Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Zadal jsem svým studentům na konci semestru práci s provizorním názvem „Česko 2034“. Zajímá mě, jaká podle nich má být nebo reálně bude tahle země za deset let, co se musí stát, aby se jejich vize naplnila – a co se asi opravdu stane.
Jsem upřímně zvědavý, jak se s tím vyrovnají. Je to trochu dost široké téma, v němž není těžké se ztratit, naštěstí tady jde jen o jeden seminář na univerzitě. V reálném životě to může být ještě mnohem horší.
Nechci být za každou cenu pesimista, ale kdybych ten svůj úkol měl plnit sám, nutně bych asi začal tím, že bych se ohlédl o deset let zpátky, do roku 2014, a poptal se sám sebe, kam jsme se posunuli od té doby.
Deset let není úplně krátká doba – jen připomenu, že během necelého jednoho desetiletí mezi lety 1989–1999 se Česko stalo ze špinavé, chudé a okupované země Varšavské smlouvy členským státem NATO, rozhodně významně bohatším, dokonce i o hodně méně špinavým, který měl za dalších pět let vstoupit do Evropské unie.
Tohle nemá být další adorace budovatelských 90. let. Nicméně také se nemůžu zbavit pocitu, že kdyby tehdy vládla dnešní všeobecná akceschopnost a rozhodnost, pomalu bychom teď po prvních deseti letech přemýšleli o tom, které první podniky budeme privatizovat, absolvovali dvaatřicáté kolo neúspěšných jednání české a slovenské politické reprezentace o další podobě už dávno nefunkční federace a možná by i došlo na úvahy o odsunu sovětských vojsk – „ve střednědobém výhledu“.
Asi je pravda, že se lépe žije v zemích, kde se nevládne úplně snadno – rozuměj, kde rozhodnutí momentální politické většiny může narazit na systém brzd a pojistek, které nedovolí, aby se ona „momentální“ většina stala většinou navždy. Česko ovšem žije skoro v opačném extrému. Jak to řekl úplně přesně v nedávné epizodě podcastu Dobrovský & Šídlo ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) Ondřej Boháč: „V téhle zemi má každý ve skříni vidle, které může kdykoliv vytáhnout a do něčeho je hodit.“
Princip „subsidiarity“, což je ošklivé slovo vyjadřující myšlenku, aby se o všem pokud možno rozhodovalo co nejblíž místu, kterého se to týká, v českém provedení nevídaně zvlčel a stvořil zemi, kde skoro vůbec nic nejde, a tak se nic neděje.
Máme 14 krajů se 14 hejtmany, krajskými úřady a zastupitelstvy. Máme 6249 obcí – v zemi, kde 70 procent obyvatelstva žije ve městech. A hlavní město s milionem a půl obyvatel jsme rozdělili do 57 městských částí. Samozřejmě, všichni máme rádi malebnou Troju a její zoo, ale proč je to s necelými 1300 obyvateli samostatná městská část se starostou a devítičlenným zastupitelstvem? Všichni přece víme, že bez mateřské Prahy 7 a její všeobecné podpory nevydrží v Troji jedinou zimu.
Nebo takové Řeporyje. Pokud jste z Prahy, buďte k sobě upřímní: Dokážete na slepé mapě ihned určit, kde zhruba tahle městská část proslavená pouze svým starostou Pavlem Novotným a mnohem známější v Moskvě než v Benešově, vlastně v hlavním městě leží? Ne, to si pletete s Řepy, což je také z nějakého důvodu samostatná městská část – Praha 17. Přiznávám, kdyby po mně někdo ještě před 10 minutami chtěl, abych mu řekl, co je to přesně Praha 17, neměl bych nejmenší ponětí.
(Autor tady chce pro jistotu uvést, že předchozí odstavce byly pokusem o satiru a že nemá nic proti Troji, Řepům, Řeporyjím, Lysolajím, Horním a Dolním Počernicím, Suchdolu, Klánovicím, Újezdu, Běchovicím, Chuchli, Lochkovu, Nebušicím, Přední Kopanině a ani Zadní Kopanině, která aspoň naštěstí patří k Řeporyjím, ať už to znamená cokoliv. Jen nechápe, proč podobně funkční rozdělení nezvolil třeba tříapůlmilionový Berlín se svými 12 obvody.)
