Síla myšlení mění svět a plete hlavy. Prvních 300 let s Immanuelem Kantem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejen rozsáhlé monografie a velkolepé konference světových univerzit připomínají výročí 300 let od narození nejslavnějšího filozofa od antických dob. K dědictví Immanuela Kanta (1724-1804) se přihlásil i gubernátor ruského Kaliningradu, dříve Královce či Königsbergu, města, kde filozof strávil celý život. „Kant je pro nás ruskou kořistí,“ připomněl podle agentury Interfax gubernátor Anton Alichanov s odkazem, že přístav na břehu Baltského moře v roce 1945 dobyla sovětská vojska.

Učení královeckého profesora ovšem lidstvu škodí, míní Putinův gubernátor, protože se stalo příčinou současného „globálního chaosu“, nemluvě o tom, že má „přímý vztah k válečnému konfliktu na Ukrajině“. Proto je nutné, aby Kant prošel „rozsáhlou revizí“.

Nejen gubernátora, Kant od začátku své vědecké dráhy provokoval monarchy, věřící, vojáky i univerzitní kolegy. Zažila to také pražská univerzita, jejíž učitel Bernard Bolzano byl roku 1819 císařským dekretem suspendován za to, že Kantovu filozofii (proti níž se vymezoval) na veřejnosti jenom zmínil.

Jádrem sporů přitom nikdy nebylo Kantovo základní dílo Kritika čistého rozumu (z roku 1781), které vytvořilo metodiku moderního myšlení včetně pojmu objektivní pravdy. Ale poselství obsažené v osmistránkové eseji Odpověď na otázku: Co je osvícenství?

Otázku položil v prosinci 1783 berlínský kazatel Johann Friedrich Zöllner v právě založeném měsíčníku Berlinische Monatschrift. Farář si stěžoval na úpadek mravů. Vzdělanci a příslušníci vyšších vrstev se totiž odvolávali na svůj vlastní rozum, aby nemuseli dodržovat náboženské předpisy, a říkali tomu osvícenství (německy Aufklärung). Přesto nikdo z nich prý neuměl vysvětlit, co tím slovem vlastně myslí.

Kantova odpověď vyšla ve stejném měsíčníku v prosinci 1784. Pošta tehdy doručovala tiskoviny i dopisy mezi Berlínem a Královcem za tři měsíce, dá se tedy říci, že reagoval takřka vzápětí.

„Osvícenství je pro člověka východiskem z nedospělosti, kterou si sám způsobil. Nedospělost je neschopnost používat vlastní rozum bez dohledu někoho jiného,“ zní úvod osmistránkového článku.

Překonat zmíněnou nedospělost a svobodně využívat rozum by mohl podle Kantovy eseje každý člověk, jen kdyby se k tomu rozhodl a našel odvahu. Ovšem i když se člověk rozhodne rozum využívat, pak to nemá snadné, protože je od začátku konfrontován se svými dosavadními „opatrovníky“, ať už jde o faráře, učitele, nebo světskou vrchnost. Právě oni dosud nedospělému lidu určovali, co si má myslet a čemu věřit. Z ovládání druhých přirozeně měli prospěch, kterého se nechtějí vzdát. „Poté, co svůj domácí dobytek učinili hloupým a starostlivě dohlíželi, aby tato klidná stvoření neopustila svá chodítka, tak je varují před nebezpečím, které hrozí, kdyby se odvážila chodit sama bez opory,“ líčí filozof vztah opatrovníků k nedospělým.

Vydat se vlastní cestou, tedy používat vlastní rozum, proto podle Kanta předpokládá zbavit se předsudků naučených v rodinách a školách. „Překonat nedospělost silou vlastního ducha se podařilo jen nemnohým,“ upozorňuje. Přiblížit se dospělosti je ovšem pro každého možné s pomocí „publika“, tedy účastí na veřejné debatě, která pomáhá naučené předsudky korigovat. Pokud tato veřejná debata probíhá svobodně a její účastníci přemýšlí opravdu nezávisle, pak osvícenství nejde zastavit. Právě na tyto Kantovy myšlenky se dodnes odvolává všeobecně sdílená představa, že je třeba chránit svobodu projevu, veřejné debaty a médií.

