Článek
V redakci Seznam Zpráv chystáme spoustu zajímavých novinek, které by vám neměly uniknout. V newsletteru Pohled šéfredaktora vám Jiří Kubík umožňuje nahlédnout do naší „kuchyně“. Přihlaste se k odběru a jednou měsíčně dorazí přímo do vaší e-mailové schránky.
Jednou týdně ve studiu Seznam Zpráv vítám některou z významných a úspěšných osobností z různých oborů. Zásadní okolností je, že hosty zvu bez ohledu na to, co se právě řeší ve vládě či Parlamentu, jak roste či klesá inflace nebo kdo se právě stal objektem posledních investigativních zjištění.
Vedle těchto cenných atributů zpravodajského webu, na které jsou Seznam Zprávy hrdé, chci nabídnout v Galerii osobností něco navíc: Zajímá mě, jak osobnosti či – chcete-li – příslušníci elity žijí, jak dnes vidí své zásadní životní kroky, jestli se s odstupem dívají na svou kariéru jako na sérii velkých úspěchů, anebo si uvědomují i prohry a dokážou o nich mluvit.
„Teprve při té porážce si uvědomíte, kdo vlastně jste. Co jste udělal za chyby,“ řekl mi například někdejší český premiér Petr Pithart, který krutou porážku okusil hned zkraje 90. let, když se po dvou letech vládnutí se svým Občanským hnutím nedostal ani do Parlamentu.
Různé prohry, jimiž v životě prošel, přitom považuje za velké obohacení: „Vždycky se říká, že zkušený rejdař se ptá kapitána: A už jste taky někdy ztroskotal? Ne? No tak to budu hledat dál.“
Jelikož si do Galerie osobností zvu lidi vesměs vážené a často vyznamenané různými cenami či řády, mohou být svými postoji i názory pro leckoho inspirací. Anebo svým příběhem a reakcemi okolí umí nastavovat zrcadlo naší společnosti. Obraz v něm spatřený je někdy velmi smutný, až zoufalý.
V rozhovoru, jehož audioverzi zveřejníme na Seznam Zprávách a v podcastových aplikacích ve čtvrtek, Pithart barvitě popisuje zmatené reakce lidí, když se s ním náhodně setkají na ulici.
„Vždycky se spletou. Řeknou: ‚Pane ministře, co jste včera v té vládě dělal?‘ A já už je neopravuji. Chci jim říct, že já jsem nikdy nebyl ministr a už dvanáct let nejsem v politice, dobrovolně jsem z ní odešel, ale to nemá cenu. Oni chtějí něco říct a já je vyslechnu. Tak to nějak zkomentujeme.“
Nebo když vzpomíná na svůj odchod z vysoké ústavní funkce v létě 1992: „Jezdil jsem učit na univerzitu na Žižkov tramvají. A to byste viděl, jak lidi říkali: ‚Co tady děláte? Kde máte ochranku? Co to na nás hrajete? Kde je ten meďour? Jede za tramvají, že jo?‘ Lidi vůbec nedovedli pochopit, že někdo může normálně jet tramvají. Mysleli si, že to je nějaká hra. Vždyť já jsem byl vlastně po čtyřiceti letech někdo, kdo prohrál a není ani mrtvý, ani v exilu, ani ve vězení. Všichni skončili nějak trapně. A já jsem najednou jezdil tramvají.“
Jak reagovali starousedlíci, když byl ve svém postpremiérském období na chalupě vracet v obchodě prázdné lahve, to už si poslechnete nebo přečtete v připravovaném rozhovoru.
Hosty Galerie osobností ale nejsou a nebudou jen lidé dříve či dnes působící ve veřejných funkcích. Ve studiu se střídají se slavnými a úspěšnými osobnostmi z oblasti vědy, sportu či kultury. I oni mohou čtenáře, diváky a posluchače inspirovat svým životem, dílem a pohledem na celou společnost.
Jako například zakladatel divadla Semafor Jiří Suchý, se kterým jsme rozhovor nabídli minulý týden. Legendární umělec, který i ve svých 91 letech baví diváky vyprodaných představení, si za své názory za minulého režimu zažil mnohaleté ústrky a zákazy činnosti. Cenzoři vystřihli dokonce i jeho několikaminutovou roli z filmu Vrchní, prchni!
„Já jsem si říkal, že už jsem si zabrojil dost v době, kdy se to nesmělo,“ řekl mi na otázku, proč už se dnes tolik nevyjadřuje ke společenskému dění. „Dneska, když se všechno smí, tak už mě to neláká. Tak jsem si říkal, že už si dám od politiky pokoj.“
Přesto jsme v rozhovoru mimo jiné rozebrali i jeho názor na to, proč část voličů dává hlas populistům a co si podle něj od nich slibují. Názor před několika lety vyjádřil v knize rozhovorů Legenda Suchý:
„Demokracie umožňuje, aby o celém národu rozhodovali voliči, kteří nemají ponětí o morálních hodnotách, kteří jsou dokonce někdy i hloupí a kterým jde jen o to, aby se jim vedlo dobře. Těch je bohužel nejvíc. Za tuto cenu jsou ochotni nalítnout každému politickému tlachalovi a spolu s ním pak rozhodují o menšině, která to má v hlavě spořádané a ví, co chce. Je mi z toho úzko.“
Po zveřejnění rozhovoru s Jiřím Suchým bylo celkem zajímavé pročítat si čtenářskou diskuzi. Na jedné straně byla slova uznání, obdivu a díků panu Suchému (tyto ohlasy převládaly), na druhé výčitky, že si dovolil kritické vyjádření k části veřejnosti. Slabší povaha by se po takové odezvě mohla „zatáhnout“ a příště si názor nechat pro sebe. Jsem ale vděčný svým hostům, že se za své názory nestydí.
