Pod čarou: Většina AI nástrojů nemá smysl. Ten nejužitečnější přehlížíme

Technologický rozvoj v posledních letech opakovaně potvrzuje pravidlo, že i ten nejvíc převratný přístroj či služba může zcela propadnout, pokud se pro něj nenajde skutečně praktické využití pro větší množství lidí, které není jen nafouklou spekulativní bublinou.

Bylo to patrné u technologie blockchainu, jako pára nad hrncem se rozplynuly i sny Marka Zuckerberga o metaverzu a příklady bychom mohli snášet ještě dlouho – nedávno se ukázalo, že chytré brýle Apple Vision Pro zcela podle očekávání kritiků nejsou zase takový trhák a firma musela redukovat plány na jejich výrobu.

Debata o skutečné využitelnosti se točí i okolo nových AI nástrojů, kde je to ale poněkud složitější. Nejrůznějších velmi užitečných možností pro nasazení AI je celá řada, jenže investoři mají ještě mnohem větší očekávání a pozornost se tak soustředí hlavně na utopické vize, o které nejspíš nikdy opravdový zájem nebude – dobře to popisuje třeba tohle twitterové vlákno.

I v tomhle newsletteru se většinou věnuji spíše kritice než chvále AI nástrojů. Když jsem ale nedávno přemýšlel, zda existuje nějaký výrazný příklad, kdy benefity nasazení AI výrazně převažují nad negativními společenskými, ekonomickými i environmentálními dopady, došlo mi, že už jsme na něj narazili dávno před rozmachem služeb typu ChatGPT nebo Midjourney. Řada z nás totiž takřka bez povšimnutí každý den využívá strojové překladače a vůbec už si neuvědomujeme, o jak převratnou technologii se jedná.

Nejrůznější automatické překladače už existují léta, ale jejich praktická využitelnost bývala dlouho pochybná – možná si vzpomenete, jak nedokonalé kdysi bývaly překlady od nástroje Google Translate, který byl poprvé představen v roce 2006. Pak se ale v této oblasti začaly výrazně zlepšovat metody strojového učení, překladače se zdokonalovaly, a když se v roce 2017 (a s překlady do češtiny v roce 2021) objevil nástroj DeepL, bylo jasné, že se z překladačů stává skutečně revoluční technologie.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Schopnosti DeepL tehdy analyzoval kolega Pavel Kasík a většina předpovědí zmiňovaných v jeho článku se od té doby přesně vyplnila – přijde nám již zcela samozřejmé, že i složitější texty si kdykoliv můžeme ve velmi slušné kvalitě sami okamžitě přeložit pomocí DeepL či jiných nástrojů, jejichž kvalita se také dostala na velmi vysokou úroveň.

Možnosti se ještě rozšířily po zdokonalení nástrojů na převod zvuku do textu a naopak, a pomalu se tak blížíme k utopickému konceptu univerzálního překladače, který jsme dřív znali jen ze Star Treku – elegantní mašinky typu nedávno hojně diskutovaného Humane AI Pin sice zatím moc nefungují, ale pokud se spokojíme s krkolomnějším tlumočením pomocí obrazovky smartphonu, jazykové bariéry nejen na dovolených v exotických lokalitách padají dříve nevídaným způsobem.

Každá nová technologie má také svou stinnou stránku, a jak už to u zavádění AI nástrojů bývá, i u překladačů je první a nejpřímější hrozbou rozklad a úpadek celých profesí v důsledku automatizace. Statistiky britské unie spisovatelů, ilustrátorů a překladatelů ukazují, že více než třetina překladatelů již v důsledku nástupu AI začala přicházet o práci a jejich služby také klesají na ceně. Podobné informace přinášejí i data platformy Upwork, která nabízí služby freelancerů – za poslední dva roky nástup AI kromě psaní textů a zákaznické podpory nejvíc zasáhl právě sektor překladatelství, kde výrazně klesá počet zakázek i výše vyplácených honorářů.

Podobné dopady jsou z uvedených dat patrné například i mezi ilustrátory. Jenže jakkoliv se v tomto newsletteru většinou stavím za práva pracujících tváří v tvář bezohledné automatizaci, zrovna v případě strojových překladů je nutné zmínit podstatný rozdíl.

