Pod čarou: Život nemá scénář. Přestaňme si ho režírovat jako telenovelu

Na vizuálně orientovaných sociálních sítích, tedy Instagramu a v poslední době především TikToku, najdeme rozmanité typy obsahu, které ale přesto mívají zásadní jednotící rys. Ať už se na fotkách a videích děje cokoliv, většinou bývá objektiv otočen směrem k autorovi, který neustále zachycuje především sám sebe.

Je to jeden z důvodů, proč bývají virální trendy, módy a estetiky často dost zaměnitelné – bez ohledu na konkrétní vtip či sebestylizaci jde vždy především o člověka-influencera, který něco vykládá či dělá. A proto mě také v poslední době zaujal trend, který se z tohoto schématu zásadně vymyká.

Na TikToku lze nalézt řadu videí označovaných nejrůznějšími variacemi na výraz people watching, případně výstižným hashtagem #humancore. Zpravidla zpovzdálí zachycují různé scény z běžného pouličního života, tedy hrající si děti a rodiče, milence na procházce, publikum na koncertech, běžce v parku a jiné útržky každodennosti, ve kterých „vystupují“ lidé, kteří většinou nemají tušení, že jsou natáčeni, a bezelstně se tak věnují svým aktivitám.

Na první pohled na nich není mnoho zajímavého. Blogerka Kate Lindsay ale ve své zajímavé analýze podotýká, že řadu zejména mladých uživatelů tak fascinují nejspíš proto, že ukazují, že velká část lidského života se navzdory všudypřítomným objektivům stále odehrává nespatřena.

Pro současnou influencerskou ekonomiku je typická honba za autenticitou, které lze ale těžko dosáhnout tím, že kameru otočíme sami na sebe. Pak totiž i ten nejvíc „autentický“ influencer stále něco hraje – Lindsay to popisuje výstižnou metaforou, že většina populárních trendů spočívá v sebestylizaci, a připomíná tak zkoušku kostýmů na maškarní bál života. Teprve otočení pozornosti k náhodným lidem na ulici může alespoň částečně dosáhnout svatého grálu „pravé“ autenticity.

Na #humancore je zajímavá celá řada věcí, od zjevných etických problémů spojených s nevyžádaným natáčením na ulici až po absurdní znovuobjevení žánru, kterému se klasická fotografie věnuje už celé století. Pro mě osobně je ovšem nejdůležitější fakt, že tento trend či vizuální styl je zjevnou obrannou protireakcí na jiné převažující módy.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Vymezuje se totiž vůči světu, ve kterém se ujala zcela opačná norma a kde stále více jiných trendů a populárních výrazů ukazuje, že jsme si už zcela navykli režírovat a zachycovat vlastní život jako film, v němž hrajeme hlavní roli.

Samo o sobě to nemusí působit jako moc překvapivé zjištění. O tom, že moderní západní společnost je sebestředná, individualistická, posedlá showbyznysem, slávou a kultem celebrit, už se ostatně píše desítky let. Všichni znají (údajnou) Warholovu hlášku o patnácti minutách slávy pro každého, Guy Debord již na konci 60. let psal o tom, jak byl skutečný společenský život nahrazen jeho reprezentací a ústředním principem mezilidských vztahů se stal spektákl, a další závěje filozofických polemik přinesl nástup reality TV a s ním spojená proměna konceptu celebrity.

Až donedávna šlo ale stále především o metafory. Každý se prostě nemohl stát hvězdou filmového plátna či televizních obrazovek, protože to nebylo možné už jen z technických důvodů. Lidské chování sice bezesporu ovlivňovala touha po slávě a viditelnosti, ale až na výjimky si všichni uvědomovali, že se nejspíš doopravdy nemohou stát hollywoodskou hvězdou, a už vůbec ne fiktivní postavou z daného filmu či seriálu.

