Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Prvního března 2020 byl oznámen první případ covidu v Česku. O dva týdny později se země zavřela. My seděli doma, občas vyšli na procházku v rouškách, které nebyly nikde k dostání, takže jsme si je šili sami. Byl to úplně surrealistický čas prázdných ulic, zavřených okresů a pozdně nočních neurotických seancí u zpráv z těch částí světa, kde se to tak trochu vymykalo z ruky. Česko vložilo svůj osud do rukou plukovníka Prymuly a doufalo, že to nějak dopadne.
Moje vzpomínky na první vlnu vlastně nejsou nijak zvlášť temné, skoro naopak. Člověk na home office tak nějak příjemně zlenivěl. Strávil jsem se svou nejmladší dcerou v jejím mimořádně sladkém věku spoustu času, přibývalo jara, světla a optimismu, jak to všechno skvěle zvládáme, lidé se k sobě chovali pozoruhodně ohleduplně – best in covid, opravdu to tak vypadalo.
Léto 2020 pak jako by mělo udělat tečku za neobvyklou, nicméně relativně snesitelnou zkušeností, o které budeme jednou vtipkovat. Koukal jsem nedávno na svůj instagram a našel tam fotku profesora Prymuly, který se v červenci 2020 znovu zjevil na televizní obrazovce. Připsal jsem k tomu něco dost vtipného jako „Jejda, dlouho jsme se neviděli“. To se mi moc povedlo.
A pak přišel podzim 2020 a situace se vydala přesně opačným směrem než na jaře. Ubývalo světla i tepla, zato čísla nakažených každý den bourala rekordy. Z dalšího lockdownu jsme vylezli v květnu 2021. Roušek bylo už všude dost, na konci roku 2020 bylo spuštěno očkování, k němuž jsme se upínali jako k zázraku, který všechno automaticky vyřeší. Nálada v zemi byla příšerná – kolektivně i individuálně.
Vybavuji si, jak jsem někdy v únoru 2021, možná v té nejhorší době, kdy nemocnice kolabovaly pod přívalem pacientů s covidem, koukal na jakýsi film a něco mi na něm přišlo hrozně divné. Pak jsem si to uvědomil – ti lidé tam neměli roušky a mačkali se v narvaném metru. Úplně vážně mě napadalo, jestli to ještě někdy zažiju a jak svět vlastně fungoval bez lockdownů a zakrytých tváří. Ano, dnes mi také připadá, že jsem už byl trochu přecitlivělý. Ovšem kdo z vás měl jasno, co se bude dít příští zimu a pak tu další a pořád dokola?
Proč to tady vlastně celé píšu: Slyšel jsem v poslední době mnohokrát, že bychom si o té době měli vážně promluvit a vlastně s tím souhlasím. Těch témat jsou mraky.
Jak jsme to tedy vlastně celé zvládli? Byl náš přístup příliš represivní, třeba pokud šlo o zavřené školy, což dnes opatrně přiznává i Prymula? Kde jsme se z premiantů Evropy, jak se tím chlubil Andrej Babiš, stali jednou z nejhůř zasažených zemí na světě? Jak zásadní roli v podzimní vlně roku 2020 hrálo letní rozhodnutí vlády, která před krajskými a senátními volbami poslala do háje (a posléze jako odškodné i do Finska) svého ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, jednoho ze čtyř ministrů, kteří se vystřídali během jediného roku, přičemž on sám to zvládl dvakrát? Bylo rozvolnění před Vánoci 2020 skutečně dobrý nápad, když se podíváme na křivky nakažených? Mohl být celkový počet obětí nižší?
Takových otázek by asi napsal každý ještě mnoho, takže jen do toho.
Je také ale celkem jisté, že se k nějaké serióznější debatě hned tak nedostaneme. Třeba proto, že se covid stal otevřenou součástí politické argumentace. A musím asi hned dodat, že má Andrej Babiš pravdu, když říká, že žádná vláda po roce 1989 nemusela čelit takové krizi a že byli pod obrovským tlakem.
Možná že jeho popově-chaotický styl řízení země nebyl pro tyhle časy ideální, ale můžeme si být jisti, že by to někdo zvládl lépe? Nikdy se to nedozvíme, doufejme, stejně jako nevíme, jak by se premiér Babiš choval při ruském útoku na Ukrajinu, což byla zase věc, kterou si „vyžrali“ jeho nástupci. Každopádně tu hned dvě politické reprezentace po sobě udělaly cennou zkušenost, kterak se vaše plány mohou ze dne na den změnit a vy s tím nenaděláte vůbec nic…
A až se o tom jednou budeme bavit, nepochybně přijde řeč i na nás novináře. Obstáli jsme? Byli jsme až příliš nekriticky ochotni naslouchat „vládním expertům“, jak tvrdí jedni, nebo jsme během té doby z potřeby stále nových mluvících hlav vytáhli na světlo exoty, kteří si plácali, co chtěli, a my jejich slova pouštěli do světa, aniž bychom jim byli schopni kriticky oponovat?
Upřímně řečeno nevím. Jisté ale je, že jsme na tom byli trochu jako Babiš. Nic podobného jsme nikdy nezažili, nebyli jsme na to připraveni a do naší práce se zjevně promítaly i naše vlastní emoce, především strach o sebe nebo svoje rodiče.
Možná je na to ještě brzo, protože každý – od politiků po média – bude mít tendenci hájit svá rozhodnutí a chování v té době. Pět let, která si připomeneme příští rok, je možná přece jen vhodnější datum. Jenže to bude už krátce před sněmovními volbami, takže to asi také nepůjde.
Možná že chceme všichni hlavně zapomenout a doufat, že nás už nikdy nic takového nepotká. Je to přirozená lidská reakce – sice nic nevyřeší, zato se nemusíme zneklidňovat úvahami, co všechno jsme mohli udělat líp, ale stejně už to nenapravíme.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
