Pod čarou: Vynálezy nás v roce 2022 nespasí. Nevíme totiž, co s nimi

K přelomu roku patří výhledy a předpovědi všeho druhu. Tradičně mezi nimi bývá spousta odhadů toho, kam nás zavede technologický rozvoj a jaké inovace následující rok přinese. Téměř vždy to bývají optimistické vize a téměř vždy dalece přecení dopad, který nové technologie budou mít.

Ode mě se v dnešním newsletteru žádných předpovědí nedočkáte, ale zkusím alespoň zapátrat po důvodech, proč slibné vynálezy často nenaplní očekávání a naberou špatný směr.

Na správnou stopu nás může zavést už ohlédnutí za rokem předchozím. Většina technologií, které v roce 2021 zásadně ovlivňovaly náš život, už tu nějakou dobu byla. Ať už jde o nové sociální sítě typu TikToku, kryptoměny, mRNA vakcíny nebo umělé inteligence, už před rokem bylo celkem jisté, že jde o velké věci. To, co šlo ovšem odhadnout velmi těžce, byly praktické dopady těchto vynálezů. Sociální sítě se tak staly třeba ideálním plánovacím prostorem pro pokus o puč v USA, umělé inteligence napřely své síly k analýze virálních videí, blockchain posloužil mimo jiné ke spekulacím s ohyzdnými obrázky. A vakcíny sice zafungovaly, jak měly, jenže ani sebelepší vynález toho moc nezmůže ve střetu s neschopnými politiky či nedůvěřivou veřejností.

Když se pak na údajné nové technologické zvraty podíváme s větším odstupem, zjistíme, že těch skutečných převratných novinek zase tolik nepřichází a občas se zdá, jako bychom objevovali již objevené nebo rovnou kráčeli zpět. Představa, že se provynalézáme do lepší budoucnosti, dostává stále větší trhliny. Létající auta nejsou v dohledu a nezdá se ani, že by za nás konečně začaly pracovat stroje a my se mohli začít válet. Kde se tedy stala chyba?

Typickým příkladem současných mainstreamových představ o technologickém pokroku je třeba tenhle soupis stovky nejlepších vynálezů roku 2021 podle časopisu Time. Ponechám stranou fakt, že jde navzdory tvrzení redakce nejspíš o snahu vyjít vstříc korporátním PRistům. Důležitější je, že většina z oněch „vynálezů“ jsou v lepším případě chytré zlepšováky za použití dávno známých technologií a v tom horším zbytečné hračky s čistě komerční motivací, jako třeba digitální posilovací stroje.

Staré zboží v novém kabátě prodávají i Forbes či TechRadar, a pokud by snad někdo toužil po sofistikovanějších predikcích, většinou narazí na nekonečné debaty o metaversu, webu 3.0, blockchainu a věcech, pro které už vyšel z módy výraz internet of things. Vypadá to sice trendovněji než vychvalovaný rotoped Peloton, ale ve výsledku dospějeme ke stejnému základu – totiž k tomu, že se na nás hlavně někdo pokouší vydělat.

Oddělit zrno od plev tu jde celkem jednoduše. V první řadě je potřeba skepse vůči technologiím, jejichž převratnost vychvalují pouze lidé, kteří z nich mají prospěch. Na papíře slibná technologie blockchainu zatím našla využití především coby zprostředkovatel pyramidových her a Metaverse či web 3.0 jsou hlavně dalším pokusem digitálních gigantů o účinnější sběr osobních dat, prodej reklamy a přitáhnutí uživatelů k obrazovkám (či chytrým brýlím).

Jak to břitce shrnul Dan Brooks pro Gawker, budoucnost v podání propagátorů těchto technologií je nejen pitomá, ale ještě k tomu přijde dost draho.

To, že přehnané zaměření pouze na zisk deformuje a omezuje pokrok, je celkem známá věc, a nemá tu tak smysl rozvíjet filipiku proti zlům současného kapitalismu. Zajímavější je, že i pokud se zaměříme na údajné technologické inovace vedené upřímnou touhou po zlepšení života, stejně často narazíme na stejný pochod v kruhu a nedostatek skutečného pokroku.

