Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Paměť – především ta kolektivní – je zatraceně nepříjemná věc. A tak jsme se museli minulý týden zase zabývat i čtyřicet let starou spoluprací Andreje Babiše s komunistickou Státní bezpečností. Je to nekonečný, šíleně únavný příběh, který by člověk už nejradši ignoroval, jenže to přece jen úplně nejde.
Stručná rekapitulace. Andrej Babiš je dnes stále registrovaným spolupracovníkem StB v kategorii „agent“ pod krycím jménem Bureš. Tečka. Oproti stavu, v němž vstupoval v roce 2011 do české politiky, se nezměnilo vůbec nic.
A protože jsme vyhlášení svou férovou nepředpojatostí, musíme se tu zastat jak Andreje Babiše, tak především nebohého poslance ANO Martina Kolovratníka. Ten už deset let čeká na to, až se stane ministrem dopravy, jenže když už to má na dosah ruky, vybere si Babiš radši jakéhosi Kremlíka nebo to svěří jako vedlejšák Karlu Havlíčkovi.
Poslanec Kolovratník, mimochodem bývalý ředitel pardubického studia Českého rozhlasu, na podzim 2013 prohlásil, že kdyby se potvrdila Babišova údajná spolupráce, znamenalo by to pro něj konec v ANO.
Takže minulý týden, kdy slovenský Ústavní soud zamítl jednu z Babišových stížností a znovu potvrdil stav „evidován“, musel na sociálních sítích přetrpět proud výsměšných otázek, jestli už tedy z ANO konečně odchází, nebo ještě čeká na nějaký jiný konec.
Kolovratník stále čeká – a přátelé, má pravdu.
Babišův souboj se slovenskou justicí je opravdu absurdní. Jak sám správně říká, třikrát svůj spor vyhrál: u okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Což je mu ovšem k ničemu, protože slovenský Ústavní soud rozsudky v říjnu 2017 zrušil a prohlásil, že český politik neměl žalovat slovenský Ústav paměti národa. Což ovšem Babiš nemohl vědět – dlouholetá praxe i tři jeho zrušená vítězství dokazují, že to tak na Slovensku byl léta běžně používaný postup.
Na druhou stranu, když to takhle Babiš podává, zapomíná trochu dodat další důležitý výrok ústavních soudců. Ti svým kolegům u obecních soudů vzkázali, že nemohou brát jako hodnověrný důkaz výpovědi důstojníků StB, zločinecké organizace šikanující celou zemi, kteří si najednou před soudem vzpomněli, že samozřejmě Babiše zapsali do svých složek úplně náhodou, aniž by o tom vůbec něco věděl. Což bylo v organizaci typu StB v 80. letech podle badatelů v podstatě vyloučeno.
V roce 2019 se ovšem ústavní soudci naopak jednou Babiše zastali, když se usnesli, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces: Dozvěděl se sice, koho žalovat nemá, ovšem nižší soudy mu neřekly, koho žalovat tedy naopak má.
Takže teď už Babiš podal žalobu na slovenské ministerstvo vnitra a my všichni spolu s ním směřujeme k nekonečnu.
A všichni přitom tušíme – a Andrej Babiš to ví nejlépe – že jako pracovník podniku zahraničního obchodu tak nějak nemohl se Státní bezpečností nespolupracovat.
Ve chvíli mimořádné upřímnosti o tom vyprávěl Janu Krausovi v roce 2011: „Protože jsem pracoval v podniku zahraničního obchodu a ta naše ekonomická StB, ta chránila ekonomické vztahy Československa. To nebyla ta hnusná StB, která utlačovala lidi, že nemohli cestovat, nemohli studovat. To byla normální StB,“ vysvětloval. „Vždycky, když jsem potkal cizince, musel jsem napsat zápis. To bylo normální v té době. Já jsem nebyl žádný hrdina.“
No, takže tím bychom to měli asi vyřízené, tomu přesně se říká spolupráce, a když chtěl člověk pracovat v zahraničním obchodě, nemohl se jí vyhnout. Je tu jen taková drobnost: Pracovat v zahraničním obchodě se všemi kompromisy, které to neslo, rozhodně povinné nebylo.
Přesný obsah Babišových hlášení se nedochoval, velká část jeho spisu byla zničena v prosinci 1989 – včetně jeho podpisu pod vázacím aktem z roku 1982. Jinými slovy, co přesně, kdy a komu agent Bureš řídicím orgánům sdělil, se již velmi pravděpodobně nedozvíme.
Na celém tomhle příběhu mě už dávno fascinuje jedna věc. Respektive dvě, které spolu souvisejí. Že ani v roce 2024 nemáme na stole konečné rozhodnutí o člověku, který už jednou premiérem byl a podruhé se jím chce stát. Je to samozřejmě připomenutí, jakým tempem pracuje slovenská justice, ale má to také dost co do činění se samotným Babišem. O svou čest se začal soudit až v roce 2012, kdy do politiky vstoupil – přitom na to měl moře času předtím.
Když jsem se ho v roce 2018 ptal, proč se o očištění své pověsti nesnažil už dřív, odbyl to docela jednoduše, možná i pravdivě: V byznysu jeho minulost nikoho moc nezajímala. Možná dokonce otevírala dveře, dodávám já.
Možná, že dnes už Babiš svého rozhodnutí soudit se docela upřímně lituje. V roce 2012 si myslel, že politik musí mít v tomhle směru čistý štít – aby zanedlouho zjistil, že to jeho voličům absolutně nepřekáží. Škoda času a peněz, které ho to zatím stálo.
A upřímně řečeno, asi i mně už je jedno, jak to před těmi 40 lety bylo. Mnohem víc by mě zajímala méně vzdálená historie, třeba ta její část, v níž Babiš v 90. letech, o nichž teď neřekne pěkné slovo, prožil šťastné znovusetkání se svými švýcarskými spolužáky, díky nimž ovládl Agrofert a stal se časem dolarovým miliardářem.
Současná vládní koalice plánovala, že Babišovi zabrání v návratu do Strakovy akademie novelou lustračního zákona, normy mrtvé jak Gustáv Husák, která měla na začátku 90. let zabránit přílivu zkompromitovaných komunistických poskoků do služeb nového demokratického státu – původně na pět let. Mimochodem, tenhle zákon v roce 1991 odmítl kvůli principu kolektivní viny podepsat prezident Václav Havel.
Dnešní vláda chtěla zákon oživit a zjednodušeně řečeno do něj jasně napsat, že se spolupracovníci StB nesmějí stát členy vlády. V zemi, která si před rokem v druhém kole prezidentské volby vybírala ze dvou perspektivních mladých komunistů 80. let, mi to přijde směšné, nicméně slyšeli jste o tomhle záměru v poslední době?
Když jsem se na to minulý týden poptal, bylo mi řečeno, že přednost dostala jiná složitá témata, jako třeba korespondenční volba, že ale je ministr vnitra a předseda STAN Vít Rakušan odhodlán zákon do voleb ještě prosadit.
Na to si koupím první řadu, protože kdy jindy by měl Andrej Babiš zlomit světový rekord v obstrukcích než právě tady? A jen připomínám, ten rekord má hodnotu 43 hodin a od roku 1977 jej drží texaský senátor Bill Meier. Nejstylovější by bylo, kdyby nám Andrej Babiš přečetl něco ze svého náhle nalezeného spisu. Nikdo by jej nemohl obvinit, že nemluví k věci.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
