Pojďme přemalovat Moskvu. Třeba modrou a žlutou

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už jen starší lidé jako třeba já si pamatují, že se stanice metra B (pro migranty „žlutá linka“) Anděl jmenovala Moskevská.

Trvalo to poměrně krátce. Přesně od 2. listopadu 1985 do 22. února 1990, kdy Pražané na počátku nových časů rozumně usoudili, že se zastávka symbolizující československo-sovětské „přátelství“ nachází v Praze, na Andělu, bezpečně daleko od Moskvy. Takže by se také podle toho měla nazývat.

A teď, téměř po 35 letech, najednou zase řešíme, jestli nám toho na Andělu nezbylo z Moskevské přece jen trochu víc, než je zdrávo.

Konkrétně třeba plastika s nápisy „Praha – Moskva“ ve vestibulu u autobusového nádraží. Nebo nápisy připomínající povinnou družbu. Takovou, při níž inženýři ze země, která Československo přepadla a v době výstavby stanice okupovala, velkoryse pomohli s budováním metra.

Nebo výtvory socialistického realismu zobrazující prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka a jeho sovětského parťáka Alexeje Gubareva při dobývání kosmu. Tuhle cestu na oběžnou dráhu dostalo Československo v roce 1978 od Moskvy jako dar k 10. výročí sovětské okupace. Přesto ještě v roce 2013 vynesla Remkovi, pozdějšímu europoslanci za KSČM, z vůle prezidenta Zemana místo českého velvyslance v Moskvě.

Možná se zdá, že v roce 2024 je na podobné debaty už trochu pozdě. Fakt, že pražské metro v téhle podobě vydrželo dodnes, vypovídá také něco o tom, jak jsme si na to všechno zvykli. Prostě kolem těch připomínek projdeme, aniž bychom si ještě vůbec chtěli uvědomovat, co měly znamenat.

Jen nám to občas někdo znova připomene. Tu Putin, tu třeba šestnáctiletý student Jan Boháč, autor petice, která žádá odstranění historických jizev z Anděla. Je to docela užitečný pohled člověka, který zjevně není zasažen našimi nikam nevedoucími debatami a jen se s přímostí odpovídající jeho věku ptá: „Vám to fakt přijde normální?“

Jan Boháč má pravdu. Není to normální. Je to absurdní. Podobně jako vysvětlení mluvčího pražského magistrátu Víta Hofmana. Ten prohlásil, že se na Andělu nic měnit ani odstraňovat nebude, protože „se jedná se o historickou součást daného prostoru, tedy i součást architektury a umění stanice, a dopravní podnik nešel cestou cancel culture“.

Cože? Cancel culture? To teď znamená, že jsou všechny „historické součásti daného prostoru“ nedotknutelné? Škoda, že jsme to v hlavním městě nevěděli dřív. Mohli jsme se dodnes dívat na sochy Gottwalda nebo Lenina (obě z Prahy zmizely už v lednu 1990). Anebo maršála Koněva, který Dejvice opustil až v roce 2020. Proč jsme vlastně přejmenovávali všechny ty ulice, náměstí nebo stanice metra? Dodnes jsme mohli v klidu jezdit z Primátora Vacka na Budovatelů, Družby, Mládežnickou nebo Kosmonautů.

Nebo právě na Moskevskou, kde bych dnes s nadšením vystupoval cestou do práce. Přijel bych tam z Fučíkovy, která byla ovšem „cancelnuta“ na Nádraží Holešovice.

Když mluvíme o „cancel culture“ v souvislosti s odstraňováním uměleckých děl, obvykle se jedná o projev něčího špatného svědomí z vlastní minulosti. O vlastní odpovědnosti za komunismus a normalizaci se můžeme bavit ještě dlouho. Nicméně Češi a Slováci si opravdu sovětské tanky do země v roce 1968 sami nepřivolali. Zato Moskevská jim jako mnoho jiných věcí měla připomínat, že tu pořád jsou.

Mimochodem, postavit Moskevskou zrovna na místě, které se tehdy už víc než sto let nazývalo Anděl, bylo zvráceně symbolické. Jak to už tehdy popsal čítankový spisovatel a básník Jáchym Topol: „Křižovatka Anděl se bude menovat Moskevská a bude nehezká.“ Komunisti měli i v čase pomalu se rozkládající normalizace tendenci zabrat každý kousek veřejného prostoru, ukázat tam svou moc, případně, jako na Andělu, moc svých protektorů. A my v roce 2024 složitě řešíme, jestli si můžeme dovolit na tohle nechtěné dědictví sáhnout?

Samozřejmě, že ano, stejně jako bylo správné poslat do depozitáře sochu Koněva až v roce 2020, protože k některým věcem asi člověk dospěje s odstupem, pod vlivem mnoha dalších okolností a zkušeností.

Na což nakonec přišel i dopravní podnik, který chce podle vyzkoušeného vzoru dodat co nejrychleji na Anděl „vysvětlující tabulku“. A v budoucnu vypsat výtvarnou soutěž, která „ploše s reliéfem určí novou podobu“. Což už není „cancel culture“, jestli to dobře chápu. Nejspíš si z toho budeme jako obvykle dělat legraci.

Ale vlastně to nemusí být úplně špatné řešení. Ani složité. Inspiraci můžeme hledat třeba ve Vídni. Tam mají už od roku 1945 obří sochu sovětského vojáka přímo před palácem rodiny Schwarzenbergů. Rakušani nejspíš nikdy neuvažovali, že by se téhle nádhery definitivně zbavili. Nejspíš také proto, že od nich Sovětská armáda, která Vídeň osvobodila, odtáhla už v roce 1955 a naštěstí pro Rakousko se nikdy nevrátila.

Po ruském útoku na Ukrajinu prošlo tohle vídeňské zákoutí viditelnou proměnou. Kdosi natřel stěny za monumentem žlutou a modrou barvou. A nedávno tam někdo vytvořil i dva portréty Alexeje Navalného. Pro začátek by něco podobného mohlo stačit i v Praze na Andělu - Moskevské.