Tento proces nedávno podrobně popsal teoretik nových médií Sun-Ha Hong, který se v úvodu své eseje trefně ptá, jaký je smysl vynalézání nových technologií, když společně s nimi nevynalézáme nové způsoby života. Poslední půlstoletí přineslo nejen ve sféře digitálních technologií řadu převratných objevů, jenže lidstvo je využilo převážně k tomu, aby s jejich pomocí udržovalo v chodu stále stejné módy práce a života.

V Metaversu by se dalo dělat ledasco, ale Mark Zuckerberg nám ho prodává jako skvělé prostředí pro stále tytéž nudné kancelářské meetingy. Šéfové místo zbytečných oběžníků posílají e-maily, účetní jen přešli z tlustých knih na Excel a ženy stále stojí u plotny, byť chytré a připojené k internetu.

Futurologové už desítky let očekávají větší automatizaci a s ní logicky spojený úbytek práce, ale společnost místo toho vždy nachází způsob, jak nové technologie integrovat do života bez zásadnější změny mezilidských vztahů a společenských hodnot.

Hong tak podotýká, že lídři technologického sektoru jen dokola recyklují dávno přežité představy o budoucnosti, aniž by se zamysleli, co ze stávajícího společenského uspořádání je vhodné zachovat a co nahradit něčím lepším. Jinými slovy, nikdo se neptá, proč vlastně chodit vyplňovat formuláře do kanceláře a nechat se u toho šikanovat šéfem, ať už se to děje v hmotném světě či v Metaversu.

A je nutné dodat, že onen pokrok symbolizovaný zjednodušováním všech procesů, od objednávky jídla přes mobilní aplikaci až po týmový videohovor, je vykoupen přesouváním negativních externalit někam, kde nejsou na očích – třeba k špatně placeným kurýrům dovážkových služeb, lidem v asijských textilkách nebo dětem v konžských kobaltových dolech.

Odhady technologického pokroku neselhávají jen v tom, že neberou v potaz společenskou stagnaci. Důležité je i to, že technologie se ve společnosti nešíří rovnoměrně, a velká část z nich není pro každodenní život zase tak podstatná. Stačí si položit otázku, co by se stalo, kdyby z našeho života onen „převratný“ vynález zmizel. Bez antibiotik nebo automatické pračky by se nám rozhodně žilo hůře, ale kdybychom smartphony opět nahradili těmi tlačítkovými a přenosné počítače vyměnit za desktopy, zase taková tragédie by to nebyla.

Je spíše s podivem, jak velkou část našeho života ovlivňují technologie staré desítky či dokonce stovky let. Jsou tu věci, které prostě fungují a není je jak moc zlepšovat (proto třeba dosud nemáme robotické zedníky), a podstatnou roli hraje i to, že se v průběhu staletí zkrátka nemění lidská nátura.

Neurovědec Erik Hoel v této souvislosti podotýká, že kdybychom do současného světa přesadili někoho z antického Říma, nejspíš by se divil technologiím, ale ve fungování politiky a společnosti by se zorientoval velmi rychle. A pokud bychom nešli tak daleko do minulosti, iluze pokroku je ještě menší – když se tak při psaní rozhlížím po svém bytě, s výjimkou počítače a smartphonu v něm nevidím nic, co by tu v té či oné podobě nemohlo být před sto lety, a i nad většinou současných vynálezů by nejspíš mí pradědečkové pokrčili rameny s tím, že se něco takového dalo očekávat.

Technologický pokrok může ve světle výše uvedeného vypadat jako iluze, jenže to by samozřejmě bylo bláhové. Jádro problému je spíš v tom, že (nepopiratelný) pokrok nezpůsobují samotné technologie, ale teprve jejich adaptace a způsoby, kterými je lidé začnou využívat.

To je také ústřední argument historika Davida Edgertona, který ve své knize Shock of the Old kritizuje nesmyslné velebení vynálezů a inovací jen pro jejich podstatu. Spousta vynálezů tu s námi byla stovky let, aniž by s nimi někdo něco kloudného podnikl, spousta jich postrádá praktické naplnění dodnes, a mnohé z nich jsme využili způsobem, který rozhodně není ku prospěchu veřejného blaha.

