Článek
Zavřete na chvíli oči a zkuste si představit svět – bez rekordů. Bude existovat, jako existoval dřív a ještě dřív. Jenom nebude známé slovo „rekord“. Ani rekordy samotné, ani rekordní cokoli, ani rekordmani v čemkoli.
Podle mě by to nejen šlo, ale navíc by to bylo zdravé. Něco jako Suchej únor: jedeme rekordní detox!
Tak jako spoustě dalších věcí, lidstvo se ještě nikdy nevystavilo takovému množství rekordů jako teď. To je absolutní rekord. Ve zprávách panuje úplná rekordní smršť (tsunami). Osobní rekordy jsou na dosah ruky: stačí si třeba stáhnout do mobilu krokoměr a překonávat dosažené výsledky.
Společně lámeme a trháme, pozorujeme ničení rekordů od rána do večera.
Rekordy a informace o jejich dosažení se mění na pohon naší pozornosti a aktivity. Bez přítomnosti předpony „nej“ – radikální analytici ji znázorňují jako mrkev připevněnou před čumákem kráčejícího oslíka – je čím dál obtížnější se nenudit a o něco se zajímat. Čím dál těžší obstarávat výkon, motivaci a zadostiučinění z práce. A vůbec, čím dál tím neproveditelnější zaujmout jinou pozici než Ilja Oblomov. Vstát z gauče, prostě jen tak.
Z toho všeho vyplývá tlak, který rekordy vyvolávají. Úloha rekordů ve společnosti stoupá (na nový rekord). Je po nich sháňka, takže ustavičně (rekordním tempem) přibývají a přepisují se. Poselství věty „rekordy jsou tu od toho, aby se překonávaly“ je ještě hlubší, než se obvykle soudí. (Rekordům, které se ze své podstaty nemění, už rekordy neříkáme. Mount Everest není žádná „rekordní hora“.)
A je vlastně jedno, jestli jde o rekordy sportovní nebo aukční, o rekordní zisk, růst, schodek nebo výhru v loterii, anebo o rekord v počtu pozřených švestkových knedlíků. Všechno je „zajímavé“ a „důležité“. K institucím, které vystihují dnešní dobu nejlépe, patří Guinnessova kniha rekordů a Muzeum rekordů a kuriozit Pelhřimov. Přiznávám: už jako malý jsem ležel v tehdy populární publikaci 1000 československých rekordů.
Přečtěte si minulý Šuplík:
Rekordům adekvátní prostředí je trajektorie vzhůru-dále-více-rychleji. Na slova „rekordní růst“ vyplivne vyhledávač třikrát tolik odkazů než na „rekordní pokles“. Když se překonává rekordní hranice, mohlo by se tím myslet i směrem dolů – ale spíš nemyslívá. Rekordní minima, zhoršení a úbytky se sice zaznamenávají také, ale maxima mají větší šmrnc. O světovém rekordu v nejpomalejším běhu na 100 metrů není nic známo – ale mohlo by být! Kde leží hranice lidských možností?
Kromě sportu bývá touhle logikou rekordů nápadná i ekonomika: pod rekordními čísly máme tendenci rozumět rekordně vysoká, což není moc potřeba dodávat. Kdežto u rekordně nízké nezaměstnanosti nebo důvěry se pro jistotu to „nízké“ zdůrazňuje, aby na rekordní škále nedošlo k omylu.
Pojetí rekordů hezky ilustruje titulek Olomoucký kraj loni zažil svatební rekord a nejméně rozvodů. V obou případech se jedná o rekord, ale 10 novinářů z 10 by z toho titulek Olomoucký kraj zažil nejvíce svateb a rozvodový rekord neodvodilo – protože by měli správný dojem, že takhle se to neříká a nechápe. Že by to byly rekordy naruby.
