Článek
V redakci Seznam Zpráv chystáme spoustu zajímavých novinek, které by vám neměly uniknout. V newsletteru Pohled šéfredaktora vám Jiří Kubík umožňuje nahlédnout do naší „kuchyně“. Přihlaste se k odběru a jednou měsíčně dorazí přímo do vaší e-mailové schránky.
Na jaře 1991 se nás vydalo snad čtyřicet studentů a studentek prvního „polistopadového“ ročníku žurnalistiky na Univerzitě Karlově na inzerát do redakce Lidových novin. Tehdy to bylo „trendy“ médium reprezentované řadou lidí, kteří se ke své novinářské profesi mohli vrátit po více než dvacetileté pauze vynucené po roce 1968 komunistickými zákazy.
Lidové noviny hledaly „nové talenty“, elévy, jak se i v novinařině říká začátečníkům. Měly v plánu vzít tři. A asi aby si výběr z mnoha zájemců pánové z vedení Lidových novin usnadnili, zazněla z úst šéfkomentátora Jiřího Hanáka hned v úvodu památná věta: „Holky můžou jít domů, ty jsou v novinařině k ničemu.“
Jak pravil, tak se následně stalo. Lidové noviny si jako elévy vybraly tři kluky a já měl štěstí – byl jsem jeden z nich. Dost zásadně to ovlivnilo mou další novinářskou kariéru: začátek v československém parlamentu, postupné zapojení do investigativní reportérské práce, po pár letech možnost zaměstnání ve větších novinách, časem i nabídka na řízení domácího zpravodajství, pak přestup do vedení redakce… Na začátku byl onen inzerát. A informace, že „holky můžou jít domů“.
Dodnes si tento zážitek doma připomínáme: Na jaře 1991 přišla na inzerát do redakce Lidových novin i Blanka (tehdy moje budoucí manželka) a vyslechla si onu „základní definici“. „Brala jsem to dost úkorně. Měla jsem pocit, že si ve zpravodajství prostě neškrtnu. Tak jsem šla do redakce časopisu Kino – a tam si ode mě hned objednali několik článků.“
Ona definice, která zřejmě měla vyjádřit to, že žena jako budoucí matka pečující o děti nebude moci dělat reportérskou práci naplno (někdy od nevidím do nevidím, často i během víkendů) a má hledat uplatnění jinde. Mnohem silněji ale spíš vypovídala o tom, jak „mužská přijímací komise“ v Lidových novinách ženy vnímala.
Během svého působení v Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, vydavatelství Economia a teď už osmým rokem v Seznam Zprávách jsem žen – a také skvělých reportérek – ve zpravodajství zažil celou řadu. Zmíním například Alenu Slezákovou, skvělou novinářku, která byla tehdy na začátku mou velkou inspirací při prozkoumávání světa parlamentního zpravodajství, anebo Sabinu Slonkovou, odvážnou – a někdy i ostrou – investigativní reportérku, s níž jsem měl tu čest spolupracovat v MfD a později i v Seznam Zprávách.
Přesto vůbec nezpochybňuji, že to mají ženy v médiích v lecčems mnohem složitější. A často bohužel i kvůli předsudkům některých mužů, kteří je nechtějí pustit výš, nebo kvůli buranským zvykům a představám respondentů, s nimiž se při práci musí potkávat.
Vzpomínka, jíž jsem dnes otevřel tento článek, mi naskočila při sobotním poslechu našeho nového podcastu od týmu moderátorky Lenky Kabrhelové s názvem MDŽ. (Jedná se o jakýsi spin-off čili „odvozeninu“ od našeho zavedeného zpravodajského podcastu 5:59).
Zkratka v názvu, pod kterou si většina z nás představí hlavně Mezinárodní den žen, je v podání nového podcastu mnohem variabilnější. „Máme dost žen? Moc dobré ženy! Moc drží ženy. Mezi dobrými ženami,“ říká v úvodu Lenka Kabrhelová.
A já bych nabídl další výklad zkratky MDŽ – Muži dluží ženám. Neříkám, že všichni a všem, ale různé případy našich dluhů si asi vybavíme všichni. Někdy není čas a chybí pozornost. Jindy se k ženě nedostane stejná příležitost, kterou získá muž. A bohužel občas někteří muži dluží respekt a úctu.