Po nástupu sociálních sítí, všudypřítomných smartphonů s kamerami a nakonec i platforem přizpůsobených neustálému toku videa (tedy především TikToku) se ale z metafory stala doslovná realita a onen sitcom našeho života jsme začali skutečně psát, inscenovat a natáčet za použití metod, které byly dříve vyhrazeny jen filmovému průmyslu.

Pokud budeme postupovat tak, jak je v branži zvykem, můžeme začít od scénáře. Zběžný pohled do populárního internetového výraziva totiž ukáže, že do mainstreamového slovníku pronikly termíny, které byly dříve běžné právě jen mezi scenáristy či dramaturgy.

Typickým příkladem je třeba neustálé skloňování pojmů main nebo side character, tedy hlavní či vedlejší postavy. Už delší dobu se diskutuje o tzv. main character syndrome, tedy mentální kličce, kdy sami sebe začneme vnímat jako hlavního hrdinu svého filmu. Všichni lidé v okolí se pak stávají vedlejšími (a tedy méně podstatnými) postavami, špatné události jsou jen scenáristické postupy směřující ke šťastnému konci apod.

Tento princip lze rozvíjet dál a začít o sobě uvažovat třeba v logice videoher (o stylizaci do tzv. non-player characters už jsem v Pod čarou psal dříve), ale výsledek je vždy stejný – náš chaotický a nejistý život se najednou mění v příběh s jasnými konturami. Co na tom, že jde o bláhovou odcizující iluzi – díky „filmové“ struktuře v životě vše začne dávat smysl.

Filmové postavy samozřejmě musí prožívat nejrůznější zvraty, a tak se ujal i výraz canon event označující zásadní, nevyhnutelnou událost, která je nutná pro rozvoj příběhu příslušného protagonisty. Není náhodou, že jde o termín spojený s prostředím fanouškovské tvorby, jejíž rozmach také podpořily nové digitální komunikační platformy, a pro kterou je typické doplňování a upravování fiktivních příběhů podle čtenářských preferencí.

Pokud se tak vaše kamarádka či kamarád začnou pokoušet o trvalý vztah s charismatickým, ale krajně nespolehlivým umělcem, nelze jim to vymlouvat, protože je to zkrátka canon event v životě každého člověka. Nezbytnou událostí v příběhu hrdiny může být třeba i opilecká ostuda na firemním vánočním večírku, a další typické zvraty „životního seriálu“ bychom mohli vymýšlet donekonečna. Každý díl ovšem nemůže být ten nejpovedenější, a špatný den či životní období tak jde označit jako filler episode, tedy nezbytnou slabší výplň mezi zdařilejšími epizodami.

Jiným častým obratem je fázování života na nejrůznější období či éry. Dobře napsaný hlavní hrdina nezůstává pořád stejný a pro větší divácký požitek se vydává na různé pochybné odbočky. Už nezačínáme hrát na kytaru, ale jsme ve své kytarové éře, a pokud náhodou porušíme novoroční předsevzetí a začneme se místo brokolice cpát bůčkem, můžeme tomu říkat třeba zabijačková éra. Výraz, který se dřív používal hlavně ve sféře umělecké kritiky (Picasso a jeho modré období), na sebe najednou může uplatnit každý, a opět tak podpořit kvalitu svého osobního dramatu.

Jsou to postupy, které kromě filmových a literárních tvůrců využívají i producenti reality TV a které ještě předtím znal i svět profesionálního wrestlingu. Při sledování tiktokerů líčících svůj život jako perfektní romantickou komedii si občas vybavím výraz kayfabe, kterým se ve wrestlingu označuje sdílená tichá dohoda producentů, diváků a herců na tom, že absurdně nakašírované zápasy v ringu budeme bez hnutí brvou vydávat za skutečné souboje.

Před jistou dobou kolovaly vtipy o tzv. mileniálské pauze, tedy krátkém nejistém zaváhání, které na začátku svých videí mívají příslušníci starších generací podezřívaví ke schopnostem moderní techniky. Mladí z generace Z ale už ve světě online videa vyrostli a své výstupy tak mnohem sebejistěji začínají hned od první vteřiny záznamu. Mileniálská pauza shodou okolností prolamuje čtvrtou stěnu k divákovi a dává najevo, že jde o stylizaci, kdežto plynulá show bez úvodního zaváhání udržuje své kayfabe na mnohem vyšší úrovni.

