Pod čarou: V postelích zavládl chaos. Možná to tak bylo odjakživa

Vzhledem k tradičnímu času rozesílání tohoto newsletteru v sobotu ráno je dost pravděpodobné, že jej spousta z vás čte v posteli. A kdyby byl jeho autorem někdo jiný, dost možná by ho také v posteli napsal. Já osobně práci, ale i čtení či různé další volnočasové aktivity v posteli dost nesnáším, ale vím, že se ze mě stává čím dál větší výjimka.

Z postelí se už dávno před pandemickým obratem k home office staly kanceláře, ve kterých se v jakoukoliv denní dobu odbavují telefonáty, maily i videohovory. Kromě klasického čtení se normou stalo i sledování filmů či videohry. A vedle nejrůznějších individuálních aktivit se postupem času postele začaly i otevírat světu – po pár minutách scrollování TikTokem spolehlivě narazíte na někoho, kdo z postele streamuje své postřehy o světě nebo třeba skládá novou hudbu, aniž by na tom komukoliv přišlo něco zvláštního.

Zdá se, jako by se do postelí přesouvala stále větší část pracovního, společenského i kulturního života. Na dračku proto jdou i postele plné nejrůznějších zásuvek, obrazovek a dalších multimediálních doplňků (ale také lůžka imitující psí pelechy) a rýsuje se nevábná vize budoucnosti, ve které čím dál osamělejší jedinci tráví život na pár metrech mezi peřinami.

Jako příčina zdánlivého problému se nabízí rozmach smartphonů a dalších technologií, které sice současné životní návyky bezesporu silně ovlivňují, ale vinit je z onoho postelového obratu by bylo dost zkratkovité. Význam a role postelí, ložnic i spánku se totiž začaly proměňovat již dávno před dobou iPhonů a sociálních sítí. A když se podíváme hlouběji do historie, zjistíme, že aktuální ústup do peřin je jen návratem ke starým zvyklostem a možná se ho nemusíme tak bát.

Už při letmém historickém ohlédnutí začne být jasné, že potíž je i v samotném vymezení terénu. Postele v různých epochách a regionech vypadaly dost odlišně. Řada lidí je nepoužívala a nepoužívá dodnes a podobně se to má i s ložnicemi. Odjakživa totiž byly definovány hlavně jako místo pro spánek, jehož podoba je překvapivě silně určována kulturními a společenskými zvyklostmi.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Zajímavým čtením je v tomto ohledu kniha amerického historika Benjamina Reisse Wild Nights: How Taming Sleep Created Our Restless World. Popisuje v ní, že představa spánku jako nepřerušované, ideálně osmihodinové aktivity provozované v posteli a speciální místnosti je historická výjimka, která se začala formovat v západní Evropě a severní Americe až na začátku 19. století spolu s rozmachem průmyslové revoluce.

Do té doby byl spánek mnohem více rozvolněný a rozkládal se dle potřeby do průběhu celého dne – poměrně známý je v tomto kontextu středověký zvyk dvojího spánku přerušeného bděním uprostřed noci. Spalo se v závislosti na proměnlivém rytmu zemědělských prací a jiných činností, a především jen málokdo spal sám.

Spánek o samotě byl považován za krajně podezřelou a nebezpečnou záležitost. S výjimkou nejbohatší aristokracie k tomu ostatně jen málokdo měl prostor a ještě na začátku 19. století bylo běžné sdílení lůžka s dalšími spáči včetně naprostých cizinců – třeba jako ve slavné úvodní kapitole Moby Dicka, kde se hlavní hrdina nečekaně ocitne v jedné posteli s polynéským harpunářem Kvíkvegem.

K dnešním konvencím se spánek začal blížit až po nástupu elektrického osvětlení, průmyslové výroby a s nimi spojených společenských a majetkových změn. Systém spaní začala diktovat logika továrního provozu, a tak se volná série šlofíků smrskla do spánku vymezeného pevně daným časovým úsekem.

Ze spaní se stala mnohem soukromější záležitost – když spí všichni ve stejnou dobu, je ostatně jen málo pravděpodobné, že vás z dřímoty vyruší nečekaná návštěva. Spánek také začal být čím dál tím víc optimalizován – právě v té době se začaly rozmáhat lékařské teorie o tom, jak má vypadat zdravé spaní, a také nejrůznější kúry pro léčbu nespavosti.

