Recenze: Na západní frontě chlív. Netflix zničil válečnou klasiku

Příběh idealistického studenta Paula Bäumera a jeho kamarádů, kteří se nechají naverbovat do německé armády pod vlivem nacionalismu a romantických představ o velké válce, vydal německý spisovatel Erich Maria Remarque v roce 1929. Od té doby tvoří Na západní frontě klid pevnou součást literárního kánonu. Živým jazykem napsaná kniha, která z perspektivy mladého brance vykresluje pouť peklem války od pomýlených iluzí přes šikanózní výcvik až po peklo zákopů, chytře kombinuje bezmála reportážní věcnost, naturalistické vystižení detailů a lehký lyrismus inteligentního, jemného vypravěče, pro kterého je boj první velkou zkouškou dospělosti.

Na Remarquově obrazu velké války není podstatné jen zachycení onoho masomlýnku, stagnující továrny na utrpení a zmrzačená těla, kde veškeré postupy střídají nevyhnutelné ústupy, ale i zdůraznění toho, jak válka przní duše těch, kteří ji přežijí. Vlivnost příběhu dokresluje i dvojice znamenitých filmových adaptací. První z roku 1930 vyniká na svou dobu strhujícími bojovými sekvencemi a sice poněkud pateticky doslovným, přesto působivým humanismem a protiválečným apelem. O bezmála půl století později režisér Delbert Mann vystihl civilního ducha předlohy a natočil její psychologicky uvěřitelnou interpretaci, která se obejde bez velkých slov a opírá se o výstižné portréty vojáků.

Obě dosavadní verze mají dominantní americkou stopu. Německo jakožto Remarquova domovina se pod adaptaci výrazně podepisuje až nyní díky filmu švýcarského režiséra Edwarda Bergera, který produkovalo streamovací impérium Netflix. Z hlediska literární adaptace jde od počátku o krajně pochybné dílo, jež působí dojmem, jako by někdo předlohu roztrhal na kousky, pak její větší část poztrácel a řídkou dramatickou linku nastavil dějepisným referátem ze střední školy. Původní semknuté vyprávění, které válku líčí jako pozvolna gradující šílenství, do nějž pronikáme krok za krokem, nahrazuje překotná zkratka.

Protagonista Paul Bäumer a jeho kamarádi vyslechnou zapálený projev ředitele gymnázia a za pár minut už sedí v náklaďáků na frontu a padají se v dešti kulek z kulometů a pušek do francouzského bláta. Velká válka sice ukáže svou děsivou tvář v jedné z prvních scén, v níž sledujeme působivou pouť uniformy padlého vojáka až k novému majiteli, jde ale o jednu z ojedinělých zdařilých aktualizací knihy. Ta do značné míry stojí na schopnosti vystihnout různorodé lidské typy, které Paula obklopují, mladé idealisty, pragmatické mistry přežití i zcela okoralé zákopové krysy.

Nové filmové zpracování v podstatě plnohodnotné postavy nemá, protože zcela přeskakuje pasáž výcviku, v níž by se jednotliví aktéři mohli vyprofilovat, a jde rovnou na šturm. I Paul Bäumer jako průvodce infernem západní fronty je spíš jen modrooká tvář vhodná na pomazávání krví a blátem, vnějšková postava, která téměř zcela postrádá bohatost svého předobrazu. Svým způsobem jde o německou odpověď na slavný protiválečný film Jdi a dívej se, v němž tvář dětského protagonisty slouží jako plátno, do nějž se vpisují běsy války.

Na rozdíl od mistrovského díla Elema Klimova, které je trýznivým hororem a obrazem pekla, je ale Na západní frontě klid technicky brilantním, přesto povrchním válečným pornem. Vysoký rozpočet a technické možnosti jsou ve filmu dobře patrné v jeho měřítku i zručných akčních scénách, kterým nechybí brutalita a působivé střídání subjektivní perspektivy a celků zjizvené francouzské krajiny. Podobně jako v nedávném filmu 1917 Sama Mendese se tu ale velká válka stává spíš námětem k audiovizuální exhibici, která je fixovaná na vnějškové zachycení novodobé verze Dantova inferna. Filmu uniká podstata konfliktu, jenž byl tak hrozivý právě svou statičností, monotónností a fragmentací člověka i krajiny. Oproti 1917 zároveň není ani zdaleka tak technicky virtuózní.