Ambivalentní, protože klimatickou změnou poznamenané, je postavení rekordů v meteorologii. Rekordní teploty (posedlost zpravodajstvím o jejich padání by zasloužila samostatnou studii) principu „více“ většinou odpovídají. Tento týden ale padaly teplotní rekordy obráceně. Což se dalo řešit trojím způsobem. Buď čtenáře a diváky nechat, ať si informaci o „teplotním rekordu“ přeberou sami (a pohledem z okna se ujistí, jestli se rekord týká horní, nebo dolní části sloupce teploměru). Nebo místo teplotní rekord říkat „rekordní mráz“, což ale, pokud vůbec mrzlo, zní u nějakých tří, pěti stupňů pod nulou trochu zvláštně. Nebo si pomoci upřesněním „mininální teplotní rekord“ (takže tentokrát ne ten, na který jsme zvyklí).
Rekordní srážky a stavy vody jsou samo sebou „rekordně vysoké“, protože když neprší, říká se „rekordní sucho“ anebo „rekordně nízká hladina“. Ale ledovce „rekordně tají“. Je to trochu metodologický blázinec…
Jinak je mediální náboj většiny rekordů kladný. U sportu a u soutěží jedlíků, pokud někdo nevytvoří „negativní rekord“ deseti porážkami v řadě, není o čem diskutovat. Rekord znamená „člověk-rekordman to dokázal“. Když letiště odbaví rekordní počet cestujících a televizní pořad má rekordní sledovanost, stále jde o informaci do kolonky úspěch. Rekordní délka obstrukcí je neutrální sdělení. Rekordní pokuta za porušení pravidel volební kampaně už ani to ne.
A pak jsou tu rekordy, které je pro pořádek potřeba opatřovat přívlastkem „smutný“. To zřejmě naznačuje, že rekordy se za normálních okolností berou spíš jako veselé, nebo se rovnou slaví.
A proto by bylo vhodnější si v případě tzv. smutných rekordů celou rekordní terminologii raději odepřít. „Smutní rekordmani“ v titulcích jsou také smutnou zprávou o tom, kam všude rekordování vlezlo.
Velikonoce na silnicích jižní Moravy: Smutný rekordman vyjel hodovat se třemi promile! – Smutný rekordman prožil již v psím útulku v Hradci Králové šest let. – Smutný rekordman v Bílině: Dítě nadýchalo strážníkům dvě promile.
Zprávy o rekordní konzumaci alkoholu se nicméně často bez slova „smutný“ obejdou: Když se někdo dostane 48krát na záchytku, tisk nebo policie o něm hovoří prostě jako o rekordmanovi, proč „smutném“? Protože věci kolem chlastu jsou asi legrace an sich, u nás.
Už vzhledem k asociacím s rychlostními rekordy a automobilovými závody je nepatřičné, aby policie o někom, komu v obci naměřila 150 kilometrů v hodině, hovořila jako o „silničním rekordmanovi“. To je když už tak „smutný rekord“, ale hlavně kvalitní ukázka zblbnutí rekordní mentalitou.
Nezůstávejme ale u rekordů individuálních. Češi, jak se dá ověřit rychlým pohledem do publikovaných titulků, jsou nebo ještě nedávno byli:
Rekordmani ve vyhazování léků. Rekordmani v uchovávání starých mobilních telefonů. Rekordmani v kouření marihuany. Rekordmani v chození k doktorovi. Rekordmani v konzumaci jídla za volantem. Rekordmani v dojíždění do nákupních center. Rekordmani v délce sexuálního styku. Rekordmani v placení bezkontaktní kartou. Rekordmani ve spotřebě polystyrénu.
To se týká i vás, může to být i vaše zásluha nebo vina! Jak se cítíte jako rekordmani? Co zlomíme příště?
Předpokladem rekordů je měřitelnost a odvrácenou stranou rekordní vášně je závislost na měření. Bez čísel se rekordy dělají blbě. Některé veličiny typu naděje, přátelství, touha, zoufalství nebo plané moralizování se ale rekordům vyloženě zpěčují. Teprve až je změříme a zaneseme do rekordních tabulek, život se promění v jeden velký závod.
Co je to Šuplík a k čemu je dobrý
Ve svém sloupku Šuplík pozoruje Jan Lipold, jak mluvíme a píšeme.
Šuplík na Seznam Zprávách vytahujeme každou neděli. Některé předchozí si můžete přečíste zde:
