Pod čarou: Zásilkové boxy jsou vyrážka na tváři města. Jak ji léčit?

Řada nových nástrojů, vynálezů a služeb má podivuhodnou vlastnost. Objeví se nenápadně a chvíli působí jako nepodstatná kuriozita. Pak je ale začne používat téměř každý a velmi rychle zapomeneme, že ještě nedávno jsme nic takového k životu vůbec nepotřebovali. U chytrých telefonů nebo sociálních sítí si alespoň uvědomujeme jejich přelomový potenciál, ale často přehlížíme neméně důležité věci, které už se staly takřka neviditelnou a všudypřítomnou kulisou našeho života.

Stačí se podívat na výdejní boxy kurýrních služeb, kterých v posledních letech stále přibývá nejen ve velkých městech. Šedivé skříně s přihrádkami se staly stejně banálním prvkem městské krajiny, jako byly dříve třeba telefonní budky, a přijde nám už zcela samozřejmé, že si balíčky z e-shopů necháme posílat do automatického boxu. Pokud se ale nad jejich rozmachem a dopady zamyslíme, zjistíme, že jsou téměř učebnicovým příkladem současných ekonomických a technologických změn a jejich pozitivních i negativních dopadů.

Boxy Alzy, Zásilkovny, DPD, Balíkovny a jiných služeb v mnoha ohledech připomínají hřiby, na které natrefíme při procházce lesem. Jsou sice nejvíce viditelnou součástí celého organismu, ale to podstatné se ve skutečnosti skrývá v rozsáhlých podzemních sítích jejich podhoubí. V případě boxů jsou tímto podhoubím nové globální logistické řetězce, systémy velkých e-shopů, algoritmy kurýrních služeb, chytré telefony a další služby, nástroje a technologie, bez kterých by samotné boxy byly jen zbytečnými plechovými krabicemi.

Úplně stejně se to má třeba se standardizovanými lodními kontejnery nebo oblíbenými AI programy typu ChatGPT. I ty jsou jen špičkou neviditelného ledovce složité technologické a průmyslové krajiny, kterou dokáže jen málokterý spotřebitel skutečně v celé šíři spatřit a pochopit (stačí se podívat třeba na tento diagram skutečného pozadí AI služeb). Jenže když něco vydělává spoustu peněz a zároveň je to běžnému uživateli z velké části skryto, můžeme si být takřka jistí, že se v celé věci určitě skrývá i řada temných míst a rizik. A nejinak je tomu i u výdejních boxů.

Stačí vylézt na ulici a pořádně se rozhlédnout. Boxy často vznikají na místech, kde není vyřešena dopravní obslužnost a dodávky kurýrních služeb pak likvidují chodníky. Pro jejich umisťování a vzhled v Praze ani dalších českých městech neexistují pevná specifická pravidla, a tak se z tohoto sektoru stejně jako v řadě jiných podobných případů stalo anarchické podnikatelské eldorádo.

Je to nejen český, ale i globální problém. Zajímavé detaily v tomto směru přináší analýza International Post Corporation z roku 2022. Ukazuje, že zásadním impulzem k rozmachu výdejních boxů byly pandemické lockdowny a s nimi spojený boom internetového nakupování. Dříve praktikovaná dovážka balíčků až ke dveřím se stala neudržitelnou (firmy se v tomto ohledu často ohánějí ekologickou šetrností, ale důležitější asi je, že dodávky v úseku tzv. poslední míle byly logisticky stále složitější a dražší) a odpovědí se staly právě boxy, popř. výdejny v kamenných obchodech.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Potíž je ovšem v tom, že ani boxy nejsou všespásným řešením a jejich rozmach také brzy narazil na své limity. Ty nejvýhodnější lokality se ve městech rychle zaplnily a mezi firmami nastává stále tvrdší boj o místa. Využívání obecních pozemků je složitější, a tak jsou preferovány ty soukromé, kde je pak ovšem možnost úřední kontroly ještě slabší a anarchie dál sílí – některé firmy si například ve smlouvách s majiteli pozemků vymiňují konkurenční doložky bránící v umístění jiných boxů na stejném místě apod.