Hromadný útok tanků a plamenometů vyhlíží sice spektakulárně, ale patří spíš do hry World of Tanks než do filmu, který adaptuje realistickou protiválečnou klasiku. Zároveň tahle vrcholná akční sekvence Bergerova snímku názorně odhaluje, v čem tak kriticky selhává. Ihned po ní totiž následuje scéna, která se díky románu a oběma předešlým adaptacím stala personifikací hrůzy a nesmyslnosti celého konfliktu – moment, v němž Paul pobodá francouzského vojáka v kráteru po granátu a v hrůzném momentu se ocitá v těsné blízkosti smrti, která nenosí uniformy a nehalí se do ideologických hesel. Je strašlivě konkrétní, bolestná, přítomná. Tenhle okamžik ryzího, obnaženého lidství v sousedství hromadného útoku tanků pozbývá veškerou jemnost a sílu. Je nahrazený skoro operním přehráváním a nánosy různobarevného bláta ve tváři herce Felixe Kammerera a jeho postavy bez vnitřku.

Na to, jak dějově řídce nová adaptace působí, je velmi dlouhá. Dvě a půl hodiny dramaturgicky nahodilého a monotónního střídání všedních historek a akčních sekvencí z fronty totiž nastavuje o vyfabulovanou politickou linii, v níž skupina německých vojáků a diplomatů přijíždí podepsat Versailleskou smlouvu do Compiègnského lesa. Jde o další z lehce pochybných dramatických změn, které mají do filmu vnést okamžitý humanistický apel.

Nejde ani tak o historickou věrnost scén, jež mimoděk vzbuzují dojem, že celá dohoda byla záležitostí několikaminutového diktátu francouzské strany, a ne dlouhých měsíců vyjednávání. Tvůrci se pokouší tuhle linku vyprávění využít jako kontrast mezi utrpením vojáků v zákopech a hrami mocných. A kdyby náhodou nebyl tenhle doslovný tah úplně srozumitelný, doplňuje ho ještě lehce groteskní figurka prušáckého generála, který v zámečku na dohled fronty pořádá gurmánské hody a nacionalistické disputace. Snaha zpřítomnit tragický duch nevyhnutelné druhé světové války, která se rodila už na konci té předešlé, však vyznívá značně tezovitě.

Neschopnost filmu vystihnout komorní duch předlohy a její neokázalý humanistický apel jen podtrhuje úplná rezignace na působivou pasáž Bäumerovy dovolené v zázemí, v němž tehdy už protřelý frontový voják zjišťuje, že nemá žádné doma. V zákopech možná nepřišel o život, ale přišel o schopnost žít obyčejný život, bavit se s jinými lidmi než s frontovou krysou Katem, pragmatikem Tjadenem a dalšími spolubojovníky. Filmový Paul nemá žádné doma, podobně jako nemá žádnou duši. Je to jen dekorace filmu fixovaného na efektní mizérii.

Žádná filmová adaptace nemá povinnost být věrná knize. Pokud se k ní ale chová tak macešsky a necitlivě jako film Edwarda Bergera, měla by přijít s vlastní dramaticky i charakterově konzistentní verzí příběhu. Na západní frontě klid model 2022 má kilometry zákopů, hektolitry krve a bláta, tanky, plamenomety a akční rvačku muže proti muži v závěru, který staví na hlavu tiché a zdrcující finále knihy. Má ale také jen matné záblesky duše, mozku a srdce. Je to válečný film-zombie, jenž možná strhne pozornost měřítkem a brutalitou, ale o velké válce jako apokalypse moderního světa neříká mnoho podstatného.