Rostoucí bohatství přineslo více prostoru pro do té doby neobvyklé individuální ložnice, okolo kterých se také začaly vytvářet nové zvyky. Společné spaní celé rodiny v jedné místnosti začalo být vnímáno negativně a došlo to až tak daleko, že na konci 19. a v první polovině 20. století byly moderním trendem oddělené manželské postele, které byly vnímány jako zdravější a progresivnější než sdílené lůžko.

Reiss podotýká, že dnes máme se spánkem spojenou spoustu úzkosti, protože se bojíme, zda na něj budeme mít dost klidu a času, ale je to zcela moderní fenomén, nad kterým by asi středověcí sedláci kroutili hlavou. Především ale naše spací návyky neodpovídají aktuální technické a sociální realitě, protože většina populace již nefunguje v neměnném režimu továrních směn. Udržovat si pevnou periodu osmihodinového klidného individuálního spánku je čím dál těžší. A často o to usilujeme i přesto, že pro nás takový systém už dávno nedává smysl.

Když při zmiňovaném scrollování TikTokem narážím na lidi streamující z postelí a ložnic, vždy jaksi automaticky předpokládám, že to jsou teenageři. Pak mi ale často s překvapením dojde, že jde o dospělé uživatele, což celé věci dodává ještě zajímavější rozměr. Práci, povalování, trucování i snění v posteli má nejspíš většina z nás spojené právě s dospíváním, takže přesun dospělých do postelí a ložnic působí jako trochu nešťastná regrese do teenagerských let. Ani to není náhoda, a je to spojeno s historicky proměnlivou rolí ložnic a zejména dětských pokojů.

V průběhu zmiňovaných změn západního životního stylu se v 19. století i v nižších společenských vrstvách postupně dočkali vlastních postelí a ložnic nejprve dospělí a nejpozději v meziválečném období i děti. Historik Jason Reid ve své knize Get Out of My Room! A History of Teen Bedrooms in America upozorňuje, že se tento proces podepsal především na podobě dětství a dospívání mladých dívek. Kluci sice své pokoje získávali také, ale nikdo zprvu nepředpokládal, že by v nich chtěli nebo měli trávit volný čas.

Vlastní pokoj se stal užitečným nástrojem, jak dívky ochránit před reálnými i domnělými hrozbami vnějšího světa, a tento motiv zejména v USA ještě zesílil v morálkou posedlých 50. letech 20. století. Zatímco dříve by byly soukromé pokoje pro děti považovány za zbytečnou, a pro socializaci dokonce škodlivou věc, postupně se normy proměnily a vlastní pokoj začal být vychvalován jako vhodný výchovný nástroj.

Rodiče proto také začali tolerovat, že si děti zdobí pokoje po svém a z teenagerských ložnic plných plakátů, desek, zmuchlaných ponožek a neumělých dekorací se postupně stal svébytný kulturní a sociální fenomén.

Reid popisuje, že ložnice adolescenta má trochu paradoxní charakter. Zprvu mívala trochu vězeňský nádech, ostatně vykázání do vlastního pokoje kdysi bývalo obávaným trestem. Postupně se ale také stala místem, kam lze před rodiči i zbytkem světa utíkat dobrovolně, oddávat se tam autonomní zábavě a snění, a spíše se z něj nechce vylézat ven.

Nakonec do hry vstoupily dnes tak démonizované technologie, které rozbily společnou rodinnou zábavu a z teenagerských pokojů udělaly soukromá multimediální centra. Ale je nutné dodat, že to začalo už v dobách rádia a televize, nikoliv až se smartphony. A právě pokoje dospívajících proměněné ve vlastní svébytné světy ukazují, proč je současný přesun do postelí dost rozporuplný jev, který nelze tak jednoznačně odsoudit.

Zejména v době pandemických lockdownů se v kulturních rubrikách začal skloňovat termín bedroom pop, tedy žánr doma produkované indie hudby typické svým lehce špinavým, ale stále promyšleným zvukem, DIY étosem, distribucí na SoundCloudu a důrazem na intimní emocionální témata. Často bývá spojován s hudebnicemi a hudebníky jako Billie Eilish, Clairo, Girl in Red či Mac DeMarco.