Problém je ovšem v tom, že u wrestlingu publikum stále ví, že jde o pohádku vymezenou čtvercem provazů, kdežto pomyslný tiktokový ring obsáhne mnohem větší část života, a svůj příběh tak můžeme na sítích i mimo ně hrát takřka bez přerušení.

K filmu či seriálu patří i kvalitní soundtrack, a i z něj se stala nutná součást inscenovaného života. Blogerka Haley Nahman nedávno nostalgicky vzpomínala, jak dostala svůj první discman a najednou zjistila, že její banální každodenní rutina se díky neustálé hudební kulise může změnit ve filmové scény, kde se náhle stává vzrušující hlavní hrdinkou, i když třeba zrovna jen znuděně sedí na autobusové zastávce.

Logice osobního soundtracku se postupně přizpůsobily i streamovací služby, které často nabízejí playlisty typu sad girl starter pack evokující určitou estetiku, situace či osobní archetypy, které je potřeba podtrhnout vhodnou hudbou. A vše se nakonec dostalo do fáze, kdy se z neustálého hudebního doprovodu života stala norma a překvapivou výjimkou je spíš opačná situace, kdy nás nepříjemné ticho najednou vrátí do reality.

Na první pohled absurdním, ale v podstatě logickým tiktokovým trendem je tak i silent walking, tedy zdánlivě banální proplouvání životem – ovšem bez sluchátek. Teenagerům, kteří při náhodných pár minutách ticha zažívají úzkostné záchvaty, se lze sice snadno smát, ale na jejich emocích není nic překvapivého. Pokud svou existenci začneme vnímat jako film, patří k ní i nezbytná zvuková složka, a když v kině náhodnou vypadne zvuk a my najednou slyšíme jen chrchlání ostatních diváků v sále, je to dost zneklidňující zážitek.

Kromě promyšleného scénáře a zvukového doprovodu potřebuje osobní trhák v neposlední řadě i kameru, a zde se princip hraní a natáčení dostává do nejvíc doslovné roviny.

Začít lze již u vizuálního stylu našich filmových kulis. Pro dosažení potřebné autenticity většinou chceme, aby náš život i jeho záznam působily „opravdově“, a tak současná internetová vizualita přirozeně tíhne k realismu. Mediální teoretik Roland Meyer tento styl pojmenoval trefným výrazem platformový realismus a všímá si, že jeho všudypřítomnost ještě posilují AI obrazové generátory, které také tíhnou k doslovnosti.

Bloger Rob Horning k tomu dodává, že stejně jako v socialistickém realismu jde o zachycování zdánlivě obyčejných lidí a aktivit z neutrální perspektivy, která dovedně zakrývá fakt, že jakákoliv obrazová reprezentace reality je z povahy věci neúplná a ohnutá podle záměrů jejího autora. A náhodný není ani fakt, že řada „autorských“ videí a fotek je k nerozeznání od reklamy – i ta totiž pro zvýšení efektivity preferuje (falešný) realismus, který pak prosakuje do dalších oblastí digitální obraznosti.

O „filmovém“ charakteru naší životní stylizace ještě víc vypovídá úhel, ze kterého na dané objekty a lidi hledíme. Naší přirozenou perspektivou je pohled vlastníma očima, ale ten by z logiky věci nemohl zachycovat samotného autora, tedy na sociálních sítích ten nejdůležitější objekt, a proto je mnohem populárnější pohled na sebe.

Projevuje se to třeba posunem významu pojmu POV (point of view). Ten tradičně označoval pohled očima první osoby, ale aktuálně jím zejména mladší uživatelé trochu nesmyslně označují i videa, ve kterých sami vystupují, a těžko tak může jít o jejich osobní perspektivu. Otázkou ovšem je, zda přece jen nejde o záměr, protože když už od útlého věku neustále hledíte na fotky a videa vlastního obličeje (o pandemickém zírání do Zoomu ani nemluvě), pak je vaše tvář skutečně součástí vašeho každodenního zorného pole, jakkoliv to na první pohled zdánlivě nedává smysl.

