Pod čarou: Víra v soběstačnost je naivní. Život nám zlepší jen jiní lidé

Když jsem téměř před dvěma lety psal o tom, jak se mezi lidmi rozmáhají různé formy magického myšlení, nenapadlo by mě, v jaké síle se tahle móda bude držet dodnes. Tehdy bylo slovem dne manifestování (tedy změna světa silou myšlenky), neméně populární byla i astrologie či nejrůznější formy praktické magie. Tyto evergreeny se drží dodnes, ale k projevům spirituálního obratu se nově přidalo také půvabné slovíčko delulu.

Odvozenina od anglického slova delusional (česky snad klamný, pomýlený či mimo realitu) v memech, debatách a tiktokových videích označuje mentální proces, kterým (zejména mladí) uživatelé sami sebe přesvědčují o tom, že jejich plány prostě musí vyjít a jakékoliv potíže v práci, vztazích či jiných oblastech snadno vyřeší, protože jsou zkrátka úžasní.

Delulu tak může být člověk, který přijde na pracovní pohovor bez potřebných zkušeností či vzdělání, ale zato s bezedným sebevědomím, hudebník s bezbřehou vírou v úspěch své amatérské nahrávky nebo jedinec, který si letmý pohled platonického idolu vyloží jako jasné vyznání lásky.

Stejně jako u řady jiných mikrotrendů a slangových výrazů je i v případě delulu otázkou, nakolik jde o ironii a zda to není jen prchavý virální buzzword. Faktem ale zůstává, že praštěný neologismus si získal velkou popularitu (videa s příslušným hashtagem mají na TikToku skoro pět miliard zhlédnutí), a zjevně tak dobře vystihl jeden z typických rysů psychologie generace Z i mileniálů.

Výraz delulu se údajně před lety objevil mezi fanoušky K-popu, již tak začali označovat lidi, kteří zcela pošetile, ale vážně věří, že si jich určitě všimne některý člen světoznámé kapely a zamiluje se do nich. Když pak delulu prosáklo do širší internetové kultury, jeho definice se rozšířila na spoustu dalších případů absurdní víry ve vlastní výjimečnost a zaručený úspěch.

V mnohém se to podobá zmíněnému manifestování a ještě starší módě pozitivního myšlení, jenže zdaleka nejde jen o další variantu stejného trendu. Původní výraz delusional má v angličtině jasně negativní význam a nikdo by jím asi sám sebe dobrovolně neoznačil. Jeho zkomolená zdrobnělina je ale na sociálních sítích často používána v pozitivním, pochvalném kontextu. Slovy tiktokerky Biancy Bernardo, delulu je zkrátka solulu (solution – řešení), a není proto nic špatného na tom, když se staneme lehce šílenými fanoušky sebe sama.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Jde o paradoxní situaci, kdy něco zčásti chápeme jako ironii, ale zároveň to bereme vážně a věříme v terapeutický účinek věci – trochu se to podobá jevu, kdy má placebo pozitivní účinek i na pacienty, kteří vědí o tom, že dostali placebo. Obdobným způsobem funguje takzvaný syndrom hlavní postavy a spousta dalších populárních mentálních kliček, které jsou sice na první pohled absurdní, ale stále si jimi mnoho lidí vědomě pomáhá při nejrůznějších životních problémech.

Jistě bychom mohli debatovat o tom, nakolik je to účinná taktika, a v některých situacích určitě nejde o nic závadného – před těžkými výzvami si naháníme sebevědomí různými cestami a být vědomě delulu je možná ještě jedna z těch méně škodlivých. Mnohem zajímavější je ale pátrat, odkud a proč se tyto trendy opakovaně vynořují a proč vždycky dosáhnou takové obliby.

Jedním z nejpřímějších vysvětlení je fakt, že žijeme v racionálním, na výkon orientovaném světě, ve kterém se ale občas nejde racionálně zorientovat, a tak v odpovědi na tyranii čísel a dat přichází obrat k různým formám magického myšlení.

