Recenze: Proč už nechtěl být Čechem. Příběh Vídeňáka

Dvanáctého července 1918, nedlouho před koncem první světové války, vtrhly jednotky Československých legií do zajateckého tábora v ruském městě Pavlodar, kde byli internováni rakousko-uherští vojáci. Každý zajatec s českým jménem musel do legií vstoupit, ať chtěl, nebo nechtěl. Tím začalo dobrodružství jednoho z nich, Karla Šimonka (1875-1948). Jeho vzpomínky vydalo pod názvem „Ein echter böhmischer Wiener“ (Skutečný český Vídeňák) nakladatelství Löcker.

„Můj kamarád rychle zapřáhl, zavazadla byla naložena na vůz, já se pod ně schoval, a ve spěchu jsme uháněli z města,“ píše Šimonek. „Byl to útěk, který rozhodoval o životě a smrti. Za dva dny jsem urazil 90 kilometrů, dílem pěšky, dílem na voze. Nakonec jsem se dostal do německé vesnice Nadarovka a pod jménem Franz Schattauer našel práci u jednoho rolníka,“ pokračuje. Karel Šimonek pocházel z vesnice Mečeříž u Benátek nad Jizerou, od roku 1897 však žil ve Vídni a chtěl se tam ze zajetí rychle vrátit. S Čechy vzbouřenými proti habsburské monarchii nechtěl, ani nemohl mít nic společného.

Následovala dobrodružná anabáze Ruskem a Sibiří v časech občanské války, když se musel skrývat nejen před Čechy z legií, ale i před vojáky dalších válčících armád. Skončila až 3. prosince 1920 příjezdem na vídeňské nádraží. Hned příští den nahlásil návrat z vojny v městských plynárnách, kde pracoval před válkou. O týden později už hrál na trubku v tančírně na Hütteldorfer Strasse.

„Svým českým bratřím na Sibiři mohu poděkovat, že jsem zažil tolik bídy, nouze a nesnází. Už nemám a necítím žádnou povinnost vůči dosud tak milované vlasti. Do války jsem táhl jako rakouský voják a vrátil jsem se jako čestný Rakušan,“ shrnul Šimonek v deníku své válečné zkušenosti a závěry, které z nich udělal.

Účast v bojích na východní frontě první světové války, dlouhé zajetí v Rusku a nekonečná cesta domů tvoří klíčovou část Šimonkova deníku. Příběh však začíná už tím, jak venkovský synek z Mladoboleslavska v patnácti letech nastoupil do Trenčína k vojenské muzice. Díky službě v rakouské armádě záhy pochopil, že lepší možnosti k důstojnému životu než české země nabízí hlavní město monarchie.

Ještě v březnu 1897, když odešel od vojenské muziky, se vrátil k rodičům do Mečeříže a nastoupil do skladu na nádraží v nedalekých Střížovicích. V deníku si však stěžuje, že musel tahat stočtyřicetikilové pytle s umělým hnojivem nebo přepravky s pivem o 120 kilogramech. Koncem července byl sražen projíždějícím vlakem a o pár dnů později se jen „zoufalým skokem“ zachránil, aby nespadl pod projíždějící soupravu. To mu stačilo.

V září 1897 už byl opět ve Vídni a s pomocí známých našel místo ve vojenské kapele. Tam zůstal jen po přechodnou dobu a o rok později nastoupil u městských plynáren, kde mu pomohla protekce u šéfa, rovněž bývalého vojáka. „Zase jednou zasáhla Boží pomoc,“ pochvaloval si nové místo údržbáře. „U dráhy jsem mohl každou minutu přijít o zdraví, a tady v cizině, mezi samými Němci, jsem byl oblíben a pracovat jsem musel jen výjimečně,“ shrnul výhody, jaké přináší řadovým zaměstnancům prostředí velkoměsta.

