Článek
Svět teď žije návratem Oasis, kapely, kterou se mi povedlo v 90. letech obejít obloukem, protože všechny důležité skladby britského kytarového indie rocku napsali Johnny Marr s Morrisseyem pro The Smiths do roku 1987 a z jejich nástupců stáli za něco jen Blur a Pulp.
Já už ale dva roky zažívám jiný velký osobní comeback nebo spíš obnovený hudební cit.
Poslední prázdninovou sobotu jsem s osmiletou dcerou strávil už potřetí na hradeckém letišti na festivalu Kefír s hlavní hvězdou Kašpárkem v rohlíku. A nelitovali jsme jediné minuty.
S touhle „bejbypankovou“ kapelou pro rockery U10 jsem se poprvé setkal v roce 2007, kdy ji objevily moje starší dcery. Kupovali jsme „céda“, tedy CD, kdo to pamatuje, zpívali v autě originální cover hlavního hitu The Offspring „táto, kup mi želvy“ a samozřejmě byste u nás tehdy našli i slavná červená číra, aby si snad někdo nemyslel, že je vynalezl až Petros Michopulos v podcastu Kecy a politika.
Z původního představení Jihočeského divadla se rychle stala festivalová senzace. První hity jako Strejda Jára nebo Černá zpívaly hvězdy typu Davida Kollera, Tonyi Graves nebo Márdyho a v roce 2010 už pro stále populárnější hudební cirkus nebylo těžké vyprodat dvakrát za sebou v jediný den pražskou Lucernu.
A pak bohužel dcerky vyrostly a našly si jiné hudební idoly, na nichž už se shodneme jen obtížně.
Když se pak někdy o deset dvanáct let později ke Kašpárkovi – už po všech změnách a odchodu otce projektu Davida Dvořáka – nějakou shodou náhod dostala nejmladší dcera, nevěřil jsem, že se příběh může opakovat.
Ale stalo se to. Josefínu zachvátilo úplně stejné nadšení jako její sestry před 15 lety a stále se jí drží – jen spolu postupně poznáváme i všechny další věci, které Kašpárek stvořil v posledních 10 letech.
Je to pořád kromě velkolepé jevištní show také moc dobrá hudba, věrná původnímu záměru, „aby měly naše děti co poslouchat a my s nimi“. (Někteří lidé si ze stejného důvodu nedostatku kvalitního obsahu založili třeba svůj vlastní podcast.)
A hlavně se nezměnil základní přístup, který je od začátku fér. Lidé, kteří Kašpárka vymysleli a dál nesou jeho poselství, nejsou cyničtí obchodníci s dětskou naivitou a roztomilostí, kdy je hudební produkce pro tuhle věkovou kategorii zredukovaná na výkřiky „vy naši naši chrobáčci“ a soustředěná především na to, aby rodiče vytáhli z kapsy peníze a utratili je za předražený merch, případně exkluzivní přístup na nějaký YouTube kanál.
Tvůrci Kašpárka mají děti normálně rádi, berou je vážně, znají jejich svět a jazyk a hrají s nimi otevřenou hru: My se tu nad vámi budeme tak trochu dojímat, ale ne vysmívat – a vy se zase klidně můžete trochu smát nám. Hlavně tuhle muziku můžeme poslouchat společně, ve světě, kde je táta trochu prudivý zmatkař, co zapomněl mámě koupit kytku k svátku, bere ho Angelina Jolie a trpí rambajzem, který se line z dětského pokoje, ale když už nic, „když se doma občas objeví, taky jsou zlatý, nosej platy a platy se nám hodí, to se ví“.
(Mimochodem, tenhle verš je z roku 2009 a zatímco tehdy víceméně popisoval realitu tradiční rodiny, dnes jej můžeme vnímat třeba jako kritiku „gender pay gap“, tedy rozdílného odměňování mužů a žen.)
Máma sice také občas psychicky obtížně zvládá živelnou aktivitu dětí, ale vždycky tu je, když je potřeba, protože „všichni milujeme svý mámy“. A také jsou tu sourozenci, logicky nejbližší spojenci, díky nimž „už se mi strachy neklepe brada, mám dva bráchy a obra za kamaráda“.
Texty Kašpárka jsou ve svých vrcholných momentech opravdu krásnou a jemnou dětskou poezií, do níž ovšem vždycky v pravý čas vpadne výchovná pasáž „děti, co máte v pokojíčku a rodiče to strašně štve? Strašnej bordel! Sláva!“
Užívám si svého znovusetkání s Kašpárkem úplně naplno, protože vím, že nebude trvat věčně a osmileté dítě zase najednou nečekaně vyroste a začne ho bavit něco nového. (Zde hlásím první výchovný úspěch: V posledních měsících už v autě Kašpárka střídáme s albem Made In Valmez od Mňágy a Žďorp, což považuji za nadějnou známku solidního hudebního vkusu.)
Ale až tenhle nevyhnutelný rozchod nastane, co bude se mnou? Mám snad chodit na koncerty sám? Dokonce už ani moji kolegové ze Šťastného pondělí nejsou ve věku, kdy bych je dokázal přemluvit, že jim ukážu něco nového, co ještě neslyšeli a neviděli.
Zbývá jediná naděje: Nebude to trvat snad už tak dlouho, tipuji tak maximálně deset let a první původní fanoušci vyrazí na koncerty už se svými dětmi – a z Kašpárka se tak definitivně stane multigenerační kapela. Chtěl bych jen poprosit, abyste pak na mě při té příležitosti nezapomněli. Sednu si někam do kouta a budu se dojímat stejně jako ti, co se teď sejdou po 30 letech na Oasis a budou si namlouvat, že se svět zase až tak nezměnil.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