Bedroom pop je ale výrazně starším proudem (NY Times o něm psaly už v roce 2006) a od starších obdobných trendů jej do velké míry odlišil příchod internetu a dalších nových digitálních technologií. Publicistka Carrie Battan k tomu podotýká, že zatímco dříve byla teenagerská domácí hudební rebelie prostorově spojena především s příslovečnou garáží, ve které dospívající vzdorovitě řezali do kytar a bicích, nové technologie přinesly tiché sezení nad laptopem v pomyslné či skutečné ložnici a také zcela jiné pocity a motivace mladých hudebníků.

Rodičům se už hudbou nevzdoruje, ale spíše se jim v ní něco tají. Dětský pokoj plní jak roli soukromého osamělého útočiště, tak i nahrávacího a vysílacího studia, ze kterého je křehkost a nejistota dospívání dávána na odiv celému světu. Nové technologie nejsou pro teenagery jen rizikem, ale i obrovskou pomocí, která z dřívějšího neformálního vězení a symbolu tklivé samoty dělá znovu otevřený prostor pro socializaci, sdílení a kolektivní zážitky.

Stejně jako je pod tlakem aktuálních společenských změn neudržitelné dosavadní zkostnatělé uspořádání spánku a režimu práce, je stále nejasnější i role ložnice jako většinu dne prázdného prostoru určeného převážně jen ke spánku. To, co se na první pohled může zdát jako proměna spořádaných dospělých v líné a zasněné teenagery, je možná jen přirozený proces přestavby ložnic, které přestaly plnit svůj dosavadní účel.

Velmi zajímavý způsob, jakým o těchto změnách přemýšlet, nabízí teoretička architektury Beatriz Colomina. Ve své eseji Century of the Bed vysvětluje, že přemýšlet o posteli jen jako o kusu nábytku nedává smysl. Spíše bychom ji měli chápat na rovině architektury, tedy jako svébytný prostor, jehož podoba se přizpůsobuje nejrůznějším aktivitám.

Když Yoko Ono a John Lennon na konci 60. let organizovali své bed-ins, tedy protestní akce a debaty v posteli, šlo o nevšední umělecké gesto, ale dnes tak v podstatě fungujeme všichni. Colomina podotýká, že architektura postele se musí začít podobat architektuře našeho životního prostoru, který dnes z velké části tvoří sociální sítě a další digitální platformy. Na těch již často není vůbec zjevné, kde začíná a končí práce, zábava, soukromý odpočinek a socializace. A postele kopírují toto „ploché“ prostorové schéma.

Jestli je to dobře, nebo špatně, záleží především na tom, zda je náš únik do postelí dobrovolný, či vynucený – tedy podobně jako u oněch teenagerských pokojů, kam nás mohou za trest vykázat rodiče, jdeme se tam schovat sami, nebo jde o kombinaci více vlivů (třeba jako ve skvělé povídce The Man Who Wouldn’t Get Up od Davida Lodgeho).

Pokud tedy trávíme čas v posteli, protože nemáme kam jinam jít, je to problém kvality veřejného prostoru a společenského života či nedostupnosti důstojného bydlení, ale na samotném pobytu v posteli není nic špatného. Když nás šéf nutí o půlnoci v polospánku odpovídat na maily, je to něco jiného, než když v peřinách rádi koukáme na film. A pokud máme rozhozený spánkový režim, možná za to nemůže jen večerní zírání do obrazovek, ale i to, že se nemůžeme vyspat v průběhu dne když zrovna potřebujeme.

I nedobrovolný ústup do ložnic se ale dá obrátit k lepšímu, jak ukazují zástupy streamerů, hudebníků a dalších postelových tvůrců, kteří už dlouhá léta mění ložnice v prostor vzdorovité kreativity. Čím větší chaos a pohyb v ložnicích panuje, tím lépe. Nejspíš to totiž není chyba, ale jen návrat ke starým zvyklostem. A k myšlence, že životní rytmus i prostor je možné a dobré uspořádat podle svých aktuálních potřeb a přání, nikoliv podle fixních společenských pravidel, která už navíc dávno ztratila smysl.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.