Na dříve často okrajová a málo frekventovaná místa najednou míří proud dodávek i zákazníků, aniž by byla celá věc urbanisticky a dopravně ošetřena, a situace se bude nejspíš jen dále zhoršovat. Zmíněná studie uvádí jeden fascinující údaj z Německa – pokud by se jen 40 % tamních zásilek mělo doručovat prostřednictvím boxů, musel by se jejich současný počet navýšit více než desetkrát, což zjevně není realistické ani udržitelné.

Neformální koalice technologických gigantů, kurýrních služeb a e-shopů se v mnoha ohledech pokouší o totéž, co kdysi udělal Uber s taxislužbou – tedy znovu vynalézt již existující a funkční věc, jen v mnohem destruktivnější podobě zaměřené na maximalizaci soukromého zisku bez ohledu na negativní externality.

V tomto případě se jedná o znovuobjevování pošty, potažmo poštovních schránek. Systém, kdy jsme si ze schránky vytáhli lístek, došli na nejbližší poštovní pobočku a tam vystáli frontu na balík, totiž elegantně řešil všechny výše popsané záseky – dal se škálovat donekonečna, protože na poštu se zásilek vejde opravdu hodně, nezapleveloval veřejný prostor a z hlediska najetých kilometrů byl ještě výrazně ekologičtější než boxy, které se často chlubí emisními úsporami ve srovnáním s dovážkou až ke dveřím.

Výlet na poštu je ovšem méně příjemný zážitek než docházka k většinou blíže umístěnému boxu (asi není třeba vysvětlovat, v zájmu které obchodní lobby bylo nedávné masivní rušení poboček České pošty). A právě zde spočívá jedna z typických příčin tohoto rozkladného procesu – motorem je především pohodlí uživatelů. Většina lidí si boxy celkem pochopitelně pochvaluje a každý by samozřejmě své nákupy rád obstarával co nejrychleji, nejlevněji a nejpohodlněji – není divu, že kurýři bývají někdy označováni za novou formu služebnictva.

Jak ale ukazuje příklad zmiňovaného Uberu, rozvážkových aplikací na jídlo nebo třeba i Amazonu, zvýšené spotřebitelské pohodlí je vždy vyváženo skrývanými negativními dopady někde jinde – Uber svůj byznys dlouho dotoval, aby zlikvidoval konkurenci a pak mohl navýšit ceny, Amazon zbankrotoval zástupy kamenných obchodů, kurýři si vydělávají mizerné peníze, dovážky netěší ani podnikatele v gastronomii apod. Vždy šlo o proces, který byl nastartován technologickým rozvojem a následně se mohl rozvinout kvůli absenci regulací, které nestíhaly tempo pokroku a neuměly si s novými obchodními modely a vychytralými podnikavci poradit.

Z dosavadních selhání se ale můžeme poučit. Obchodní model, na který si většina populace zvykla a závisí na něm podstatná část ekonomiky, už nemá smysl slepě potírat či zakazovat, a smysl spíš dává pátrání, jak byznys okolo boxů dostat do udržitelnější podoby. Zajímavým vodítkem je v tomto směru odborná studie, kterou si za účasti několika partnerů nechalo zpracovat nizozemské město Groningen.

Její autoři shrnuli hlavní problémy výdejních boxů i náležitosti, které by měly splňovat. Základní otázkou je především jejich umístění, které by v žádném případě nemělo být určováno živelně a z iniciativy kurýrních firem (kterým jde pochopitelně jen o maximalizaci zisku), ale jen ve spolupráci s obcí na základě předchozího zodpovědného urbanistického průzkumu – v Groningenu tak vytipovali optimální lokality, které lze nejlépe zásobovat, boxy v nich nenarušují veřejný prostor, jsou umístěny v optimální docházkové vzdálenosti a motivují lidi, aby si k nim pro zásilky jezdili na kole nebo pěšky, nikoliv autem (což je v motoristickém Česku ještě výrazně důležitější než v cyklistickém Nizozemsku).

Důležitá je i podoba boxů, které by měly mít vkusný vzhled odpovídající módu daného města, neobtěžovat lidi bydlící v jejich okolí, v ideálním případě být autonomně napájeny solárními panely, a především také bezbariérové – v Rakousku, Norsku či Velké Británii už existují úspěšné příklady takovýchto regulací.