Potíž je ovšem v tom, že u vlastního obličeje si asi nejlépe uvědomíme, jak neúplný a pokřivený bývá každý záznam reality. Leo Kim si tak v jednom z nedávných vydání newsletteru Dirt všímá, že lidé v tiktokových a instagramových příspěvcích nepoznávají vlastní obličeje, diví se, co s nimi dokážou udělat zkrášlovací filtry, a sílí v nich pocity odcizení a úzkosti.

Digitální platformy díky svému technologickému nastavení a preferencím upřednostňují určitý (v průměru nejatraktivnější) typ tváří a vše se pak snaží sjednotit do této podoby. Uživatelé tomu v touze po popularitě vycházejí sami vstříc a ve výsledku pak všichni vypadají velmi podobně, ovšem úplně jinak než doopravdy. Kim k tomu podotýká, že „instagramový obličej“ znají i lidé, kteří se na sítích nepohybují – je to stejný podivný pocit, jako když se díváte na fotku „cizího člověka“ na své občance či řidičáku, jen na sítích tento znepokojivý dojem můžeme zažívat takřka neustále.

Když se snažíme nějaký obličej vylovit v paměti, nevybavíme si ho jako fotku, ale spíše sled různých emocí, situací a „záběrů“, a tento proces žádný digitální záznam nedokáže replikovat. V touze po uznání a sebepotvrzení se zkoušíme co nejvýstižněji zachytit a ukázat světu, a když v tom zákonitě selžeme, přichází odpor a frustrace. Objektiv znechuceně otáčíme od vlastní tváře pryč a právě v tuto chvíli přichází na scénu obrat, který vystihuje v úvodu zmiňované #humancore.

Čím dál víc lidí si všímá, že TikTok (a pod jeho vlivem i Instagram Reels a další platformy) nefunguje jako sociální síť a jde spíše o novou formu televize. To na jednu stranu vede ke všem výše uvedeným problémům, ale zároveň to na ně paradoxně nabízí i protilék.

Publicista Jeff Hewitt v eseji pro Hedgehog Review popisuje, jak TikTok takřka beze změny převzal základní principy reality TV, a jeho nejpopulárnější žánry kopírují ty nejoblíbenější televizní formáty – například kuchařské show, zpovědnice, zpěv a tanec, talkshow plné drbů a samozřejmě i sitcomy, zde ovšem bez herců a v podání samotných reálných uživatelů. Televize se tak z fenoménu, který existuje jen „na obrazovce“, stala základním módem našeho sebepojetí a vnímání světa.

Typickou vlastností televize je ale i to, že na ni většina lidí jen pasivně kouká a nevytváří její obsah. A stejně funguje i TikTok a obdobné platformy. Uživatelé kvůli designu sítě i rostoucímu odporu k neustálému sdílení přestávají sami sebe zachycovat, omezují se na anonymní sledování jiných lidí a tím se z nich stávají tzv. lurkers, česky snad čumilové.

Sílící čumilství bývá často vnímáno jako negativní trend, protože jde o smutnou záležitost (jsme ještě víc izolovaní, osamělí a pasivní) ukazující na neřešené problémy sociálních sítí, ale ve skutečnosti to může být i velmi přínosná aktivita.

Ne každý má čas, náturu a drzost na to, aby čumilství převedl do aktivní praxe a natáčením jiných, nic netušících lidí naskočil na vlak #humancore a podobných trendů, ale i pasivní nezúčastněné pozorování nám pomáhá k tomu, abychom přestali sledovat a zachycovat jen sebe a začali se skutečně zajímat o okolní svět a jeho obyvatele.