Šířením takových názorů si Immanuel Kant vysloužil nálepku revolucionáře, jak například svědčí loni v Mnichově publikovaná kniha Kant. Revoluce myšlení od Marcuse Willascheka. V eseji Odpověď na otázku: Co je osvícenství? ovšem královecký profesor před přeceňováním revolucí varoval. „Publikum může osvícení dosáhnout jen pomalu,“ připouští, ovšem revoluce může znamenat slepou uličku. S její pomocí „možná lze zničit osobní despocii a zištný či násilnický útlak, ale nikdy se tím neuskuteční pravá reforma myšlení; protože nové předsudky se stejně jako ty staré stanou závaznými předpisy nemyslícího davu,“ varuje na konci druhé strany. Namísto aby se stal revolučním myslitelem, se tím Kant spíše zařadil k zakladatelům ideologie liberalismu, podle níž je svoboda předpokladem pokroku.

Zbylých šest stran své eseje věnuje především obraně proti očekávaným kritikám. Připouští například, že své názory nemohou svobodně zveřejňovat vojáci, úředníci nebo církevní hodnostáři, pokud by tím porušili vojenské tajemství a zpochybnili úřední předpisy nebo nauku církve.

Na konci textu varuje před tím, aby závazné pravdy diktoval parlament nebo vzdělaný vladař, protože v osvícené společnosti musí být každé tvrzení podrobeno veřejné diskusi. Přímo do současných poměrů míří závěrečná Kantova poznámka. Upozorňuje v ní na paradox, podle kterého „publikum“ musí připustit omezení svobody projevu ve prospěch vládce, pokud se značná část účastníků veřejné debaty ještě nedokázala zbavit předsudků. Právě tímto sebeomezením ovšem může osvícená většina doložit, že dospělosti dosáhla nebo k ní má blízko.

Kant svým učením prorazil. Stal se vzorem většiny filozofů devatenáctého století a první poloviny dvacátého století, všichni ostatní se proti němu museli přinejmenším vymezovat. Vycházel z něho Karel Marx (1818-1883) i nejslavnější filozofka minulého století Hannah Arendtová (1906-1975). Potom ovšem znovu ožila kritika, která Kantovo dílo stíhala v časech jeho první publikace.

V roce 1944 vydali německo-židovští učenci Max Horkheimer (1895-1973) a Theodor Adorno (1903-1969) studii Dialektika osvícenství, ve které de facto připisovali Kantovu učení spoluvinu na zvěrstvech druhé světové války. Nositeli liberálního pokroku podle Kanta prý byli „otrokáři, svobodní podnikatelé a administrátoři“, kterým šlo jenom o vlastní prospěch a kterým přirozeně nevadilo, že svět podléhá totalitní diktatuře.

Politolog Yasha Mounk z univerzity Johnse Hopkinse popsal v únorovém rozhovoru pro deník Welt, že kritika zašla ještě dál s postmoderní skepsí francouzského Michela Foucaulta (1926-1984). Foucault neodmítl jenom liberalismus, ale také „jakoukoli objektivní pravdu a myšlenku společenského pokroku,“ upřesnil politolog.

Na Foucaulta navazuje tzv. identitářská filozofie, podle níž kantovská tradice přehlíží, že všichni lidé nerozumějí světu stejně, ale že jejich postoj ke světu i k pravdě určuje příslušnost ke společenské, například etnické skupině. S tímto směrem jsou spojena jména palestinsko-amerického spisovatele Edwarda Saida (1935-2003) nebo amerických právních vědců Derricka Bella (1930-2011) a Kimberlé Crenshawové (nar. 1959).

Další včetně citovaného profesora Willascheka zpochybňují Kantovu tezi o tom, že veřejná diskuse může podpořit sebevýchovu účastníků. Vždyť na sociálních sítích se přece lidé jen utvrzují ve svých předsudcích. A podle filozofického diletanta Alichanova z Kaliningradské oblasti je Kantova filozofie prostě nebezpečná, protože slouží jako zbraň „kognitivní války“, kterou Západ vede proti Rusku.