V roce 1899 se oženil s Boženou Kohoutkovou, jejíž rodina do hlavního města monarchie přišla z Litošic u Přelouče. Dočasně opustil plynárny a stal se domovníkem, aby získal služební byt. „Konečně ve vlastním!“ pochvaluje si čtyřiadvacetiletý vídeňský Čech. Záhy si však začal stěžovat na kvalitu bydlení a na chování majitelů domů, proto se v dalších letech několikrát přestěhoval.

Využil první příležitosti, když mohl podle nového zákona požádat ve Vídni o domovské právo, v dnešní terminologii o trvalé bydliště. Úřady žádost vyřídily v roce 1909, ve stejné době získal u plynáren úřednické místo. Pochvaloval si rodinné štěstí, které přerušila až válka.

Právě během války se Šimonek s Čechy definitivně rozešel. Nešlo jen o dramatickou roztržku s legionáři. České školy ve Vídni nebyly financovány z městského rozpočtu a rodiče museli na výuku svých dětí přispívat, ovšem Šimonkova rodina na to neměla během války ani záhy po ní dost peněz. „Děti musely chodit do německé školy a sám jsem s nimi česky mluvit nemohl,“ popsal klíčové rozhodnutí Šimonek. Ve stejné době přešel na němčinu i při psaní deníku.

Po válce se stal příznivcem sociální demokracie a důvěra v levicovou vídeňskou radnici se mu vyplatila. „V dubnu 1925 nám byl v obecním domě přidělen dvoupokojový byt s předsíní, kuchyní a balkónem v obecním domě. Poprvé v životě máme krásný, prostorný byt,“ popisuje osobní zkušenost s programem podpory bydlení, díky kterému se rakouská metropole dostala do učebnic urbanistiky.

„Od roku 1929 se snažím o penzionování,“ stojí v dalších řádcích, ze kterých probleskuje nespokojnost, že nárok na důchod získal až v roce 1933, tedy v osmapadesáti. Úplně nebyl nadšen ani z toho, že dostal jen 276 šilinků měsíčně, tedy částku odpovídající průměrné dělnické mzdě. „Ale přece jsem byl spokojen, že jsem svým pánem,“ dodává.

Šimonek mohl být spokojen, jakou cestu životem si vybral, i když se musel vyrovnávat s projevy averze vůči cizincům, kterých začalo přibývat v roce 1934 po nastolení austrofašistické diktatury. V té době se rozhodl navštívit příbuzné v Česku, mimo jiné z toho důvodu, aby se první vnuk naučil česky. Návštěva však skončila roztržkou. „Nikdy více!“ napsal Vídeňák po návratu.

Po anšlusu Rakouska hitlerovským Německem podléhá český muzikant nacistické propagandě, s níž do určité míry sdílí antisemitskou a ještě víc protičeskou rétoriku. „Tak byla na lžích vybudovaná Československá republika, po dvaceti letech své existence rozbita nerozumnou politikou Dr. Masaryka a dr. Beneše. Tak Adolf Hitler, rodilý Rakušan, během několika let, spolkový stát Rakousko a sudetské Němce připojil bez prolití krve, jen moudrou politikou a energií,“ komentuje Šimonek mnichovskou dohodu.

Zprávy oficiálních německých médií přebírá do deníku během celé druhé světové války, i když musel strpět, že narukovali oba synové. Měli však štěstí a přežili v zázemí. V červnu 1944 ovšem umírá Šimonkova manželka a to uvrhne vídeňského Čecha do hluboké deprese: „Jsem sám se svou bolestí a musím čekat, až přijde řada i na mě,“ píše v deníku.

Teprve po dobytí Vídně Rudou armádou zmiňuje existenci vyhlazovacích táborů a vůči nacistům se poprvé vymezuje větou, že vídeňské mosty padly na oběť „ničitelské zběsilosti německých mocipánů“.