Právě takto vnímá čumilství i britská spisovatelka Rachel Cusk, která ve své nedávno publikované brilantní eseji pro Harper‘s Magazine dokonale vystihla jeho osvobozující podstatu. Vůbec přitom nezmiňuje sociální sítě, které stejně jako v řadě jiných případů jen posilují již existující tendence lidské psychiky.

Vysvětluje, že sklon k režírování vlastního života v sobě máme už odjakživa, protože našim prvním režisérem jsou vždy rodiče. Teprve po osamostatnění se děti odtrhávají od předepsaného scénáře a mohou teoreticky proplouvat životem svobodně, ale většinou je sklony k „zpříběhování“ vlastní existence neopouští, a tak v tom stále pokračují.

Když začneme svůj příběh vyprávět ucelenou a „filmově“ vystavěnou formou, zvyšujeme tím šanci, že budeme jiné lidi zajímat, což naplňuje lidskou touhu po sebepotvrzení. Cusk ovšem upozorňuje, že lidé prostě žádné jasné příběhy nemají, a pokud si je začneme promítat sami do sebe i do našich blízkých, ten skutečný život nám bude navždy unikat.

Pokud sami sebe vnímáme jako hrdiny s atraktivním dějovým obloukem, všechny dílčí zkušenosti a vjemy, od ranní jízdy tramvají přes strhující západ slunce až po setkání s přáteli, jsou jen pomíjivé kulisy a postranní zápletky, které pouze vyplňují čas směřující k vysněnému naplnění našeho příběhu. Nic takového ovšem neexistuje, tím skutečným životem byly právě jen ony zdánlivě vedlejší každodenní zážitky, a při čekání na zásadní zvrat či happyend jsme si je nechali ujít bez povšimnutí.

Cusk tento názor ve svých románech (například v oceňovaném Obrysu) ilustruje novátorskou spisovatelskou metodou, kdy se vzdává jak jasného příběhu, tak i samotné role vypravěče, a stránky zaplňuje změtí postřehů, konverzací a útržků zkušeností nejrůznějších postav. Odporuje to sice běžným literárním postupům, ale mnohem lépe to vystihuje skutečnou podstatu života a především to otevírá dveře k poznání jiných lidí.

Jen prosté pozorování a naslouchání bez snahy o výklad totiž odhalí jejich skutečné osudy, a právě o to se, byť pochybnou formou a často možná i nevědomě, snaží autoři videí ve stylu #humancore, a do jisté míry i všichni, kteří na sítích přestali sdílet a jen mlčky hledí.

Ze začátku to může být bolestivá zkušenost, protože touha po sebeprezentaci a potvrzení vlastní existence v očích jiných je silná a byla tu už dávno před TikTokem. Jak ale upozorňuje nejen Cusk, propojení našeho vnitřního světa s naším vnějším obrazem je nesplnitelný úkol vedoucí přinejlepším k neúplným a frustrujícím výsledkům – americká fotografka Francesca Woodman, která se po většinu své tragicky krátké umělecké kariéry věnovala především autoportrétům, to kdysi vystihla smutným konstatováním, že nás nikdo nemůže spatřit z místa, odkud na sebe hledíme my sami.

Nežijeme ve vzduchoprázdnu, jsme pod tlakem digitálních platforem, na kterých se denně pohybujeme, a tak je pochopitelné, že do nějaké míry se už nejspíš napořád budeme chovat jako herci vlastního životního seriálu. Pokud to děláme jen pro slávu a kšeft, jde nad tím nejspíš jen pokrčit rameny. Neměli bychom se ale dostat do situace, kam občas dospějí profesionální podvodníci či tajní agenti, kteří svým dramaticky vykrouženým příběhům sami skutečně uvěří.

Navenek lze předstírat leccos, ale když si uvnitř nepřestaneme uvědomovat, že život nás ani jiných lidí nemá žádné hlavní a vedlejší postavy, zápletky, éry, kanonické události, stylovou kameru, soundtrack, publikum ani happyend, bude nám určitě o dost lépe a ubráníme se propadu do pošetilé iluze.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.