Pod čarou: Úspěšné ženy z kanceláří za mužské problémy nemohou

Už několik týdnů se v médiích množí varování expertů, kteří dokládají, jak moc jsou Trumpovy škrty a celní války škodlivé pro americkou i světovou ekonomiku a jak závažné následky budou nepochybně mít. Je tu ale i spousta lidí, kteří stále věří slibům o nadcházejícím zlatém věku americké prosperity a ekonomické otřesy berou jen jako dočasné porodní bolesti.

Jejich víra v Trumpovu pomýlenou hospodářskou politiku zdánlivě nedává smysl. Musíme si ale uvědomit, že lákavé politické sliby, výhrůžky a vize se nerodí ve vzduchoprázdnu. Odpovídají na probublávající společenské problémy a traumata, a proto pak nabývají na důvěryhodnosti, i když jsou ve skutečnosti zcela lživé a nefunkční.

Řada amerických novinářů a komentátorů tak v poslední době začala upozorňovat, že v očích mnoha Trumpových fanoušků může být hrozící hospodářská krize pozitivním krokem vpřed, protože by mohla vytlačit ženy ze zaměstnání zpět k plotně a dětem a vrátit tak zemi do starých dobrých patriarchálních časů. A jak už to dnes bývá se vším, tento mentální veletoč se začal artikulovat a šířit prostřednictvím zdánlivě bezvýznamných a absurdních vtípků na sociálních sítích.

Genezi debaty přehledně vysvětluje třeba Constance Grady na webu Vox. Když Trump na začátku dubna oznámil rozsáhlé celní tarify a poslal tak burzovní indexy k zemi, na síti X kdosi podotkl, že ničivé tarify jsou pořád lepší než „tohle“ – tedy nevinné video, ve kterém si parta mladých Australanek dělá prostřednictvím tiktokového tanečku legraci ze své práce v korporátním kanclu. Nezasvěcený čtenář bez bližšího vysvětlení nepochopí, co tím měl na mysli, ale lidem z tzv. manosféry (tedy digitální subkultury sdružující různé proudy konzervativních mužských ideologií vymezujících se proti feminismu a ženské emancipaci) byl smysl ironické narážky zcela jasný.

Rozesmáté mladé ženy, které nosí šedivé svetry, obědvají salát nad klávesnicí a tráví dny přeposíláním e-mailů, jsou totiž pro mnohé (nejen) mladé muže z vod manosféry důkazem a symbolem jejich frustrací a křivd, které je ženou do náruče radikální pravice a mizogynních influencerů.

Jejich vize reality vypadá tak, že společnost ovládají ženy, které si pro sebe uzurpovaly prestižní, ale přitom nenáročné a zbytečné kancelářské práce, kdežto muži jsou diskriminováni a vytlačeni k podřadným manuálním zaměstnáním. Úspěšným ženám navíc rostou nároky na ideálního partnera, o obyčejné kluky nemají zájem a svět se řítí do záhuby. Když ale tarify pošlou k zemi ekonomiku, problém se elegantně vyřeší – zbytečné kancelářské joby zkrachují a zmizí, muži naopak najdou dobře placenou práci v továrnách, které se jistě do USA obratem vrátí z Číny, ženám nezbude, než si je poslušně vzít za manžely a starat se o děti a domácnost, a vše bude zase v pořádku.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Sice je to nejen z ekonomického hlediska naprostá pitomost a učebnicový příklad konspirační teorie, jenže skutečný stav věcí tu nikoho nezajímá – podstatné je, že jde o chytře vystavěnou konstrukci, která nabízí jednoduché vysvětlení řady reálných problémů současných mladých mužů v západních zemích, předestírá i zdánlivě logické řešení, a pokud nad tím nebudete moc přemýšlet, vše do sebe dokonale zapadá.

Velmi dobře to v hojně sdíleném textu vysvětluje blogerka píšící pod pseudonymem CartoonsHateHer, podle které není náhoda, že muži věřící v tuto „ženskou konspiraci“ většinou také nadšeně podporují aktivity Muskovy polovládní agentury DOGE a hodně si slibují od nástupu AI. I úsporné rozpočtové škrty a automatizace kancelářské práce totiž v jejich očích mohou vést k rozkladu „zbytečných“ e-mailových profesí a obratu k industriální mužské idyle.

