Pod čarou: Počítač svetr neuplete. Algoritmus dělá nejen z oblečení šunt

Médii nedávno proletěla informace, že na londýnském týdnu módy proběhne i přehlídka modelů navržených AI nástroji. Stejně jako většina jiných podobných zpráv, i tahle byla obalena optimistickými frázemi o tom, jak AI v daném sektoru přinese skvělé změny a otevře elitářský módní průmysl většímu množství lidí.

Samozřejmě bychom to mohli smést ze stolu jako další příklad stále děravější propagandy společností vyvíjejících AI nástroje. Šaty navržené AI jsou stejný vyprázdněný nesmysl jako AI ilustrace či romány a spousta dalších věcí, u kterých jsou AI nástroje nasazovány zcela zbytečně a samoúčelně. Přesto mě ale zrovna AI móda praštila do očí, protože jde o mimořádně absurdní případ.

Výroba oblečení je velmi složitý technologický proces, který navzdory laickému dojmu rozhodně nespočívá jen v načrtnutí hezkého obrázku, který se pak jaksi jednoduše a automaticky přenese do fyzické podoby hotových šatů. Už jen samotná tvorba střihů je zapeklitá geometrická úloha a náročné řemeslo, za které si specialisté nechávají dobře zaplatit. Do hry pak vstupuje i práce s látkami, které svými vlastnostmi zásadně mění tvar a funkci daného oděvu, a to jsme se ještě vůbec nedostali do fáze, kdy je návrh někomu potřeba přizpůsobit na míru.

AI generátor, který se na zdrojovém datovém souboru naučí, jak vypadá současná móda, a pak vyplivne líbivý obrázek, je v tomto kontextu užitečný asi jako konstruktér, který by navrhoval kosmické lodě jen prostřednictvím změn v barvě jejich laku. Bohužel to ale neznamená, že by byl tento pošetilý pokus o nasazení AI odsouzen k nezdaru, právě naopak. Velmi dobře totiž ilustruje proces, který se na poli umění, designu a životního stylu odehrává už delší dobu a rozběhl se dávno před nástupem současných AI nástrojů.

Velká část výrobků z oblasti módy či interiérového vybavení, ale i architektury, literatury či kinematografie ztrácí řemeslnou kvalitu. Mizí důraz na hmotnou formu a precizní provedení dané věci a místo toho se pozornost přesouvá k efektním symbolům a nehmatatelným myšlenkám a významům.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Jinými slovy, spousta věcí je jaksi ošklivější a lacinější, ale přitom se nezdá, že by to lidem nějak zásadně vadilo, protože se zkrátka výrazně proměnilo naše spotřebitelské chování. A i když za to může také mnoho dalších ekonomických a společenských pohybů, jednou ze zásadních příčin jsou změny v oblasti digitální komunikace.

Velký úspěch diváků a kritiků sklidila první a nedávno i druhá řada seriálu Medvěd (The Bear), ve kterém Jeremy Allen White exceluje v hlavní roli cholerického šéfkuchaře usilujícího o záchranu krachujícího bistra. Kromě skvělých hereckých výkonů a scénáře přispívá k atraktivitě seriálu i prostý fakt, že White na obrazovce velmi dobře vypadá. Jeho vypracované svaly a smutné oči ale nejsou v řadách hollywoodských krasavců ničím výjimečným, a tak mi začalo vrtat hlavou, proč před kamerou pořád působí tak stylově i v roli, kde drtivou většinu času nosí jen bílé tričko s fleky od omáčky.

Zjevně to napadlo víc lidí a módní nerdi rychle přispěchali s odpovědí. Whiteova trička sice působí obyčejně, ale ve skutečnosti jde o velmi drahé kousky z látky vyráběné na starožitných neefektivních pletacích strojích, která se pak ovšem na těle hýbe a visí trochu jinak než moderní materiály, a proto také působí mnohem lépe. Je to na první pohled nepostřehnutelná věc, která se projeví až při dlouhém pobytu v záběru a divák ji vnímá jen podvědomě, ale nakonec přispívá ke kýženému dojmu stylu a kvality.

Nabízí se otázka, komu dnes (mimo řady kostýmních návrhářů) stojí za to kvůli takto subtilnímu efektu vyhodit několikanásobek obvyklé částky za obyčejné tričko. Jistě by se dalo namítnout, že je tu přece řada movitějších konzumentů, pro které nejde o žádný velký výdaj, a každé zboží si tak najde svého kupce, ale tak jednoduché to není. Důraz na kvalitu se ztrácí i u lidí, kteří by si ji mohli dovolit, protože móda, bytový design a další statusové symboly pro nás začínají fungovat jiným způsobem.