To je ovšem do velké míry nadčasový jev, protože nejrůznější formy víry či pověrčivosti praktikujeme coby odpověď na nepochopitelný svět odjakživa. Pokud máme u delulu, manifestování a dalších obdobných praktik hledat nějaký specifický současný rys, je to nejspíš vypjatý individualismus, který se v nich velmi silně odráží.

Vynikne to zejména při srovnání s jinými populárními výrazy, trendy a subkulturami, které v posledních letech zaplavily sociální sítě. Není náhodou, že mimořádně oceňovanou hodnotou se mezi nejmladšími generacemi stává charisma (či chcete-li rizz, abych se držel módních slovíček), tedy vlastnost, která je naprosto nezbytná pro úspěch v digitální influencerské ekonomice, a zároveň jde o typicky individuální lidský rys.

Stejná tendence se projevuje i v populárním výrazu sigma male, tedy (údajném) archetypu muže, který už netouží být lídrem smečky, ale radši se stává osamělým vlkem kašlajícím na všechna pravidla, vztahy a konvence. Objevuje se i pojem fictosexuál, tedy člověk, který preferuje imaginární vztahy s postavami ze seriálů či videoher před těmi skutečnými. A emocí dne je tklivá melancholie, tedy zase prožitek, který je z povahy věci spojený s osamělostí.

Na obecnější rovině se pak vítězné tažení individualismu projevuje všude, kde se na sítích rozdávají dobré rady do života. Typickou frází všech debat o vztazích a mentálním zdraví je konstatování, že „nikomu nic nedlužíš“ (jako by snad mezilidské vazby nebyly do velké míry založeny právě na vzájemných závazcích). Řada lidí se vyžívá v neustálém hodnocení přátel a partnerů, od kterých je potřeba se co nejrychleji odstřihnout ve chvíli, kdy začnou být jen trochu „toxičtí“ a na obtíž. Celá kultura wellness a seberozvoje je založená na péči o sebe a okolo individuálního životního stylu a osamělosti se vytváří bouřlivě rostoucí ekonomika.

Každý společenský posun ale zákonitě vyvolává protireakci. V tomto případě jde třeba o renesanci náboženství, která v různých koutech světa nabírá odlišné podoby, ale vždy za ní stojí podobné motivace. Zatímco v našem lokálním kontextu se to často projevuje příklonem k různým ezoterickým a novopohanským proudům, mezi americkými teenagery se před časem rozmohla ironická katolická estetika, která je z tamního pohledu mnohem exotičtější než pro Evropany.

Zčásti jde samozřejmě o typické hledání identity každé mladé generace a svou roli hraje i fakt, že jakékoliv náboženství v sobě nese jisté mystérium a díky tomu i dnes tolik oceňovanou „autenticitu“.

Zajímavější ovšem je, že pro většinu influencerů nakupujících růžence a svaté obrázky zjevně nebyla podstatná víra jako taková, ale především snaha někam patřit. Náboženství je totiž nejen tím historicky nejstarším delulu, ale je především spjato s komunitou, tedy věcí, která v době posedlé individualismem řadě lidí bolestně schází, byť si to často vědomě nepřiznávají.

Sílící příklon k individualismu je pro západní společnosti typický už stovky let, projevuje se nespočtem způsobů a jeho rozbor by vydal spíš na knihu než na newsletter. Když se ale omezím jen na přímé příčiny popularity delulu, manifestování a podobných praktik, je vidět, že u kořene věci stojí především důraz na neustálou a bezpodmínečnou soběstačnost.

Ať už si člověk namlouvá, že silou myšlenky přivodí povýšení v práci, posiluje své štěstí magickými krystaly, vykládá si horoskopy nebo pálí šalvěj před domácím oltáříkem, vždy pomáhá sám sobě a opírá se o nějakou nehmatatelnou mentální či spirituální berličku, nikoliv o jiné skutečné lidi.