Kdyby někdo důvodně pochyboval o tom, jestli je svět skutečně tak moc ovládán ženami, stačí jen chytře manipulovat se statistikami a zakrývat nepohodlné pravdy. V „kancelářském“ sektoru ženy stále většinou pracují na nižších a méně placených pozicích a vedle nich či nad nimi tam pochopitelně pracují i muži. Ve většině zemí včetně Česka stále přetrvávají zásadní příjmové a strukturální nerovnosti znevýhodňující ženy. Mnoho žen také pracuje mimo kanceláře coby ošetřovatelky, zdravotní sestry a v řadě dalších, pro muže méně atraktivních profesí.

To vše lze ale nechat bez povšimnutí a místo toho upozorňovat, že ženy převažují na vysokých školách (v Česku studuje VŠ téměř o třetinu více žen než mužů), nebo že ve firmách a úřadech mívají na starosti personalistiku, což ve výsledku jistě potvrzuje onu konspiraci (v manosféře dokonce koluje výraz longhouse, který odkazuje k bizarní teorii, že současná společnost se vrací do jakéhosi matriarchálního kolektivistického uspořádání).

Vše je to velmi útěšná vize, protože z neúspěšných a zklamaných mužů snímá jakoukoliv vinu za jejich případná selhání a neschopnost dosáhnout konzervativních ideálů „pravého mužství“. Naopak je vykresluje jako oběti, prostřednictvím oblíbené argumentační kličky hází vinu na ženy či progresivní politiky („kdybychom tu neměli ten feminismus, nemuseli bychom se teď proti němu bouřit“) a chytře rozvádí legitimní problémy (vztah mladých mužů ke vzdělání je skutečně věc k řešení) do konspiračních bludů.

Pokud by snad někdo namítal, že tu řeším jen obskurní debaty na sociálních sítích v USA, je potřeba dodat, že jde o globálně rozšířené nálady, které rozhodně nevyvolal až mem s tančícími Australankami. Patriarchální a mizogynní ideologie existovaly stovky let před internetem a sociálními sítěmi, a i v rámci internetové kultury jsou to už dlouhá léta populární argumentační figury.

Za pozornost stojí třeba kauza, ve které se řešilo, že britští žáci radikalizovaní klipy Andrewa Tatea verbálně útočí na učitelky s tím, že by jako ženy neměly pracovat a jistě k tomu nemají povolení od manžela, a dalších podobných případů bychom našli nespočet.

V bývalém východním bloku, kde byl postup ženské emancipace v mnoha ohledech rychlejší než na Západě, si to často neuvědomujeme, ale v USA a řadě dalších zemí měly ženy až do 60. či 70. let značné problémy třeba při rozvodech či zřizování bankovního účtu, a aktuální mizogynní nálady tak mají celkem nedávné historické kořeny a rozhodně nevyrašily na zelené louce.

A vzhledem k tomu, že nedávno byla na platformě HBO Max uvedena poslední řada seriálu Příběh služebnice, stojí za zmínku, že autorka románové předlohy Margaret Atwood předpovídala renesanci těchto politických proudů již v polovině 80. let. Když se fiktivní náboženská totalita v USA začne dostávat k moci, jako jednu z prvních věcí zakáže ženám pracovat a vlastnit nemovitosti, což je přesně totéž, o čem teď sní muži nadávající ženám v kancelářích – a asi není třeba dodávat, kam se pak Příběh služebnice vydává dál.

Blogerka Katie Jgln v tomto kontextu opakuje bohužel stále podceňované varování, že věci, které se dějí „jen na sítích“, jsou zcela reálné a mají zásadní dopady na společnost. Zdánlivě prchavé a nepodstatné trendy mívají hluboké politické a ekonomické kořeny, a ten, kdo si to uvědomí jako první a začne je brát vážně, na tom může leccos vydělat – a jak už to obvykle bývá, i v tomto případě liberálové trochu zaspali dobu, kdežto radikální pravice má své tiktoky velmi dobře nakoukány.

Je pravda, že zejména v korporátním prostředí existuje spousta pochybných a samoúčelných pozic, které společnosti ničím nepřispívají a často v zaměstnancích způsobují pocity bezvýchodnosti nebo jsou využívány jako teplá nenáročná místečka. Před dvěma lety jsem v Pod čarou psal o trendu tzv. lazy girl jobs, tedy oněch samoúčelných prací spočívajících v posouvání e-mailů, které bývají vnímány jako zábavné útočiště pro „líné holky“, které chtějí jen v klidu proplouvat životem.

Byl to zajímavý fenomén, který šlo jistě využít k produktivní kritice současného ekonomického uspořádání (jak to ve své knize Bullshit Jobs již v roce 2018 udělal antropolog David Graeber), jenže většina novinářů a politiků jej nejspíš odmávla jako trapný vtip (pokud si jej vůbec všimla), a uprázdněný prostor vyplnily výklady pohotových konzervativních ideologů, podle nichž je problém jen v tom, že údajně líné a zbytečné kancelářské práce zastávají ženy, které se tím dostávají do role utlačovatelek… a pozornost je od skutečných viníků ekonomických nerovností elegantně odvedena stranou.