Naše šéfeditorka Veronika Lehovcová Suchá, která je spolumoderátorkou podcastu, si vybavila historku ze svých novinářských začátků, kdy se na tiskové konferenci dostala do nečekané kontroverze s tehdejším premiérem Milošem Zemanem. Na její nevinnou otázku, proč jeho vlastní strana, která tvoří menšinovou a stoprocentně mužskou vládu, sestavila recesistickou „stínovou vládu žen“ , odpověděl: „Je to užitečné a mohla byste to pochopit, když vypadáte trochu jako žena.“
Tahle historka nás vrací někam na přelom 20. a 21. století. Mimochodem do doby, kdy další prominent sociální demokracie, poslanec Michal Kraus, veřejně komentoval plastickou operaci (zmenšení prsou) u své stranické kolegyně slovy: „Docela mě to mrzí, protože já mám velké ruce.“
Doba se zaplaťpánbůh změnila. Mizogynie neboli pohrdání ženami už dávno není ve společnosti přijatelná, a to ani jako druh humoru. Její vyznavač se podle mě spíš sám diskvalifikuje z toho, aby ho ostatní chtěli respektovat.
I přes postupnou změnu poměrů evidentně zůstává dost témat, která ženy pálí a která „hýbou společnosti, nebo možná nehýbou, ale měla by,“ jak v podcastu MDŽ trefně říká Lenka Kabrhelová.
Osobně jsem úvodní díl, kterého se kromě moderátorek účastnily další dvě novinářky, poslouchal s pocitem, že jsem se nepozorovaně ocitl na nějakém „dýchánku“, kde se jeho účastnice (aniž by tušily, že jsem tam s nimi) otevřeně baví o tom, co je v „mužském světě“ otravuje, až děsí. Věřím, že řada mužů jim bude muset dát za pravdu.
Po prvním dílu o nenávisti k ženám ve veřejném prostoru přijdou – vždy s dvoutýdenním odstupem – další témata. Například, jak se ženy cítí v ordinacích u lékařů nebo proč společnost pořád hledá ideální oběť domácího či sexuálního násilí.
Mluvit o těchto věcech, někdy se jim vysmát, někdy před nimi ostatní varovat, je podle mě základní předpoklad k tomu, aby se něco změnilo. Pojmenovat problém, vyslechnout, jak se cítí „druhá strana“, a přemýšlet, jestli se to příště nedá udělat jinak. Aby to nikoho nezraňovalo.
Jsou to tři čtyři roky, když jsem se v několika reportážích zabýval případy sexuálního zneužívání žen v katolické církvi. Rozhodly se promluvit o tom, co se jim před lety stalo, a že to církevní představitelé často bagatelizovali. Čtenářské komentáře pod články byly tehdy plné naprostého nepochopení: „Proč o tom ty ženy mluví až teď?“ „Proč za tím farářem chodila, když věděla…“ „Bůh ví, jak to bylo…“
Po pár letech jsme už i v tomto tématu někde úplně jinde.
Poté, co reportéři Apolena Rychlíková a Jakub Zelenka zpracovali výpovědi řady žen, které udělaly velmi neblahou zkušenost s tehdejším poslancem Dominikem Ferim, a poté, co policie rozjela vyšetřování a co byl Feri pravomocně odsouzen na tři roky vězení mimo jiné za několik znásilnění, jsou blahosklonné komentáře pryč.
„Tento proces byl příkladem dobré praxe: Všichni aktéři trestního řízení se k obětem chovali respektujícím způsobem a přistupovali k jejich prožitkům s veškerou vážností, byly skutečně slyšeny,“ řekla v rozhovoru zmocněnkyně Feriho obětí Adéla Hořejší a dodala: „Věřím, že tento přístup zvýší důvěru obětí v systém trestního práva. Tedy že se nemusejí bát. Tento případ emancipoval postavení zvlášť zranitelné oběti i ve společnosti. Všichni začínají lépe vnímat jejich potřeby a perspektivu.“
Věřím, že jsme na dobré cestě. A že na ni rozhodně patří „holky a kluci“. Mluvme o tom.
Další Pohled šéfredaktora vás čeká za měsíc. Pokud chcete dostávat celý newsletter rovnou do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