Blogerka Rayne Fisher-Quann to dobře vystihla postřehem, že život osamělého cvoka byl odjakživa právem považován za děsivou věc, které se je potřeba za všech okolností vyhnout, ale v současné kultuře se najednou stal velebenou věcí, o kterou bychom měli usilovat. Mezilidské vztahy jsou vnímány spíše jako nemoc, se kterou jsou jen potíže, a stále dokola se opakují mantry o tom, že štěstí naleznete jen v sobě, jen vy sami se můžete vyléčit apod.

Zároveň se paradoxně obsesivně rozpitvávají právě rodinné a partnerské vztahy, protože jsou to v době rozpadu komunit ty jediné, které většině lidí ještě zbyly, a stále více sílí role individuálního přátelství. To je sice bezesporu zásadním zlepšením kvality života, ale neméně důležité je mít i kolektivy, kde je člověk přijímán a respektován bez toho, aniž by se v nich s někým specificky kamarádil.

Takových kolektivů je ale palčivý nedostatek, a občas tak dochází i k absurdním situacím, kdy třeba mladí Číňané složitě shánějí lidi, se kterými jen chodí cvičit nebo obědvat, aniž by byli blízcí přátelé, a vůbec nevědí, jak mají tento záhadný typ vztahu a aktivity pojmenovat.

Pokud nám něco dlouhodobě schází, často dojdeme k lákavé myšlence, že je lepší přestat truchlit, změnit své vnímání a bolestný problém začít před sebou i svým okolím vykládat za žádoucí přednost. Z naprosté soběstačnosti se tak stává řídící společenská ideologie a místo toho, abychom se snažili nacházet nové mezilidské vztahy a opřeli se o ně, se tvrdohlavě snažíme pomoci si sami – ať už skutečnými možnostmi a schopnostmi, nebo alespoň oněmi spirituálními berličkami.

Nejde ale jen o to, že spolehnout se na jiné je prozřetelnější a rozumnější než zaťatá soběstačnost. To největší delulu je totiž přesvědčení, že jakákoliv individuální soběstačnost vůbec může existovat. Mimořádně poutavě to před několika lety vystihla spisovatelka Jenny Odell (mimochodem autorka skvělé bible flákačů How to Do Nothing) v eseji, kde pátrá po příčinách své vlastní urputné snahy o soběstačnost.

Mimo jiné dochází k tomu, že jde o typickou americkou představu (která postupně prosákla i do obecné západní kultury) s kořeny v divokých kovbojských dekádách na začátku 19. století. Tehdejší myslitelé si kultem soběstačnosti nejen obhajovali kolonizaci nových teritorií, ale také zjistili, že jde o velmi útěšnou a svůdnou ideologii. Protože i v té nejhorší životní situaci si vždy můžete říct, že vás sice všichni opustili, ale doopravdy si stejně pomůžete jen sami.

Když ovšem Odell na rodinné oslavě vidí, jak muži v obýváku nenuceně konverzují, zatímco v kuchyni vaří a myjí nádobí neviditelné ženy, dochází jí, že okolo zdánlivé individuální svobody každého člověka existuje široká infrastruktura, která ji umožňuje a která závisí na jiných lidech. Často to bývá popisováno v explicitně politické rovině, tedy třeba v debatách o tom, že za úspěchem miliardáře stojí i veřejné silnice, po kterých vozí své zboží, ale projevuje se to i na této zcela základní každodenní rovině běžných lidských starostí a vztahů.

Pokud propadneme lákavému delulu a sami sebe přesvědčíme, že si nejlépe vystačíme sami jen s našimi vlastními mentálními oporami, přivodíme si tím nejen neodvratné zklamání a potíže. Časem totiž také přestaneme jiné lidi vnímat jako skutečné živé osoby, které jsou pro náš život naprosto zásadní. Odsuneme je do pozice otravných kulis a spirála osamění a pošetilosti se dál roztáčí s jasnými tragickými následky.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.