Teprve když pochopíme, jak do sebe všechny zmiňované trendy, memy a názory zapadají a vytvářejí zcela absurdní, ale lákavou vizi světa, můžeme začít sestavovat účinné strategie k vyvracení těchto bludů.

V první řadě se nabízejí věcné ekonomické protiargumenty, jenže ty v boji se silnými emocemi a frustracemi samy o sobě nestačí. Neznamená to, že bychom neměli upozorňovat, že dobře placené „chlapské“ tovární práce se do USA ani jiných západních zemí v plném rozsahu nikdy nevrátí, protože tomu brání řada strukturálních bariér i obecný posun všech bohatších států od průmyslu k ekonomice služeb.

Dá se také podotknout, že nejlepší cestou k vysněné solidní práci živitele rodiny je spíše angažování v odborech než podpora Elona Muska, že nástup AI decimuje hlavně pracovní místa v „mužském“ IT sektoru, nebo že schopnosti a zkušenosti oněch „korporátních dívek“ (tedy třeba dobré komunikační dovednosti, empatie, pečlivost, motivace, schopnost týmové práce apod.) jim v případné krizi stejně dají náskok nad manuálně pracujícími muži.

Za pozornost stojí i fakt, že za zaostáváním mužů na VŠ stojí mimo jiné menší cílevědomost, odpor k ženským kolektivům a upřednostňování rychlého zisku v zaměstnání, nikoliv nějaká feministická konspirace, ale ani to nejspíš není dostatečná obrana před vizemi o tom, jak ženy usilují o světovládu. Zmiňovaná CartoonsHateHer výstižně podotýká, že se mizogynní influenceři a jejich fanoušci snaží skrze své patriarchální ekonomické fantazie dosáhnout snadnější dostupnosti povolných partnerek a sexu, a proto jejich teorie klidně můžeme dovést do důsledků a ukázat, k čemu by ve skutečnosti vedly.

Pokud se totiž podíváme na jakoukoliv historickou či existující tvrdě patriarchální a konzervativní společnost (ale třeba i skvěle promyšlenou dystopickou vizi Margaret Atwood), rychle zjistíme, že ženy (či jejich otcové) si v ní manžely a chlebodárce vybírají ještě mnohem pečlivěji, protože mají mnohem víc v sázce. Mladý loser bez majetku, vzdělání a perspektivy (tedy trochu stereotypní, ale občas asi reálný obyvatel manosféry) v ní má na šťastný vztah ještě mnohem menší šanci než v liberálních kulturách, a jeho naděje na zázračné zbohatnutí je také mnohem nižší.

Kdybychom měli debatovat na trochu důstojnější úrovni, možná pomůže i argument, že nejde o hru s nulovým součtem, ženská emancipace mužům nic nebere, naopak skrze ni mohou více získat – jen to vyžaduje trochu empatie, solidarity a ochoty podělit se o moc a zdroje, což je pochopitelně věc, která se konzervativní lobby moc nehodí do krámu. Takový myšlenkový proces by totiž mohl vést k poznání, že za váš nízký plat či kariérní neúspěchy nemohou ženy, ale spíš majitel firmy, a kdo ví, kde by takové nabourávání zavedených struktur mohlo skončit.

A v neposlední řadě je potřeba dávat pozor i na to, že muži a manosféra nejsou jediná společenská skupina náchylná k politické radikalizaci a vychytralá strategie „radši hospodářskou krizi než nafoukané holky z kanclu“ není jedinou útočnou linií ofenzivy, která nyní na sociálních sítích probíhá.

Pokud o zbytečnosti a škodlivosti feminismu přesvědčíte i ženy, vše jde mnohem lépe, a tak v poslední době vedle manosféry začíná vyrůstat i obdobně laděný ideologický komplex zaměřený na ženy – sítě jsou plné konzervativních influencerek, které ženy nenápadně přesvědčují o tom, že kariéra a nezávislost je nanic a lepší cesta je chystat doma svačiny pro manžela.

I v tomto případě se legitimní problémy a frustrace (třeba bezcílnost korporátních bullshit jobs nebo únava ze seznamovacích aplikací) vytěžují ve prospěch politické propagandy a konspirací. A i tady platí, že pokud chceme zabránit růstu extremismu a účinně řešit společenské potíže, měli bychom brát vážně legrační tiktokové tanečky a hlavně to, co pod ně trollové píšou do komentářů.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.