Článek
Česko je nemocný muž Evropy, „kranker Mann Europas“, napsal minulý měsíc německý deník Die Welt. Což u nás vzbudilo zaslouženou pozornost, a nejen to: Rovnou se dá říct, že si v tom přízvisku lebedíme. Místy se až rochníme.
Nemocným mužem Evropy se od té doby šermuje na internetech i v parlamentu. Je zajímavé pozorovat, jak Alena Schillerová vlivná zahraniční média monitoruje jen tehdy, když zrovna nepíší o Andreji Babišovi.
Značný ohlas „nemocného muže Evropy“ ale nevyplývá jen z toho, že je to šťavnatá fráze. Ani jen z toho, že české hospodářství má skutečně problémy, podle Weltu až takové, že jeho chorobopis momentálně náleží k absolutní evropské špičce.
Spodní proud, který to všechno sytí, představují tradiční české sklony. Zaprvé záliba v premiantství i sebemrskačství, což jsou dvě strany téže mince. Jednou jsme v něčem mistři světa a ten uznale sleduje, jak si zas jako vždycky dokážeme poradit. Jindy naopak propadáme malomyslnosti, protože u nás (jako obvykle) jde všechno do kopru nejvíc na světě, a ten to vidí i tentokrát.
Případovou studií dojmů z kategorie a) i b), pýchy i studu/rezignace, bývá účast národního týmu na hokejových šampionátech.
A zadruhé jde o sklon středně velké, spíš menší země bažit po mezinárodní pozornosti. Přísně by se dalo mluvit o komplexu méněcennosti. Přání sdílet VIP společnost každopádně náleží k české DNA, a to dokonce tak silně, že ani nevadí, když jde o společnost VIP průšvihářů, jako v případě nemocného muže Evropy. Jsme sice nemocní – ale tím pádem zajímaví, ba důležití!
Být nemocným mužem Evropy je pro nás vlastně něco jako být pupkem světa. Jen naruby. No a, záleží snad na tom tolik?
Bez předchozích spekulací o údajné národní povaze se podle mě nedá dost dobře vysvětlit, proč nás ten článek Weltu tak vzal. Ačkoli víceméně přinesl jen fakta, která se na domácí scéně podrobně propírají už dlouhé měsíce.
Titul nemocných mužů Evropy před námi obdržely – přibližně v pořadí od současnosti do minulosti – například Švédsko, Itálie, Řecko, Francie, Německo (a mně se zdá, že tamní tisk od té doby touží vracet úder), Velká Británie. A úplně nejdřív, za časů Osmanské říše, Turecko. Termín „nemocný muž“ dal prý do oběhu ruský car Mikluáš I. v polovině 19. století, původně jako „nemocného muže na Bosporu“. Časem se změnil v mediální nálepku pro zemi, která se z nějakých důvodů ocitá v nesnázích, především ekonomického rázu.
Co je – a hlavně pro nás – významné: Nemocnými muži se mohou stát jen státy, které za normálních okolností jsou, nebo by měly být zdravé. Rozhodně by nikdo neřekl, že nemocnými muži Evropy jsou Albánie nebo Bělorusko. Být jím tak přinejmenším znamená potvrzení toho, že nemocný muž, který se navíc jednoho dne šťastně uzdraví, je zároveň hospodářsky významnou demokracií, případně velmocí.
Prostě VIP klub, ve kterém si přejeme brát za kliku.
Vlastně to má jen jednu chybu. Nebo dvě. Ta fráze je až nesnesitelně maskulinní a omezuje se na evropskou půdu. Nemocný muž, případně nemocná žena světa – to by nám lichotilo ještě daleko víc. Bohužel se to ale neříká, ačkoli zemí, které by splnily diagnózu a kvalifikovaly se do play-off o příslušný titul, je svět plný. Vždycky.
