Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Nejsilnější slovenská strana Směr si bude připomínat především 25. výročí svého vzniku. Její zakladatel a doživotní předseda Robert Fico už v nultých letech vyjádřil svůj vztah k událostem 17. listopadu nezapomenutelným výrokem „Celé to období mi vlastně ušlo. Když se dívám zpět, nezjišťuji, že by v roce 1989 v mém životě nastal nějaký zásadní přelom.“
Což lze přeložit i tak, že si tehdejší pětadvacetiletý nadějný komunista tak jako tak myslel, že se stane čtyřnásobným slovenským premiérem bez ohledu na režim – a možná měl i pravdu.
Ještě pregnantněji své myšlenky formuloval teď v sobotu jeden z nejviditelnějších politiků Směru, europoslanec a čestný držitel Řádu slovensko-sovětského přátelství Luboš Blaha: „Koho to proboha zajímá? Po roce 1989 tady různí vagabundi rozkradli Slovensko a prodali ho do zahraničí. Tohle máme slavit? To jste se zbláznili? Sedmnáctého listopadu budeme slavit výročí založení strany Směr, nikoliv sorosovské převraty.“
Soros. Člověk by se skoro bál, že se ho letos nedočkáme. Znáte doufám tu Sorosovu fotografii v nacistické uniformě jasně dokazující jeho kolaboraci s Hitlerem v době, kdy ještě mladý ďábel žil v rodném Maďarsku? Fajn. Tak je to fake.
Slovenský premiér si ale pro letošní oslavy připravil jeden skutečně speciální dárek, když v sobotu ve svém pravidelném rozhovoru ve státní vysílací organizaci STVR nazvaném symbolicky poklidně „Sobotní dialogy“ rozvedl myšlenku, že na Slovensku je stále ještě příliš moc demokracie. A že to zemi škodí, protože se v ní pak nedá pořádně vládnout (rozhovor stojí za poslech celý).
K odstranění této slabiny by podle Fica měla vést změna volebních pravidel. Hranice nutná pro vstup do Národní rady, jednokomorového slovenského parlamentu, by se měla zvednout z pěti na sedm procent.
Navíc by se podle Ficových představ prodražila i možnost vůbec kandidovat – volební kauce by se měla zvednout ze 17 tisíc eur na půl milionu. Což je nepochybně dost citelná suma, zvlášť když k tomu ještě přičteme nápad, aby na státní příspěvek neměly vůbec nárok strany, které do parlamentu neprojdou – dnes podporu získávají ti, kteří překročí tři procenta.
Jen pro představu, co by to znamenalo při minulých parlamentních volbách v září 2023: Ve slovenské sněmovně by místo sedmi uskupení zbyla jen čtyři. Pod čarou by zůstaly opoziční Křesťanskodemokratické hnutí, Svoboda a Solidarita i vládní Slovenská národní strana (SNS), což by při přepočtu propadlých hlasů vládní koalici vůbec neublížilo, spíš naopak.
Fico tvrdí, že to není plán na tohle volební období a že by to chtělo „širokou politickou shodu“, což je ovšem přesně to, proti čemu jeho praktická politika v posledním roce míří. A jsou tu i další otazníky.
Třeba kdo by mu byl s opravdu radikální změnou ochoten pomáhat, když se například jeho nepostradatelní partneři ze SNS, pozoruhodného spolku intelektuálně znevýhodněných pomatenců vhodných jen na opravdu špinavou práci, momentálně v průzkumech motají hluboko pod pěti procenty.
Stejně tak bratislavští insideři tvrdí, že by k takovému kroku patrně nepřesvědčil ani kompletní sestavu politiků strany Hlas, jejíž bývalý předseda a dnešní slovenský prezident Peter Pellegrini premiérovi doporučil, aby si našel nějakou užitečnější činnost.
Plus je tu samozřejmě otázka, jestli by nová pravidla prošla přes pořád ještě nezávislý Ústavní soud, neboť slovenská Ústava výslovně předpokládá poměrný volební systém a zakazuje takové kroky, které by mohly narušit svobodnou soutěž politických stran.
Z Bratislavy slyšíme i námitky, že tohle je prostě jen další Ficem předhozená kost, kterou chce odlákat pozornost od své rozklížené vládní koalice nebo od „konsolidace veřejných financí“, kterou by takové hnutí ANO muselo označit za tu nejasociálnější reformu, kterou kdy viděli.
Fica se ale nevyplácí ani na minutu podceňovat. Jeho více než třicetiletý pobyt v politice ukázal, že když si něco usmyslí, tak to nakonec opravdu prosadí, i když to na začátku vypadá, že nemá ani nejmenší šanci.
Nikdy nepřestaňme děkovat otcům české Ústavy, kteří využili na podzim roku 1992 zaneprázdněnosti Václava Klause dělením Československa a do základního zákona nového českého státu vtělili Senát, tuto pro mnoho lidí zcela zbytečnou instituci, kterou by nejradši zrušili (nikdy se to nepodaří) nebo ji aspoň u voleb ignorují.
Výborně, dělejte to tak dál, i když vám teď prozradím, že na změně volebních zákonů se v Česku musejí shodnout obě komory. Takže až příští volby vyhraje Andrej Babiš a se svými novými partnery se rozhlédne pro inspiraci na východ, zůstaňte v klidu.
Senát nedokáže zabránit všemu, ovšem zrovna změně volebních pravidel úplně spolehlivě. A to je jeden ze základních rozdílů mezi tím, zda mohou vítězové voleb zemi „jen“ vládnout, nebo ji úplně ovládnout.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
