Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Již tři roky slavíme Den nezávislosti a zároveň se zbraní v ruce bráníme naši svobodu. Již tři roky každá ukrajinská rodina hájí své právo patřit k nezávislému národu. Každý z nás už za to zaplatil svou cenu: někdo pohřbil svého otce, manžela nebo syna, některé rodiny ztratily celé generace, přišly o své domovy, putují po světě a navždy ztratily pocit bezpečí. Dnes na Ukrajině usnout večer ve své posteli neznamená, že se ráno probudíte doma. Můžete se probudit pod troskami budovy, nebo se už vůbec neprobudit. Nakonec miliony Ukrajinců pochopily hodnotu tak jednoduché věci – klidného spánku v noci, hodnotu nocí bez poplachů sirén a hukotu Šáhidů (dronů íránské výroby používaných Ruskem, pozn. red.). Takové noci nejsou teď moc časté. Už jsme zvyklí žít se světlem jen několik hodin denně! A přesto ráno vstáváme do práce, podporujeme národní hospodářství a snažíme se v těchto podmínkách žít normální život.
Máme tisíce chlapců a dívek, kteří se vrátili domů fyzicky i psychicky zmrzačení, a tisíce mužů a žen, kteří už nevěří, že se domů vrátí, protože každý den tráví ve válečném pekle. Důsledky této hrozné války náš národ bude překonávat ještě mnoho desetiletí i po vítězství. A nemluvím teď o zničených elektrárnách a továrnách, ani o lesích a polích, které podle odborníků budou potřebovat minimálně 30 let, aby byly zcela odminovány. Mluvím o generaci mladých Ukrajinců, kteří kvůli válce vyrůstají daleko od domova, kteří neviděli své otce měsíce a bohužel i roky, nebo je mohou navštívit jen na hřbitově. Mluvím o těch dětech, které ve školce během hry, ve škole během vyučování nebo dokonce v nemocnici pořád čekají na poplach a vyrůstají s vědomím, že každý den může na ně, jejich rodinu nebo domov spadnout bomba.
A mezi tím může někoho napadnout otázka: Stojí nezávislost za takové oběti? Jsme připraveni zaplatit takovou cenu za právo být svobodným národem? Měli bychom se vzdát? Pokleknout? Splnit všechny požadavky nepřítele, abychom se vyhnuli strašlivým lidským obětem a katastrofálním ztrátám? Ale Ukrajinci vám odpoví: Svoboda a nezávislost mají velkou cenu! Zlo nemá hranice a bude postupovat dál, pokud nebude zastaveno. V roce 2014 od nás nepřátelská země chtěla Krym a Donbas. V roce 2022 chtěla celou naši zemi. V roce 2014 byla záminkou k invazi jazyková otázka. V roce 2024 agresorská země stále falšuje dějiny, historická fakta nahrazuje vlastními výmysly a naši zemi nazývá územím starého Ruska. Zlo od nás bude chtít vždy více a více: náš jazyk, naše domovy, naše životy, naši svobodu. Podřídit se zlu znamená vzdát se úplně všeho, co máme.
Ukrajina má tedy jedinou cestu – bojovat dál! I když ztrácíme ty nejlepší syny a dcery, musíme bránit každý kousek ukrajinské země, protože ani v šedé zóně, ani na okupovaných územích není život, jen přežívání. A my se tohoto boje nevzdáme! Nemáme jinou možnost. Nemáme kam ustoupit.
Možná ne všichni vědí, že tento boj netrvá 10 let, ale více než tři století, od doby, kdy ruské impérium lstí a masovým vražděním anektovalo Ukrajinu. Více než tři století bojujeme za naši nezávislost a většina stránek této krvavé historie je světu neznámá. Nyní však zvítězíme právě proto, že celý svět je na naší straně. Dnes Ukrajinu podporují velmoci. Svět nám pomáhá zbraněmi. Svět ukrývá naše děti před válkou. Svět nám pomáhá vrátit světlo do našich domovů, doslova i obrazně. Rodiny po celém světě otevřely své domovy a srdce našim uprchlíkům. A s takovou podporou nemůžeme prohrát. Proto chci dnes světu předat poselství od všech Ukrajinců: My přežijeme! Překonáme zlo! Budeme bránit naši svobodu pro naše děti!
Upřímně děkujeme České republice a českému národu za solidaritu a neúnavnou, nevyčerpatelnou podporu naší země v boji proti ruskému zlu. Ukrajinci na vaši pomoc nikdy nezapomenou a budou si vždy pamatovat, že Česká republika byla jednou z prvních zemí, která nám podala pomocnou ruku.