Proč se kníže Karel nestal prezidentem Schwarzenbergem

Nežijme v iluzi: Karel Schwarzenberg neměl v roce 2013 ani tu nejmenší šanci porazit Miloše Zemana a stát se třetím – a prvním přímo zvoleným – českým prezidentem.

Věděl to každý, kdo se kolem něj tehdy pohyboval. Tvůrci jeho kampaně mi nedávno říkali, že za celou dobu mezi prvním a druhým kolem tehdy nenabídla data z průzkumů jediný důvod k naději.

Věděl to i sám Karel Schwarzenberg, který ostatně do celé volby vstupoval jako outsider – úřadující ministr zahraničí a místopředseda dramaticky nepopulární Nečasovy vlády v nejtěžších okamžicích její existence. Byť v podstatě každý okamžik fungování této sestavy, která svým výkonem vrátila do hry Miloše Zemana a přispěla ke stvoření politika Andreje Babiše, byl ten nejtěžší.

Tehdy pětasedmdesátiletý Schwarzenberg do volby šel proto, že to považoval za svou povinnost. A aby během kampaně řekl to, co pokládal za důležité. Což se mu také povedlo a pravděpodobně to i přispělo k jeho porážce. Jako když se třeba v televizní debatě se Zemanem rozvyprávěl o tom, že by dnes Edvard Beneš skončil za provedení odsunu sudetských Němců v Haagu.

Přesto se dodnes na tuhle kampaň v jistých kruzích vzpomíná s dojetím. Což souvisí i s tím, že se v jistých chvílích proměnila v lehce nesnesitelný kýč. To když se na podporu „našeho Karla“ skládaly sborové písně a dospělí lidé si na hlavy dobrovolně nasazovali pankáčská číra, symbol celé kampaně.

To ale nebyla Schwarzenbergova chyba, pokud to tedy vůbec byla nějaká chyba. On sám odvedl mimořádný výkon - a nikdo jiný by to nejspíš udělat nemohl. „Kníže“, jak se mu v této plebejské zemi od revoluce přezdívalo, nebyl pečlivě vybraný kandidát, který by měl šanci vyhrát, protože vadí co nejmenšímu počtu lidí. Nabídl lidem své služby, své názory, svůj příběh - a tenkrát jasně prohrál. S hlavou vztyčenou.

Byla to tehdy úplně nechutná kampaň. Tým Miloše Zemana se neštítil používat čiré xenofobní lži opsané od otevřeného antisemity Adama B. Bartoše, kterého pak hradní suita na oplátku pozvala 28. října 2013 na Pražský hrad. Možná si všechnu tu špínu mohli pošetřit. Zeman by pravděpodobně vyhrál tak jako tak. Ale nechtěl nechat nic náhodě. Také tím ale ukázal, jak moc se Karla Schwarzenberga a všeho, co představoval, ve skutečnosti bál. I rok po smrti Václava Havla tady byl pořád někdo, kdo s sebou nesl hodnoty té lepší části polistopadových let. Třeba jistotu, kam patříme na mapě. A komu to bylo možné opravdu věřit.

Mimochodem o tom, jaký formát Karel Schwarzenberg byl, svědčí i to, že sice Zemanovi jeho špinavosti nikdy nezapomněl, ale také se nad ně dokázal povznést. Každý rok v září spolu s ním zapaloval Masarykovu vatru v Lánech, dokonce svého soupeře uvítal ještě letos v létě u oběda na svém zámečku na Dřevíči u Berouna. Protože sice svého času byli soupeři, ale také po dlouhý čas společně nesli odpovědnost za zemi, v níž žili. To bylo pro Karla Schwarzenberga důležitější než špína z jedné kampaně.

Ve filmu Hledá se prezident režiséra Tomáše Kudrny, který mapuje první přímou prezidentskou volbu, najdeme scénu, v níž Karel Schwarzenberg před jednou z debat říká s lehkým znechucením svým podporovatelům: „Jdeme do střetu s národním socialismem.“

Význam tohoto téměř jedenáct let starého střetu jsme docenili až mnohem později. Díky Karlu Schwarzenbergovi, že do něj tehdy šel a prohrál způsobem, který v člověku zanechal naději. Naději, že se to jednou dá vyhrát.

A díky i za všechno ostatní, co pro Česko udělal. Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu, jeden z opravdu velkých Čechů.