Citovaný ředitel IPR Ondřej Boháč používá pro popis české schopnosti cokoliv prosadit jednu pěknou faktickou připomínku. O stavbě ruzyňského letiště rozhodla československá vláda v roce 1929. O tři roky později se začalo budovat a první letadla na dnešním Letišti Václava Havla přistála v roce 1937. To je dohromady osm let.
A shodou okolností je to právě teď osm let i od chvíle, kdy tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka slavnostně oznámil, že se v roce 2024 konečně svezeme oním legendárním vlakem na letiště. Nějak jsem si ještě nestačil všimnout, jestli už to jezdí, každopádně jsem naposledy před třemi týdny už nejel na letiště z Veleslavína narvaným autobusem. Jel jsem trolejbusem.
Nicméně, nechci tu házet vinu na Sobotku ani na primátorkou Krnáčovou, protože jen převzali a zkusili posunout něco, co už mělo být dávno hotovo. Protože, pokud to nevíte, poprvé jsme měli jet vlakem na letiště už před koncem roku 2013 a od roku 2016 tam mělo vést i metro – a to je pravda, protože ten článek, kde to sliboval pražský primátor Pavel Bém a středočeský hejtman Petr Bendl (oba ODS) psala v roce 2008 moje žena.
A když jsme pořád ještě v Praze, můžeme si připomenout některé další velkolepé stavby, které svět pořád ještě neviděl: Třeba Pražský okruh, který začali stavět v roce 1984 a hotov měl být před devíti lety. Není a hned tak nebude. V tuhle chvíli tipuji, že vůbec nikdy.
Nebo metro D, kterým v roce 2014 vyjel Martin Zounar, aby stihl schůzku v centru Prahy, což se mu na tom krásném propagačním videu povedlo, takže rozjařeně oznámil, že my ostatní se déčkem svezeme v roce 2020. Pravda, buďme korektní, řekl, že „pevně doufá“, což je věta, kterou už vůbec nic neriskujete. Zejména ne to, že byste to museli dodržet, protože za ty roky už si místní obyvatelstvo navyklo, že některé věci prostě nejsou, a už si vůbec ani není jisté, kdo mu to první slíbil, kdo pak ty sliby odvolával a vyslovoval jiné, které byly zapomenuty a překryty dalšími daty.
Takže když se náhodou povede něco skutečně dodělat, vypadá to jako zázrak, díky němuž ochotně zapomeneme na všechno, co jsme museli prožít. Přesně to řekl tehdejší i současný primátor Prahy Bohuslav Svoboda (ODS) v souvislosti s tunelem Blanka, když na začátku minulého desetiletí nikdo netušil a nebyl ochoten zaručit, kdy se ho podaří dobudovat: „Až se otevře, nikdo už za týden nebude vědět, kolik stál a kdy měl být otevřen,“ pravil Svoboda, který Blanku zdědil po svém předchůdci Bémovi a měl pravdu: Blanka se nakonec otevřela ve fantastickém čase o pouhé čtyři roky později, než byl původní plán, a stála nakonec jen asi o 10 miliard víc. Zázrak.
A takhle to bude nakonec i se všemi těmi stavbami, o nichž jsem mluvil – vlak na letiště už se opravdu staví, metro D skoro také, a aniž bych tu chtěl stavět nějaké vzdušné zámky, pevně věřím, že se jednou podaří dodělat i dálnici D3 z Prahy na jih. Vzniká od roku 1988 a z celkových plánovaných 171 kilometrů je jich momentálně v provozu už skoro sedmdesát.
Nechci studentům vůbec mluvit do toho, jak svůj text pojmout, třeba jsou pro ně důležitější jiné věci než zaostalá infrastruktura, a je to tak v pořádku. Pro mě osobně je ale nepodstatnější poučkou posledních deseti (i když spíš dvaceti) let poznání, že žijeme v zemi, která je nastavena tak, aby v ní pokud možno nic nešlo – a pokud se najde někdo, kdo si dovolí navrhnout zásadní změny, dozví se v systému kolektivně výhodné nezodpovědnosti, alibismu a vidlí v každé skříni, že to prostě jinak ani nejde.
Mimochodem, tenhle text vznikl ve vlaku z Bratislavy do Prahy. Byla na to spousta času. Mezi dvěma hlavními městy sousedních zemí EU vzdálenými od sebe zhruba 330 kilometrů jede vlak čtyři hodiny 13 minut. O celých pět minut rychleji, než to zvládla slavná Slovenská strela v roce 1939. Pokrok nelze zastavit.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