Méně viditelnou, ale možná nejdůležitější věcí je regulace obchodního modelu jejich fungování. Firmy samozřejmě preferují uzavřené systémy, tedy své vlastní boxy, což protlačují manipulativním argumentem, že je to pro zákazníky pohodlnější (jako by snad byli povinni využívat zrovna jejich služeb).

Ve skutečném zájmu uživatelů i obcí jsou ovšem spíše systémy otevřené, tedy uspořádání, kdy schránky musí povinně umožňovat sdílení všem dodavatelům – v Česku může být v tomto směru první vlaštovkou čerstvé rozhodnutí Zásilkovny, která se pod tlakem antimonopolního úřadu rozhodla (byť velmi polovičatým způsobem) přestat vázat své výdejny v kamenných obchodech konkurenčními doložkami a otevřít je i jiným firmám.

V neposlední řadě stojí za zvážení i postřeh ze zmiňované studie International Post Corporation, podle které je velmi efektivním modelem kombinace klasické poštovní pobočky s výdejními boxy. Případné poruchy či vracení zboží tam lze vyřešit mnohem snadněji než u zcela automatických „osamělých“ boxů, a nabízí se tak otázka, jestli nejde o zcela optimální řešení (minimálně v zemích, kde ještě nějaká veřejná poštovní služba s kamennými pobočkami zbyla).

Regulace jsou zjevně potřebné, a ať už je jejich přesná podoba jakákoliv, je nutné je zavádět co nejrychleji a ještě před tím, než daná technologie a s ní spojený obchodní model stihne zcela nekontrolovaně vyrůst do nezvladatelných rozměrů – stačí se zamyslet nad tím, jak by mohly vypadat sociální sítě, kdybychom jejich regulace podchytili již před patnácti či dvaceti lety, nikoliv zpětně s potížemi až dnes.

Ani tak ale není jisté, jestli náhodou nejde jen o povrchní vylepšování mnohem hlubšího systémového problému, tedy onoho v úvodu zmiňovaného technologicko-ekonomického podhoubí. Statistiky i laické zkušenosti ukazují, že díky rozmachu e-commerce nakupujeme na internetu mnohem více než dříve v kamenných obchodech. Celý sektor ultrarychlé módy a kontroverzních čínských e-shopů typu Shein či Temu je kromě jiného postaven právě i na snadných a rychlých dodávkách zboží. Kdybychom totiž měli na laciné tričko čekat dva týdny a pak zamířit na poštu, nebyl by to zdaleka tak příjemný zážitek, jako když nám obratem dorazí do blízkého boxu či výdejny.

Na ty lepší pandemické zvyky jsme rychle zapomněli (třeba vzít si do tramvaje roušku, když chrchláme na celé kolo), ale ty horší se nás neodbytně drží – ochotně jsme zapomněli, že tak snadné doručování nákupů tu nebylo vždy, ale přesto jsme v onom poštovním středověku (tedy někdy v roce 2008) zřejmě příliš netrpěli a svých triček se přesto nějak dočkali.

Pokud si připustíme, že donekonečna sílící konzum opravdu není cestou k zachování obyvatelné planety, dojdeme k otázce, jak jej zpomalit. Odpovědí rozhodně není tlak na individuální spotřebitelskou odpovědnost, ale spíše hledání systémových řešení, která v zájmu udržitelnosti a veřejného dobra řadu věcí zkomplikují, zpomalí a prodraží, a kurýrním firmám a velkým e-shopům nejspíš silně hnou žlučí.

Požadavek, abychom každý nesmysl levně a obratem dostali do výdejního boxu na nejbližším rohu, není rozumný ani realistický. Když jsme ale lákavý ekosystém výdejen a automatických krabic nechali bez kontroly vybujet, budeme ho jen obtížně dostávat do udržitelných mantinelů. A přitom stačilo, aby příslušné autority nespaly (ani se nenechaly opít byznysovou lobby) a širší společenskou diskuzi o smyslu a optimálním použití dané technologie otevřely s dostatečným předstihem.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.