní.
Nicméně i já si dovolím panu Vávrovi, studiu Warhorse a stovkám jeho spolupracovníků poblahopřát k úspěchu jeho hry. Opravdu dokážu upřímně ocenit úspěch na velkém jevišti, dokonce jsem přál úvodní slibné výkony i Antonínu Kinskému v bráně Tottenhamu Hotspur. A navíc mě dost bavil rozhovor Jonáše Zbořila s producentem hry Martinem Klímou, i když jsem půlce věcí ani nerozuměl.
Doufám jen, že u pana Vávry nedopadnu jako předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová, která se mu patrně se svou gratulací netrefila do nálady – ovšem i to je samozřejmě jeho právo.
Skutečnost, že za úspěšnou hrou stojí člověk, který se ještě týden před ruským útokem na Ukrajinu vysmíval zprávám, že by k něčemu takovému mohlo dojít, a přisadil si třeba ke kdysi oblíbeným konspiračním teoriím o „ukradených“ prezidentských volbách v roce 2020, které vyvrcholily útokem Trumpových příznivců na Kapitol, vede možná ke staré otázce, která člověka občas přepadne: Lze oddělit autora a jeho dílo?
Je to námět na mnohahodinovou akademickou debatu, která nikdy neskončí kompromisem. A pro fanoušky KCD 2 je to asi také dost nezajímavé téma, což plně chápu. Pro ty ostatní je tu ale několik otázek k přemýšlení.
Zůstává Michael Jackson géniem, na jehož hudbu se nikdy nezapomene, i když už všichni víme, co se dělo v Neverlandu? Mimochodem, v Londýnském West Endu se teď hraje superhit „MJ – The Musical“. O Jacksonově temném intimním životě se v něm nedozvíte ani notu a soudě dle toho, že už dnes jde o jeden z nejvýdělečnějších muzikálů všech dob, spoustě lidí to ani moc nepřekáží. (Aby nedošlo k omylu, z podobných věcí pana Vávru nikdo ani na vteřinu nepodezírá).
A pojďme domů: Může ještě dneska někdo brát vážně moralizující patos Jaromíra Nohavici po jeho příběhu se Státní bezpečností? Tady člověka možná napadne, že jej od mnoha těžkých rozhodnutí ochránilo datum narození. Ale co po Nohavicově šaškování s Vladimirem Putinem a jeho cenou čtyři roky po anexi Krymu? Je mi to vlastně jedno, Nohavica mě nebavil, ani když to na konci 80. let zajišťovalo úspěch u spolužaček. I po těch letech mu gratuluji, málokdo dokáže být pyšný na metál od válečného zločince.
Zvykl jsem si i na to, že většina světových kapel, které dlouhé desítky let poslouchám, jsou v podstatě naivní levičáci nebo řekněme „champagne socialists“ a že se s tím asi nedá nic dělat. Poprvé mi to došlo už v červnu 1990, kdy do Prahy dorazila americká levicová úderka Michael Stipe z R.E.M. (ne, dneska TA historka nezazní) se zpěvačkou Natalií Merchant a britskou hvězdou „commie rocku“ Billym Braggem, který tehdy pražský koncert – několik dní před prvními svobodnými volbami po 42 letech reálného komunismu – zakončil Internacionálou, což byla tehdy titulní skladba jeho nového alba. V té době si ve východní Evropě nemohl vybrat líp.
Kdo to tehdy v Malé sportovní hale na Výstavišti zažil, nikdy na ten neuvěřitelně absurdní moment nezapomene. Billy Bragg, jehož New England je jednou z nejsilnějších písní, co znám, se pak v zákulisí divil, proč na něj přiletělo z jinak nadšeného publika tolik kelímků s pivem. Těžko říct, jestli to pochopil dodnes.
Měl jsem napsaný celý jeden odstavec o britské kapele Pulp, frontmanovi Jarvisi Cockerovi a jeho vztahu ke státu Izrael, ale radši jsem to smazal, protože některá témata je lepší neotevírat dokonce i mezi nejbližšími kolegy. A generační hit Common People, třeba ve skvělé živé verzi z festivalu v Readingu z roku 2011, je pořád skvostný kus moderní klasiky.
A pak je tu samozřejmě Morrissey. Frontman fantastických The Smiths, geniální zpěvák a textař, díky němuž si člověk kdysi mohl myslet, že dokáže chápat to, co cítí v Manchesteru outsideři thatcherovské Británie. Po mnoha varovných náznacích, které si optimisté mohli vykládat jako průvodní jev Morrisseyho nespoutané originality a snad i smyslu pro sebeironii bez hranic, se z básníka stal zapšklý britský nacionalista a obdivovatel Nigela Farage.
Tohle přece nemůže být stejný chlapík, který zpíval „How Soon Is Now“, respektive by to zvládl asi pořád stejně přesvědčivě jako při koncertě ve Vídni na podzim 2014, kdy jsem ho viděl asi naposledy – ale najednou už je to někdo jiný, než za koho jste jej asi naivně považovali.
(Vyřešil jsem to mimochodem také dost rozhodně: Sólovou kariéru Morrisseyho, která ovšem začala ještě předtím, než jsem The Smiths na konci 80. let objevil, zásadově ignoruji, ovšem tvářím se, že to s The Smiths, vítězi kategorie „nejposlouchanější umělec“ mého Spotify roku 2024, nemá nic společného.)
Své trauma z Morrisseyho tu popisuji tak plačtivě možná proto, že se tím snažím říct jednu věc: Aby vás ta nevyřešitelná otázka dokázala opravdu potrápit, musíte mít k dílu onoho pro někoho problematického tvůrce skutečně silný osobní vztah.
A to mi naštěstí s Kingdom Come: Deliverance a Danielem Vávrou nehrozí. KCD 2 vlastně ani nijak zhodnotit neumím, nikdy jsem to nehrál a hrát nejspíš nebudu. Vystačím si na telefonu s „rybičkami“, a když mi dojdou životy, jsou tu pořád Angry Birds.
Ale stejně ještě jednou blahopřeji všem tvůrcům. Je pěkné, když někdo dokáže uspět. A ještě lepší, když ten úspěch dokáže unést.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