Velká část nových AI nástrojů nabízí a vnucuje možnosti a služby, o které dosud mezi řadovými individuálními uživateli nebyla velká poptávka – typicky třeba vytváření AI ilustrací, bez kterého jsme až do nástupu Midjourney a spol. fungovali bez větších problémů. Prospívají tak především firmám a podnikatelům, kteří už díky nim nemusí platit odborníkům a požadované služby si, byť v horší kvalitě, zařídí sami (a navíc prostřednictvím AI nástrojů, které většinou nelegálně a zdarma využily díla lidských umělců coby tréninková data, a vykořisťují je tak hned dvakrát).

Překlady jsou ovšem vzácnějším příkladem služby, o kterou univerzální zájem běžných uživatelů bezesporu existoval, protože každý prostě čas od času potřebuje něco přeložit. Stal se z nich proto mimořádně užitečný a všeobecně používaný nástroj a řadového uživatele, který si dvěma kliky nechá přeložit webovou stránku ze španělštiny do češtiny, zkrátka nemůžeme tak snadno obvinit z vykořisťování jiných pracujících (na rozdíl od firmy, která lidského ilustrátora, filmaře či copywritera nahradí strojem).

Rychlost a samozřejmost, se kterou jsme si všichni zvykli na možnost cokoliv obratem automaticky přeložit, ukazuje, že soumrak překladatelů – alespoň ve smyslu běžného překladu banálních užitkových textů, nikoliv beletrie či poezie (o tom ještě více níže)  – je v tomto případě opravdu neodvratný. Nikoliv kvůli lakotné korporátní klientele profitující z automatizace, ale proto, že nová technologie tu skutečně přinesla zásadní benefit pro všechny a do časů, kdy bylo třeba manuál k pračce překládat lidsky, se už téměř nikdo vracet nechce.

Nástup strojového překladu s sebou nese ale i další, méně viditelná rizika a negativní dopady, které se budou nejspíš jen dále zhoršovat. V první řadě hrozí, že lidé propadnou iluzi o tom, že už není potřeba učit se cizí jazyky, a začnou spoléhat jen na pomoc chytrého algoritmu překladače.

Data ukazují, že nejde o planou obavu. Louise Matsakis v zajímavé analýze pro The Atlantic nedávno upozornila, že na amerických univerzitách za posledních deset let masivně klesl počet kurzů vyučujících jiné jazyky než angličtinu. Z velké části za to nejspíš může podfinancování humanitních oborů i typický nezájem Američanů o cizí jazyky, jenže vliv strojového překladu nelze pominout – nasvědčují tomu například data z Jižní Koreje, kde klesá zájem o studium jakýchkoliv druhých cizích jazyků nad rámec angličtiny.

Dalším, neméně závažným rizikem je fakt, že strojové překlady dál posilují globální nerovnosti v jazykové oblasti, ohrožují menší jazyky a utvrzují dominantní roli angličtiny. Velké jazykové modely nejlépe fungují v angličtině a většina překladačů či textových generátorů se soustředí jen na cca deset největších světových jazyků, u kterých existuje největší množství kvalitního materiálu do tréninkových datasetů a také nejvíce potenciálních uživatelů.

Více než polovina všech webových stránek je v angličtině, kterou nemluví 80 % globální populace, a možnost snadného generování nových webů a textů bude tento nepoměr nejspíš jen dál zhoršovat. Malé jazyky, zejména z chudých rozvojových zemí, které už tak trpí následky kolonialismu a globálních nerovností, jsou znevýhodněny kvůli nedostatku kvalitních digitalizovaných textů využitelných pro budování jazykových modelů. A fatálním znevýhodněním je i skutečnost, že zadávání pokynů pro AI nástroje (tzv. promptování) je nejúčinnější v angličtině, čímž se zase dál rozevírají nůžky mezi dominantními a minoritními jazyky.

Možná nejzákeřnější hrozbou je pak proměna našeho chování a očekávání, se kterým přistupujeme k mezilidské komunikaci. Matsakis ve zmíněné analýze podotýká, že jsme si díky strojovým překladačům zvykli automaticky očekávat, že sdělení v jakémkoliv jazyce pro nás bude čitelné a že máme nárok na články či filmy v našem mateřském jazyce. A od toho je pak jen krůček k pošetilému přesvědčení, že je nám vše tedy automaticky plně srozumitelné a nic není „ztraceno v překladu“.