Velmi otevřená byla například i Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která byla vůbec prvním hostem Galerie. Svým jasným a nekompromisním postojem nejen k ruské agresi na Ukrajině některé lidi provokuje. A je celkem pochopitelné, že kdyby byla v politické funkci, čelila by i kvůli tomu mnohem silnějším útokům, jichž jsou „hrdinové od klávesnice“ schopní.
Když Dana Drábová například odpovídala na otázku, jestli ji výzvy ke kandidatuře na prezidentku nerozčilovaly, když je opakovaně odmítala a ony přesto stále zaznívaly, řekla: „Nerozčilovaly a vážila jsem si toho, ale odpovídala jsem, že ze svého ustrojení bych to dělat nemohla. Mě by to zabilo.“
Četl jsem v tom, že nemusí jít jen o neoblíbené „ceremoniální funkce a přísný protokol“, ale i neustálé obhajování svých kroků před lidmi, kteří je možná ani chápat nechtějí. „Když chcete být výborným prezidentem, tak to musíte chtít. To je základní předpoklad, který já nemám.“
Upřímné názory, vyslovované bez ohledu na uznání či opovržení, které přijde na sociálních sítích, jsou zkrátka ty nejzajímavější.
Z rozhovorů, které teprve vydáme v příštích týdnech, tak můžu například citovat chirurga Pavla Pafka, že zažitou představu zdravotní péče, pro všechny stejné a zdarma, považuje za nesmysl („Ty slogany socialistické zdravotní péče ‚zdarma pro všechny‘, ‚veškerou péči pracujícím‘, ‚všem stejně‘… Jak zdarma? Vždyť minimálně když zavřu oči, tak v té nemocnici někdo chodí do práce, někdo tam uklízí, někdo tam svítí, někdo tam v zimě topí… Jak zadarmo? Žádné zadarmo neexistuje.“).
Nebo postoj úspěšného filmového a divadelního režiséra Jana Hřebejka k výzvám z některých recenzí na jeho televizní sérii Pozadí událostí, že by neměl zlehčovat genderová témata: „My to nezlehčujeme. A odmítáme to kladivo na nás. Ukazujeme svět, jak ho vidíme. To, že je nám padesát, neznamená, že to vidíme nějak zpozdileji než někdo, komu je třicet. Odmítám jediné správné myšlení.“
Pokud vás názory, život a dílo významných osobností zajímají stejně jako mě, sledujte Galerii osobností. Rozhovory vám nabízíme v audiopodobě každý čtvrtek (na Seznam Zprávách i v podcastových aplikacích) a videoverzi a editovaný psaný text v sobotu. A máte-li tip, koho pozvat příště, napište nám na otazky@sz.cz. Už teď můžu prozradit, že v příštích týdnech bychom měli ve studiu přivítat Karla Schwarzenberga, Pavla Rychetského, Marii Rottrovou a Petra Čecha.
Pohled za kulisy a podcast na scéně
Vedle zpravodajství, analýz a komentářů, které Seznam Zprávy nabízejí svým čtenářům každý den v týdnu, bych vás rád upozornil i na několik dalších novátorských počinů, pro které jsme se rozhodli.
Tým Lenky Kabrhelové, připravující už více než rok zpravodajský podcast 5:59, se před pár týdny posunul do nové dimenze. Jako vůbec první podcast v Česku přenesl vyprávění na scénu, přesněji řečeno do pražského kulturního centra Vzlet, kde se před několika sty diváky po dva večery odvíjely audiovizuální příběhy.
Zážitek je to vskutku výjimečný a troufám si říct, že nezapomenutelný, ale také pro posluchače a diváky webu nepřenositelný. Zajímá-li vás o tomto projektu více detailů, nabízím k přečtení recenzi kolegy Jonáše Zbořila. A pokud se zadaří, možná že se „5:59 na scéně“ v budoucnu vydá i do vašeho města.
Ryzí zpravodajskou novinkou, kterou vám Seznam Zprávy nabídnou v příštích dnech, je projekt zkušených politických reportérů Václava Dolejšího a Ondřeje Koutníka „Off Record“.
Název odkazuje k informacím, které politici a vlivní lidé říkávají novinářům mimo kamery a mikrofony, a o to právě jde: Vstoupit do politického zákulisí a zprostředkovat našim čtenářům a divákům informace, jak to vypadá, když politikům spadne televizní či facebooková „maska“.
Nepůjde o žádné paparazzi záběry, ale o přiblížení toho, jak vypadá práce novinářů v politickém terénu a co si od politiků vyslechnou, když chtějí znát názory, jimiž se politici před kamerami nechlubí.
Už teď můžu slíbit, že se touto metodou Václavovi a Ondřejovi podařilo prolomit několikaleté odmítání Andreje Babiše odpovídat na otázky Seznam Zpráv.
Děkuji vám, že nás sledujete. Vaší podpory si moc vážíme. A děkuji i za hlasy, které pošlete mým kolegům podcasterům Seznam Zpráv do ankety Podcast roku. Před létem se vám ozvu s další porcí novinek a zpráv z „redakční kuchyně“.
Další Pohled šéfredaktora vás čeká zase za měsíc. Pokud chcete dostávat celý newsletter rovnou do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