Na systémové rovině to před časem velmi dobře popsala reportérka Atlanticu Amanda Mull, která se zaměřila na kvalitu svetrů a pleteného zboží. Ta začala v posledních letech masivně upadat, i prestižní značky se do svých výrobků nestydí přimíchávat stále více umělých vláken, a dobře vyrobené svetry z kvalitního materiálu se stávají nejen luxusem, ale hlavně okrajovou záležitostí pro nadšence.

Na cenové rovině to vede k zajímavému jevu, kdy mizí oblečení střední kvality a ceny a zůstávají jen kategorie ultralevné a ultradrahé módy, a podobně se to má třeba i s nábytkem – pokud si chcete pořídit novou lampu či židli, většinou máte na výběr jen z IKEA (nebo ještě levnějších nábytkových diskontů), anebo výrobků v ceně nového auta.

Může za to samozřejmě hlavně nenasytnost módního průmyslu, nástup ultrarychlé módy, neustále se měnící trendy a tlak na snižování cen, ale bez viny tu nejsou ani spotřebitelé. Řada z nich se se žmolkujícím akrylovým šuntem spokojí i přesto, že by měli na víc, protože řemeslná kvalita už pro ně v poměru cena/výkon nehraje takovou roli. Když daný kousek hodláte ukazovat především na instagramu, a nikoliv na ulici, není zdaleka tak podstatné, jak příjemně sedí na vaší kůži a co se s ním stane po prvním vyprání.

Móda je jen nejviditelnějším příkladem z celé řady věcí, jejichž smysl už nespočívá v tom, aby byly přímo používány nebo abychom se s nimi chlubili naživo, ale aby byly předváděny jen zprostředkovaně pomocí sociálních sítí a dalších platforem. Zdánlivě na tom není nic nového, protože nové boty, sako či gauč byly vždy především nástrojem společenské komunikace a sebeprezentace a až v druhé řadě užitnými předměty. Zásadně se ale změnily okolnosti, ve kterých pro nás tuto funkci plní.

Tenisky či džíny sice stále nosíme na sobě, chceme se v nich cítit dobře, a pokud máme možnost, dobrovolně si nechceme koupit naprostý odpad. Naše hodnotová kalkulace ale bere v potaz i další věci. Pokud se vcítíme do kůže člověka, který se rád a často prezentuje na instagramu či TikToku, zjistíme, že zprostředkovaně na sítích uvidí naše nové kecky násobně více lidí než naživo na ulici, v kanceláři či v klubu, a to samozřejmě zvážíme při jejich nákupu – efektní vizuální dojem, nový trend a upoutání pozornosti jsou najednou cennější vlastností než kvalita kůže a měkkost podrážky.

Výrazně se tento posun projevuje třeba i v případě bytových doplňků, protože i ty také stále častěji obdivuje více lidí jen na fotkách, a nikoliv na domácím večírku. Minimalistické interiéry, které na instagramu působí vkusně a luxusně, v reálu vyzařují dojem vybydlené garáže, a prostory plné kvalitního a příjemného designu zase na fotkách mohou působit jako neuklizený chaos.

Tyto změny dobového vkusu je dobře vidět třeba při téhle video prohlídce slavného domu designérské dvojice Charlese a Ray Eamesových, který je sám o sobě kvalitní, ale nikoliv unikátní minimalistickou konstrukcí, a výjimečně vkusný a útulný dojem mu dodávají až závěje hmotných a lidskýma rukama často používaných dekorací, předmětů a rostlin, z jejichž množství by některým z dnešních stylových influencerů nejspíš výrazně stoupl tlak.

Jistě by se dalo namítnout, že lidé své šatníky a byty předváděli na fotkách dávno před internetem a sociálními sítěmi. Rozdíl ale nespočívá jen v intenzitě tohoto zprostředkovaného vnímání (jedna fotka v rodinném albu není totéž co denní příval momentek v Instagram stories), ale především v jeho vlivu a vnitřní dynamice.

Logice digitální sebeprezentace podvědomě přizpůsobujeme své chování a vkus i v případě, že sami na sítě žádné fotky nevěšíme, a navíc na nás dopadají proměny chování jiných lidí i kulturních průmyslů (jak to ostatně velmi dobře popisuje nová kniha Kylea Chayky, kterou jsem v Pod čarou rozebíral nedávno).

Vyprazdňování fyzické podstaty a kvality se tak projevuje i v méně „hmotných“ oblastech, než jsou hebké svetry a bytelné skříně. Efekt a novost dominují nad kvalitou provedení i v kinematografii (tedy třeba v šedých a neostrých netflixovských filmech) a na přenesené rovině můžeme tuto změnu najít takřka všude.

Typickým příkladem může být i literatura, u které také řada kritiků přestává klást důraz na formální stylistickou kvalitu a více se začíná cenit údajně autentická a silná myšlenka, což posiluje jak módu sžíravě intimní autofikce, tak třeba i závěje zaměnitelné young adult produkce. Podstatná už není věc samotná, ale její digitální ohlas a obraz, a u knihy se pak kalkulace náročnosti mezi formou a obsahem posouvá snad ještě více než u módy.

