Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Na začátku se přiznám k jedné věci. Ještě jako politický reportér jsem upřímně nesnášel ty týdny po volbách, kdy se vyjednává o vládě a vaši nadřízení trpí utkvělou představou, že jsou vládní křesla už dávno definitivně rozdělena, a my tak můžeme čtenářům nabídnout plnou sestavu příštího kabinetu i s fotografiemi, takzvané „tablíčko“.
Samozřejmě že to často byla střelba naslepo. Osobně jsem mnohokrát udělal ministry i z lidí, kteří o tom nejen vůbec netušili, ale ani by to nikdy nechtěli dělat. Něco jsme do těch novin nicméně dát museli. Lidi to mají rádi a s pořádnou grafikou to zaplácne solidní kus místa, kam bychom jinak museli psát nějaké ověřené informace.
Když už se ale podoba „tablíčka“ začala blížit realitě, vždycky mě začala bavit jiná disciplína – tipování, kdo ze vznikající vlády vyletí jako první.
Do nejužší nominace se vždy musel automaticky dostat nastupující ministr či ministryně zdravotnictví. Protože v českých vládách od roku 1992 jde o ten nejhorší možný džob s průměrnou dobou přežití zhruba 15 měsíců. Trend nasadila už úplně první vláda Václava Klause, jejíž první ministr zdravotnictví (nakonec se za čtyři roky vystřídali tři) Petr Lom (ODS) odešel jako první – po necelém roce.
Za 31 let se pak ve funkci vystřídalo 23 regulérních ministrů a dvakrát si musel úřad ke svému běžnému úvazku dočasně přibrat jiný člen vlády. (Asi jste nechtěli, abych vám připomínal, že jistý čas tuhle funkci zastával Zdeněk Škromach, že ne?)
Při pohledu na kompletní soupisku někdejších držitelů úřadu člověka občas regulérně jímá závrať. Ministrem zdravotnictví byl kdysi v Zemanově jednobarevné vládě ČSSD třeba Ivan David, dnešní zjevně šílený europoslanec SPD, což znamená, že tehdy rozhodoval nejen o vašem zdraví, ale jako člen vlády také o spoustě dalších věcí. Gratuluju nám všem, kteří to přežili. (David byl ovšem pozoruhodně neschopný i na Zemanovu vládu, takže z ní vyletěl už po necelém roce a půl.)
Další z řady pozoruhodných postav byl David Rath, muž, který nejprve jako šéf České lékařské komory podporoval zavádění zdravotnických poplatků, pak coby hvězda ČSSD postavil kariéru na odporu proti nim… a pak ho zavřeli.
Inspirativní osobností byl i Martin Holcát v přechodné vládě Jiřího Rusnoka (2013), který také stál v čele konzilia pečujícího o prezidenta Zemana a který proslul větou, že šest sklenic vína a tři panáky tvrdého denně, což byl někdejší Zemanův standard, „rozhodně není extrémní množství alkoholu“. Ministr zdravotnictví doporučuje: Klidně se uchlastejte. Zažijete pouze v Česku.
Asi nejsrozumitelněji popsal pozici člověka, který si celý tenhle problém uváže na krk, Jan Stráský, který svého času v ODS proslul jako muž na nejtěžší práci, a tak se v letech 1995–1998 ocitl i v kanceláři ministra zdravotnictví: „Zdravotnictví je problém skoro metafyzický, na který nikdo na světě nemá řešení. Je to sebevražedná funkce a ještě dlouhá desetiletí zůstane,“ řekl mi ve velmi otevřeném rozhovoru v roce 2002 a nemýlil se.
Je totiž v zásadě jedno, jestli do funkce spadnete ze dne na den nebo jestli do ní přicházíte s propracovaným plánem a jasnou představou, co chcete dělat. Tomáš Julínek (ODS), ministr Topolánkových vlád z let 2006–2009, pracoval na své podobě reformy řadu let už v opozici, pak ji také prosadil a výsledky se dostavily dřív, než mohl doufat.
Od 1. ledna 2008 se v Česku začaly platit poplatky u lékaře (což byla samozřejmě jen jedna malá součást Julínkových plánů), v říjnu 2008 kvůli tomu ODS strašlivě prohrála krajské a senátní volby a v lednu 2009 byl už Julínek bývalým ministrem.
Nepočítáme-li krátkodobé „úřednické“ kabinety, zná novodobá česká historie pouze dva politiky, kteří dokázali v téhle funkci sedět v první i poslední den existence jejich vlády.
Leoše Hegera z TOP 09 v Nečasově kabinetu, jehož existenci však na pouhé tři roky zkrátili Jana Nagyová a Robert Šlachta. A pak už jen Adama Vojtěcha v obou vládách Andreje Babiše. Což je ovšem poněkud komplikovanější, protože mezi prvním a druhým pobytem Vojtěcha na ministerstvu se na tomhle postu vystřídali ještě Roman Prymula, Jan Blatný a Petr Arenberger.
Co jméno, to dost neuvěřitelný příběh, i když je samozřejmě fér říct, že v časech covidu si na tuhle židli sedla jen mimořádně dobrodružná povaha. A tak vlastně ani není zvláštní, že byl Adam Vojtěch za svou statečnost odměněn velvyslaneckým postem ve Finsku, kde se snaží na vše, co s Babišem v těch časech zažil, navždy zapomenout.
Aktuální ministr Vlastimil Válek je zatím v úřadu necelé dva roky, čímž již překonává průměrnou dobu svých předchůdců. A protože je to také místopředseda TOP 09, tedy v koalici těžká politická váha, není úplně vyloučeno, že by se mohl stát historicky prvním ministrem, který ve funkci stráví nonstop celé čtyřleté volební období. Stačí maličkost.
Zvládnout lékovou krizi. Zvládnout krizi s ohlášenými odchody – nejen – mladých lékařů, kteří už odmítají sloužit pět dní v kuse a poslouchat u toho, že si aspoň něco vydělají. Doufat, že v příštích dvou letech nepřijde nějaká jiná, dnes zcela nečekaná krize. Pokusit se žádnou další krizi osobně nevyvolat.
A pak za sebou někdy v listopadu či prosinci 2025 zamknout kancelář, předat se shovívavým úsměvem „vůbec nevíš, do čeho jdeš“ klíče svému nástupci a ujet někam daleko.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