Není třeba zabíhat hned k yperitu či jaderným zbraním. Stačí se podívat třeba na současný masivní rozvoj bateriových technologií, který nám dává úžasné možnosti pro zelenou transformaci společnosti, ale my ho z velké části využíváme pro to, abychom benzinová auta vyměnili za elektrická v poměru 1:1, což z hlediska ekologie a udržitelnosti nedává hlubší smysl. Přesvědčit lidi, aby místo auta využili kolo či tramvaj, je totiž výrazně složitější než jim prodat nový vůz, a žádný vynález to neusnadní. Za použití potenciálně převratné technologie tak jen replikujeme omyly a přežité zvyky našich předků.

Umělé inteligence bychom mohli využít k nesčetnému množství prospěšných věcí, ale místo toho vrážíme miliardy do výzkumu algoritmů, které dokážou ještě lépe vykořisťovat dělníky ve skladech Amazonu. Jistě stále platí aforismus spisovatele Williama Gibsona o tom, že lidé vždy využijí nové technologie po svém, navzdory jejich původnímu účelu, a mnohdy to může být i velmi prospěšné, jenže to jen málokdy dokáže napravit situaci, kdy už byla ona původní technologie navržena s naprosto pomýleným záměrem.

Sice tak dokážeme použít Facebook k organizaci komunitních aktivit či dobrovolnické pomoci (nebo genocidy v Barmě), jenže pořád by se to dělalo lépe na platformě, která byla od počátku určena právě k tomuto, a nikoliv k hodnocení atraktivity spolužaček Marka Zuckerberga.

Pro lidi, kteří odmítají technologický pokrok, se často používá slovo luddita. Jeho běžná definice tvrdí, že si tak říkali dělníci v britských textilkách, kteří na počátku 19. století ve strachu z automatizace rozbíjeli nové stroje. Skutečnost byla ovšem o něco složitější. Luddité neměli problém s novými technologiemi jako takovými, ale bouřili se pouze proti způsobu, kterým byly využívány. Jejich úsilí by se dalo shrnout do jednoduché otázky, proč nepracují méně a za více peněz, když to přece nové vynálezy umožnily.

Podobné otázky bychom si mohli klást i při pohledu na současný technologický pokrok. Docela dobré odhady těch skutečně důležitých nastupujících technologií nedávno sepsal třeba ekonom Noah Smith – v dalších letech podle něj ještě hodně uslyšíme o energetické revoluci, nových biotechnologiích nebo třeba přímém propojování mozku s počítačem.

Pro investory jsou to jistě důležité tipy, ale jako v jiných výše uvedených případech, i zde chybí všechny nutné následující otázky – komu budou dané technologie dostupné, kdo z nich bude profitovat a hlavně k čemu konkrétně budou využity.

Ekonomové, politici, inženýři či programátoři tento směr přemýšlení bohužel často postrádají, a tak je možná při hledání těch nejlepších prognóz budoucnosti lepší zamířit za sociology, antropology, a nebo rovnou spisovateli.

Dobrým startovním bodem může být třeba tahle kolekce povídek odhadujících podobu světa v roce 2031 – najdeme v nich sice roboty a umělé inteligence, ale hlavně obraz světa, jehož problémy jsou stále tytéž a žádné nové technologie je vyřešit nedokázaly (v Česku se o podobný přístup nedávno pokusil kolektiv autorů v publikaci Budoucnost).

Pokud na přelomu roku nějaké bilance, žebříčky a prognózy skutečně chybí, jsou to ty, které by místo nových vynálezů odhadovaly a navrhovaly spíš různé alternativy budoucnosti, kterou bychom chtěli vybudovat – ať už za použití nových technologií, nebo jen pouhého vlastního rozhodnutí vedoucího k lepším zákonům, společenským pravidlům a mezilidským vztahům obecně. Ve výsledku by to přineslo jistě víc než napjaté čekání na výkonnější procesory.