Po válce Vídeň hladověla a Šimonek marně žádá ministerstvo vnitra o výjezdní povolení do Československa. Poslední záznam z deníku je z listopadu 1947: „Od Josefa Šimonka z Prahy přišel tříapůlkilový balík. Kilo cukru, kilo krupice, kilo hrachu, sacharin, půl kila másla. Není to mnoho, ale mám velkou radost a jsem spokojen.“ Rozvětvená rodina trubače císařského vojska žije v Rakousku dodnes.

Příběh vídeňských Čechů byl nejúspěšnější asimilací světové historie. Často opakovaný citát pochází od slavného rakouského kancléře Bruna Kreiského, jehož rodina pocházela z moravské Třebíče. Kreisky svým výrokem reagoval na paradoxní situaci z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy byl rakouským prezidentem Franz Jonas, jehož otec se přistěhoval rovněž z Moravy a který byl předtím patnáct let starostou Vídně, než ho vystřídali Bruno Marek a Felix Slavik. Kreiského předchůdce Josef Klaus do dvanáctičlenné vlády pozval čtyři ministry s českým jménem. Navíc ministrem zahraničí byl pozdější generální tajemník OSN Kurt Waldheim, jehož otec se do roku 1918 jmenoval Wenzel Waclawik.

Přitom nemohlo jít o výjimečné příklady úspěšné asimilace. Současný sociolog Michael John prozkoumal složení vídeňského obyvatelstva počátkem minulého století a zjistil, že podle místa narození bylo půl milionu přistěhovalců z Čech a Moravy druhou nejpočetnější skupinou dvoumilionové Vídně, když se po započtení jejich potomků v období 1880-1910 mohl celkový počet dostat na 700 tisíc. Je pravda, že třetinu obyvatelstva Čech a čtvrtinu Moravanů tvořili ti, kteří se jako k mateřské řeči hlásili k němčině, což se týkalo i většiny židovského obyvatelstva Čech a zvláště Moravy. Na druhé straně mohli česky mluvící komunitu rozšířit někteří Slezané anebo přistěhovalci ze Slovenska, tehdejší součásti Uher.

Vliv migrace z českých zemí nejen na hlavní rakouské město dokládá i detail z právě vydané knihy britského publicisty Richarda Cocketta „Město idejí“, která podává obdivný popis kulturního života Vídně na počátku 20. století.

„Tvrzení, že jedno evropské hlavní město na Dunaji položilo základní kámen pro duchovní a kulturní produkci západního světa 20. století, může znít přehnaně. Ale přesně to je poselství této knihy,“ napsal o „metropoli Siegmunda Freuda, Alfreda Adlera, Gustava Mahlera, Adolfa Loose, Arthura Schnitzlera, Roberta Musila či Gustava Klimta“. Cockett neupřesňuje, že pět z těchto sedmi velikánů se narodilo v českých zemích, případně odtamtud pocházel jejich otec.

V prostředí, kde byl společenský vzestup podmíněn znalostí němčiny, se k českému původu ostatně nehlásili ani oni sami – podobně jako prototyp obyčejného vídeňského Čecha v podobě Karla Šimonka. V roce 1951 už jenom 4137 osob nahlásilo, že v každodenním životě mluví česky nebo slovensky.

Od dob Kreiského se české kořeny obyvatel Vídně řeší jen výjimečně, až vydání Šimonkova deníku k tomu dalo místním sociologům novou příležitost. Vydavatelům v čele s Matthiasem Marschikem přitom v zásadě nejde o samotné Čechy, ale jak svědčí jejich komentáře k deníku, o novodobé migranty z Balkánu, Blízkého východu či vzdálenějších regionů tvořících dnes znovu téměř polovinu vídeňského obyvatelstva.

Z příběhu jednoho z vídeňských Čechů se může podle Marschika poučit i současnost, že asimilace není jednoduchý proces, v důsledku však může vést k uspokojivým výsledkům pro obě strany. Nejde prý o to, aby se přistěhovalci přizpůsobili, ale aby v nové zemi našli novou identitu a společně se starousedlíky nastavili nové společenské standardy, podle kterých budou napříště všichni žít. Tak jako se to podařilo před sto lety.