Článek
Ještě pro upřesnění: Vyprávěl jsem ten příběh vánočních stromečků nejenom Anně, ale i našim sedmi plyšovým medvědům. Seděli tam s námi a zdobili. Jsou to kouzelní plyšáci, povídají si s námi, chodí s námi do domácí školy.
Zažíváme s nimi spoustu dobrodružství, ale to odbíhám. Tak jenom jedna situace jako příklad. Anna s Kateřinou – to je její máma, moje manželka, respektive já jsem její manžel, máme se rádi, tak je to snad korektní – na mě den před Vánoci čekaly v kavárně, dávaly si dortík, čaj a kávičku. Já jsem ještě něco nakupoval.
Ta kavárna – promiňte, zase trochu odbíhám – je úžasná. O hosty se tam starají na první pohled trochu podivní lidé. Jeden třeba neustále rázuje mezi stolky, druhý v životě neslyšel nic o alkoholu, který ovšem v nabídce mají, třetí vypadá naprosto nezaujatě, ale když mu předložíte účet, třeba se sedmi položkami, jenom se na to podívá a hned má čísla sečtená.
Jsou to trochu „rainmani“ a vytvářejí tam skvělou atmosféru. A takhle v zimě před Vánoci tam navíc hřeje krb a nabízejí mrkvový dortík.
Medvídci u pokladny
No, nic, čekali tam na mě a já jsem šel pro nějaké věci do místního supermarketu. U pokladny jsem nemohl v batůžku najít peněženku. Tak jsem na ten pás před paní pokladní vyskládal tři medvědy. Vždycky nějaké z nich v batůžku nosím, všichni se mi tam nevejdou. Tři, někdy čtyři ano.
Asi jsem si s nimi i povídal, něco ve smyslu „tak pojďte, medí – tak jim většinou říkám - musím najít peněženku, nebojte, zase budete za chvíli v teplíčku a půjdeme za Andou“. Mně to přijde úplně přirozené, takhle si povídáme celé dny.
Možná mi i něco odpověděli. Něco ve smyslu „tak dobře, táto, to je v pohodě“. Říkají mi „táto“, i když samozřejmě ve skutečnosti jejich táta nejsem. Nejsem ani medvěd, ani plyšák. I když, důsledně vzato, čert ví, jak to je.
Ale to zase odbíhám. Prostě, paní pokladní, když viděla toho stárnoucího muže, který s sebou nemá žádné dítě a vyskládává tam tři „medí“, se kterými si povídá, ta paní pokladní prostě utekla. Byl jsem v rozpacích. Ne kvůli medím, ale potřeboval jsem zaplatit nákup a zdálo se, že tam se mnou kromě medích nikdo nechce komunikovat.
No nic, nakonec to dobře dopadlo, přišla druhá paní pokladní. Odvracela ode mě pohled, ale peníze si vzala, a já jsem dorazil za holkami do kavárny. Jmenuje se navíc úžasně – Modrý domeček. Útulnost, sníh i moře.
Medí tam rádi sedí na stole a povídají si s námi. Nikoho to tam nepřekvapuje. Každý se tam chová po svém. A hřeje tam krb. A je tam úžasná vánoční atmosféra.
A druhý den při zdobení jsem dovyprávěl ten příběh o vánočním stromečku.
O dárcích
Řada psychologických a marketingových studií o darování ústí v banality: „Nedávejte nikomu, co nechce“, „snažte se do daru vložit něco ze sebe“, „cena nerozhoduje“. Ale je to složitější. Dávat a přijímat dar je velká zodpovědnost.
Vánoční stromečky rostou vysoko v horách…
Takže:
Vánoční stromečky rostou vysoko v horách daleko na severu. A když se blíží Vánoce, začnou být neklidné. Něco jako tažní ptáci u nás na podzim. Tuší, že budou muset odletět.
„Kam ale odletět?“ ptá se Anna. „Chápu, že vlaštovka se bojí zimy. Ale čeho se bojí vánoční stromeček?“
„Vánoční stromeček se bojí toho, že se nebude moct vrátit, že přijde o svoji rodinu, že ho nepoznají,“ vysvětluju.
„Cože?“
„Tak poslouchejte. Každý vánoční stromeček se vrací k lidem, kde už byl. Nemůže si pomoci, i když třeba na něj nebyli úplně hodní, vrací se. Takový je vánoční stromeček. Vánoční rodina. A tam, kde na něj byli hodní, je šťastný. A po Vánocích se zase vrátí do toho lesa na severu. A čeká. A těší se.“
„Takže my máme vždycky ten samý vánoční stromeček?“
„Ano. Na první pohled vypadá třeba jinak, ale je to on. Pořád ten náš stromeček.“
„A jak vlastně pozná, kam se má vrátit?“
„Pozná to. Věci jsou někdy mnohem jednodušší, než se zdá. Prostě to pozná. Ale ano, stejně mu musíme pomoct.“
„A jak mu pomůžeme, táto?“
„Nebojte, on vám to řekne sám.“
Vánoční stromeček.
Vánoce
Parkoviště u supermarketu. Auta, beton, stovky stromečků a desítky znuděných prodavačů, spěchající podráždění lidé… Je to jedno. Anna to tam pozorně prochází. V batůžku má dva medí a pozorně naslouchá. Je někde daleko na severu, ten beton ji vůbec nemůže vyvést z míry. Sníh, les, Vánoce…
„Ahoj, to jsem já,“ tuhle větu chce slyšet a není snadné ji v tom ruchu zaslechnout. Nespěchá. Dává si na čas. Jde o hodně. Přece tam nemůže nechat ten vánoční stromeček, který se k nám chce vrátit, který k nám patří.
Najde ho.
A pak to setkání jdeme oslavit do Modrého domečku. Dovolí nám vzít si stromeček dovnitř, opřeme ho o zeď za naším stolkem, objednáme čaje a mrkvové dorty. A medvědy necháme, aby si hráli na ozdoby. Šplhají po stromečku, snaží se tam porůznu zavěsit a hrozně se při tom smějí. Nikomu to nepřijde divné. Jsou Vánoce.
A pak, když stromeček zdobíme, jsme všichni dojatí. A zlehka se ho dotýkáme a říkáme: „Ahoj, tak vítej, jsme rádi, že jsi zpátky, máme tě rádi…“
A zase se vrať, stromečku!