Mohlo by se zdát, že odpovědí na toto vyprazdňování hmotné kultury je stále sílící důraz na autenticitu, která se v prostředí sociálních sítích stala takřka univerzálně uznávanou hodnotou. Jenže i autenticita je především symbolem.

Když se influenceři dojímají nad poctivým babičkovským koláčem či doma upletenou šálou, funguje to hlavně jako abstraktní signál k digitálnímu publiku a je úplně jedno, že je onen koláč připálený a šála polorozpadlá.

Autenticita s sebou nese i důraz na ony údajně pronikavé a opravdové myšlenky, tedy opět nehmotnou „podstatu“, nikoliv fyzickou formu. A pokud už je řeč o fyzické formě, jako více autentické je často vnímáno vše hrubé, amatérské a neučesané, tedy věci, které jsou jistě hmotně autentické, ale řemeslně nejspíš mizerné a zfušované.

Jakákoliv věc v digitálním prostředí funguje jako signál a reprezentace, nikoliv sama o sobě, a tak jsou v tomto směru absurdní i trendy jako druhdy populární quiet luxury – tedy nenápadné drahé svetry, saka a jiné subtilní a neokázalé znaky opravdu bohatých lidí, které ale musí být na sociálních sítích stále jasně rozpoznatelné jako quiet luxury, což pak zcela popírá původní smysl věci.

A právě milionářské svetry jsou indicií, která nás může dovést k podstatě problému. Na světě je jistě spousta lidí, kteří mohou rozpoznat řemeslnou kvalitu i v případech, kde ji laik nevidí, a teoreticky by tak bylo možné se chlubit opravdu nenápadnými svetry či v úvodu zmiňovanými zdánlivě obyčejnými tričky jen před úzkou komunitou znalců, a získávat tak prestiž a uznání u těch opravdu důležitých lidí. Zásadní potíž je ale v tom, že navzdory logice selského rozumu naše fotky a videa na sociálních sítích nevidí jiní lidé, ale jen nemyslící stroj.

Velmi srozumitelně to popsal sociolog Kevin Munger, který se ve svém newsletteru nedávno pustil do kritiky zmiňované Chaykovy knihy. Upozorňuje, že představa, že náš kulturní vkus určují „algoritmy sociálních sítí“, je sice správná, jenže i velmi zjednodušená, protože neřeší, jak celý proces vlastně ve skutečnosti probíhá.

Bere si na pomoc myšlenky česko-brazilského filozofa Viléma Flussera, který už v 70. letech došel k poznání, že v mnoha případech lidé nezacházejí se strojem, ale naopak stroj s lidmi. A i když měl tehdy na mysli fotoaparát, v případě sociálních sítí to platí stejně, či možná ještě výrazněji.

Když se vyfotíme v nových teniskách a fotku vyvěsíme na instagram, nekomunikujeme tím s našimi přáteli a fanoušky, ale se strojem (tedy oním „algoritmem“), který si naše sdělení převede do svých neprůhledných parametrů a kategorií a pak s ním naloží podle vlastní úvahy – třeba jej začne virálně šířit, nebo naopak pohřbí bez povšimnutí. A stejně tak fotky, které si na instagramu prohlížíme, k nám nedoputovaly od jiných lidí, ale zase jen od stroje, který s námi jejich prostřednictvím komunikuje.

Při našich aktivitách na sociálních sítích tak podvědomě i záměrně (to když se různými triky snažíme obelstít algoritmus) vedeme dialog s nemyslícím kusem kódu, kterému je kvalita vlny našeho svetru zcela ukradená, pokud ji nedokáže odhalit podle viditelných vizuálních stop nebo tagů a popisků – podstatné je, jestli má správnou barvu a tvar odpovídající aktuálnímu virálnímu trendu.

Věci byly vždy nejen věcmi, ale i abstraktními symboly a nástroji komunikace. I když by se proto na závěr nabízelo vyzvat k návratu k důrazu na řemeslnou preciznost a kvalitu formy, ještě to automaticky neznamená, že by šlo o něco jednoznačně pozitivního – kvalitní svetry jsou pořád nejen příjemným oděvem, ale i známkou postavení a motorem snobství.

Pořád to ale vyvolává lepší pocit než současná situace, kdy se z věcí stávají symboly symbolů, tedy jen neuchopitelné signály sloužící ke konverzaci se stroji. „Digitální“ a „hmotný“ svět totiž nejsou odděleny. Dění v jednom má přímé následky v druhém a kvůli módním přehlídkám před očima algoritmu jsme najednou obklopeni hromadami zaměnitelného šuntu, který vrže, škrábe a žmolkuje, a nakonec se rychle a neodvratně mění v závěje odpadu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.