Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V nedávném komentáři na stránkách Seznam Zpráv se Miloš Čermák (jehož jsem jinak velkým fanouškem) rozohnil nad údajnou snahou o zavádění nové totality, o kterou usilují takzvaní „bojovníci proti dezinformacím“ a jemuž současná vláda prozíravě zamezila svou neaktivitou. Ačkoli vystihl pocity mnohých příslušníků zejména své generace, kteří pevně podporují demokracii, ale boj proti dezinformací jim zavání cenzurou, celá otázka je o dost složitější. A v následujících řádcích se ji pokusím částečně uvést do reality.
Původní komentář Miloše Čermáka:
Nejdříve ale musím uznat, že Miloš Čermák se v mnoha věcech trefuje do černého. To, že pojem dezinformace nadužíváme, je – bohužel – pravda, stejně jako fakt, že tento pojem se často používá pro označení čehokoli, s čím nesouhlasíme. A že lidé na obou stranách politického spektra ho používají k diskreditaci tvrzení svých názorových oponentů.
Stejně tak je pravda, že rozeznat dezinformaci (či jinými slovy úmyslně šířenou lež) opravdu není jednoduché – ostatně kdyby to tak jednoduché bylo, nejednalo by se o tak komplikovaný problém. Prokázat někomu úmysl při šíření neověřitelných či nepravdivých informací může být velmi obtížné a prokázat definitivně, že něco není pravda, je v mnoha případech téměř nemožné. Což by nemělo být tak překvapivé - prokázat, že něco není pravda, je téměř vždy mnohem obtížnější než prokázat, že něco pravda je.
Problém ovšem je, že ačkoli má Miloš Čermák v některých věcech pravdu, jeho hlavní argumenty, které v lehce jiné formě používá například i Andrej Babiš, vychází z nepochopení celého problému.
Kdybych měl argumenty Miloše Čermáka zjednodušit, jde víceméně o následující teze:
Zaprvé, dezinformace jsou sice nepříjemné, ale v zásadě nevinné a ne příliš nebezpečné „svědění demokracie“, které tu vždycky bylo a není nutno se jej příliš obávat.
A zadruhé, jediná možnost, jak s nimi něco dělat, jsou zákazy a omezování svobody slova. Doslova řečeno, boj s dezinformacemi rovná se „nové totalitě“ a ti, kteří se proti tomu problému ozývají, by rádi totalitní praktiky potajmu zavedli.
Ani jedna z těchto tezí ovšem není pravdivá.
V první řadě: pokud by naše diskuze probíhala v devadesátých letech minulého či prvních letech tohoto století, pak by se proti argumentu, že lži a manipulace jsou nepříjemnou, avšak nevyhnutelnou a nepříliš nebezpečnou součástí života, nedalo nic namítat. Politici i obyčejní lidé, kteří se pokusí lži a manipulace využít ve svůj prospěch, jsou bezpochyby součástí každé společnosti, pro zdravou a silnou demokracii by to ovšem skutečně nemělo být více než „nepříjemnost“, s níž si „volný trh nápadů“ přirozeným výběrem poradí.
Problém ovšem je, že volný trh nápadů, stejně jako jakýkoliv jiný volný trh, přestává fungovat ve chvíli, kdy ho někdo cíleně, dlouhodobě, skrytě a ve velkém manipuluje. A to se bohužel v současnosti v našem případě bezpochyby děje.
Rusko i další autoritářské a totalitní režimy, pro které jsou demokratické západní společnosti hrozbou, už dávno pochopily, že naše největší přednost je i naší největší slabinou a že sociální sítě a informační prostor, ve kterém neexistují hranice, jim poskytuje jedinečnou příležitost. A jak dokazuje neustále rostoucí počet zdokumentovaných případů, kdy se zejména Rusko snaží pomocí koordinovaných a rozsáhlých dezinformačních kampaní ovlivňovat evropské veřejné mínění a manipulovat ho ve svůj prospěch, neváhají toho využít.
Samozřejmě to neznamená, že bychom za vším měli hledat Rusko či zprofanovanou „hybridní válku“, ani že každý kdo podporuje Rusko, automaticky pracuje v jeho prospěch. Myslet si ale, že naše společnost není terčem dlouhodobé informační manipulace ze strany Ruska, by bylo naivní. Ostatně, ačkoli protivníka je možné porazit na bojišti pomocí zbraní a techniky, mnohem lepší je ho již předem přesvědčit, že odpor nemá smysl, a vyhrát tak bez jediného výstřelu.
A Rusko je si toho, na rozdíl od nás, velmi dobře vědomo a dlouhodobě na tom v Česku i jinde v Evropě pracuje. Ať už v otázce naší podpory Ukrajině, či ochotě do budoucna bránit naše spojence. Jinými slovy, ty dezinformace, kterým bychom měli čelit, nejsou nevinné lži, které tu vždy byly a budou, ale koordinované úsilí nepřátelských států ještě více rozdělit naši společnost, a oslabit tak v konečném důsledku naši vůli se bránit.
A zadruhé, to, že bychom těmto dezinformacím měli čelit, neznamená, že by to mělo být pomocí cenzury, zákazů a omezování svobody slova. Snaha čelit dezinformacím totiž není snahou o zavádění totalitních praktik. A ačkoliv to Miloše Čermáka možná překvapí, neznám nikoho, kdo by se daným tématem seriózně zabýval, ať už ve státní správě či mimo ni, kdo by si myslel, že je cenzura tím vhodným řešením. Právě naopak – většina těch, kteří si uvědomují závažnost cizího informačního působení, zároveň samozřejmě chápe, že obětování svobody slova nemůže být cena, kterou bychom byli ochotni zaplatit.
Ačkoli úplně chápu citlivost generací, které si prošly obdobím totality, na cokoli, co by znělo jako snaha o omezení svobody slova, a cokoli, co by připomínalo komunistickou cenzuru, tyto obavy jsou, ve vší úctě, výsledkem nepochopení tématu spíše než čímkoli jiným.
Řešením dezinformací, a to ani těch ruských, samozřejmě nemůže a nemá být cenzura. Nikdo cenzuru ani podobné praktiky v Česku nenavrhuje. Tím skutečným řešením je stát, který umí transparentně komunikovat, funkční vzdělávací systém vychovávající studenty, kteří umí pracovat s informacemi, a silná občanská společnost.
Boj proti omezování svobody slova, který se snaží určití politici a média rozdmýchat, je tak bojem proti větrným mlýnům – údajným cenzorům, kteří ale existují pouze v představách těch, kteří proti nim burcují. Představám, kvůli kterým ztrácíme pozornost vůči velmi reálné a již přítomné hrozbě, které dnes čelí celá Evropa.