To je samozřejmě absurdní. Jazyk slouží především k mezilidské komunikaci, nikoliv ke komunikaci se strojem, což je přesně to, co při práci s automatickým překladačem provádíme. V debatě s jinými lidmi hraje roli celá řada skrytých významů, metafor, nedokonalých synonym, zvyků a kulturních faktorů, které algoritmus nedokáže postihnout. Vše se pak ještě dál zhoršuje, pokud přejdeme od psaného textu k mluvenému slovu, kde vstupuje do hry tón hlasu, vztah s mluvčím a celá řada dalších vlivů (proto se také tlumočníci zatím nemusí o práci bát zdaleka tolik jako překladatelé).

Každodenně to jde vidět třeba na TikToku, kde si řada tvůrců, kteří nejsou rodilí mluvčí angličtiny, u svých videí pomáhá automatickým anglickým dabingem, jehož větné struktury ale prozrazují kořeny ve zcela jiném jazyce a vše pak působí dost křečovitě. To, že někdo díky překladu chápe smysl vašeho sdělení, ještě neznamená, že mu opravdu rozumí, natož že si ho vyloží tak, jak jste zamýšleli – dalším z příkladů této iluze byly třeba virální kampaně po začátku ruské invaze na Ukrajinu, kdy západní uživatelé začali s pomocí automatických překladačů do ruštiny zaplavovat ruský internet různými polemikami a informacemi o skutečném stavu věcí, pochopitelně s nulovým dopadem (a lze dodat, že ruský trolling na sociálních sítích v opačném směru je také do velké míry umožněn strojovými překladači).

I kdyby byl strojový překlad sebedokonalejší, nikdy si nejspíš nedokáže poradit s jedním ze zásadních principů našeho používání jazyka. V lingvistice i dalších společenských vědách už více než sto let rezonuje teorie lingvistické relativity (někdy také známá jako Sapirova–Whorfova hypotéza), která tvrdí, že jazyk zásadně ovlivňuje naše vnímání a chápání okolního světa.

Vědci se sice přou o to, jak a nakolik tento jev skutečně funguje, ale i na laické rovině je zjevné, že v různých jazycích zkrátka fungujeme jinak a jsme trochu jiným člověkem. Některé rozměry existence jsou v některých jazycích bohatší než v jiných (ukazuje to třeba tato pěkná glosa o využívání dvojného čísla ve slovinštině, které nelze do většiny jiných jazyků přímo přeložit), a pokud je chceme zprostředkovat překladem, vyžaduje si to pečlivou práci profesionálního lidského překladatele. Ten totiž kromě znalosti kulturního kontextu a nevyslovených významů o jazyku zkrátka uvažuje zcela jinak než stroj operující jen se statistickými výpočty optimálního překladu.

Slova mají i jiný význam než ten, který si nastudujeme ve slovníku, a neměli bychom tak podléhat iluzi, že jsou strojové překladače univerzálním řešením všech problémů s jazykovými bariérami – stačí si třeba přečíst fascinující zápis práce překladatelky Jennifer Croft, která do angličtiny dlouze překládá jediný odstavec rozsáhlého románu Olgy Tokarczuk Knihy Jakubovy.

Pokud kvůli lákavé dostupnosti a jednoduchosti strojového překladu rezignujeme na studium cizích jazyků, úplně ztratíme možnost vhlédnutí do jiných a fascinujících rozměrů reality a jejího vnímání. Přijdeme o ně ale i v případě, kdy na internetu začnou dominovat strojové překlady mezi několika velkými jazyky, kdežto ty menší se propadnou do zapomnění. A v neposlední řadě je ztratíme i tehdy, pokud z profesionálního lidského překladatelství uděláme deklasovanou a zdánlivě přežitou profesi.

Zrovna v této oblasti je sice smutnou pravdou, že pokrok je neodvratný, využití strojových překladačů se (na rozdíl od valné většiny jiných AI nástrojů) dá s výhradami označit za přínos k obecnému dobru, manuály k žehličkám už budou překládat jen stroje a překladatelů nenávratně ubyde. V opojení novými možnostmi bychom ale neměli zapomínat na skutečnost, že „myšlení“ algoritmu má své nepřekonatelné limity, a i když nám tak dokáže usnadnit základní mezilidskou komunikaci, opravdové porozumění si stále musíme zařídit sami.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.