Pod čarou: Textil může být uměním i obrazem světa. Stačí se dívat

Textilie jsou typickým příkladem nesmírně zajímavých a komplikovaných věcí, které paradoxně stojí stranou pozornosti, protože jsou kvůli své všudypřítomnosti takřka neviditelné. Nosíme je sice skoro neustále na sobě, ale více zájmu vždy přitahuje oblečení, nikoliv látka coby výchozí materiál. Koberce, ubrusy a další podobné výrobky většina lidí vnímá jako banální bytové doplňky, jejichž stopa původu končí u regálu v IKEA, a expozice gobelínů bývají v muzeích tradičními chrámy prachu a prázdnoty.

V posledních letech se ale situace začíná měnit. V neposlední řadě za to může stoupající zájem o pracovní podmínky v oděvním průmyslu, udržitelnou módu, toxické vlastnosti umělých vláken a další ekologická témata. Vedle něj je ve hře ale i celá řada dalších impulzů, díky kterým umělci, novináři i široká veřejnost znovu začínají objevovat hloubku a významy zdánlivě banálního materiálu. Za „metaforu současné společnosti a jejích problémů“ totiž sice můžeme s trochou kreativity označit takřka cokoliv, ale zrovna textilie nejsou jen metaforou, ale doslovným zhmotněním důvodů, proč náš svět vypadá tak, jak vypadá.

Na začátku tohoto roku se v předních světových galeriích otevřelo hned několik výstav textilního umění, které přitáhly velkou pozornost a pozitivní ohlasy kritiků. Jsou to především expozice Weaving Abstraction in Ancient and Modern Art v newyorském metropolitním muzeu a Unravel: The Power and Politics of Textiles in Art v londýnském Barbicanu, ale vlna zájmu o textil se projevuje i v dalších galeriích (široký přehled těch amerických shrnuje např. web Artsy, řada zajímavých českých umělců pracujících s textilem aktuálně vystavuje i v pražské MeetFactory a tapiserie ostatně už v roce 2022 reprezentovaly české předsednictví EU).

Samo o sobě to ukazuje na zajímavý posun. Textil býval tradičně trochu opomíjeným oborem a na rozdíl od „vysokého“ umění je často zařazován do kategorií „užitého“ umění, designu či řemesla. Teoreticky to jsou sice hodnotově neutrální výrazy, ale zrovna v tomto případě je z nich jasně cítit určitý despekt a myšlenka, že na rozdíl od jiných žánrů a médií je textil jakýmsi uměním druhé kategorie. A při pohledu na zmíněné expozice je rychle patrné, proč a jak se tyto hodnotové soudy vytvořily.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Jak už název napovídá, londýnská výstava se explicitně zaměřuje na mocenskopolitické otázky spjaté mimo jiné s kolonialismem, genderovou a rasovou diskriminací, a není náhodou, že většinu vystavovaných umělců tvoří ženy nebo tvůrci původem ze zemí globálního Jihu. Velmi povedená expozice v Metu pak vedle sebe staví tradiční, často přes tisíc let staré textilie z předkolumbovských andských kultur a díla významných textilních umělkyň Anni Albers či Sheily Hicks, které v Peru, Bolívii a dalších jihoamerických zemích často čerpaly inspiraci.

Nejvýraznějším „hendikepem“ textilního umění je fakt, že šlo o obor tradičně vyhrazený (či ponechaný) ženám, který s sebou nese asociace „domácí“ a tím i méně hodnotné užité tvorby – dobře to ostatně ilustruje i životní příběh Anni Albers, která mohla ve dvacátých letech ve slavné německé uměleckoprůmyslové škole Bauhaus stejně jako další ženy studovat jen omezené množství oborů, mezi kterými dominoval právě textil. A i když na tomto poli dosáhla slávy a uznání, jisté nerovnosti stále přetrvávají – obrazy či sochy jejích generačních souputníků-mužů se dnes draží za výrazně větší částky než její neméně kvalitní textilní tvorba a jistě to není tím, že by olejomalba byla od přírody hodnotnější než koberec.

Na „ženský“ charakter textilního umění se pak nabalují další vrstvy diskriminace. Tradiční domácí tvorba a folklorní vzory a techniky mívají anonymní autory a kolektivní charakter, což je v prostředí moderního trhu s uměním výrazná nevýhoda. Silné tradice textilní tvorby v Jižní Americe a dalších regionech byly navíc převálcovány kolonialismem a z umění plného hlubokého významu a složitých technologických postupů se v lepším případě staly jen „etnické“ kuriozity vhodné jako pestrý přehoz na pohovku.

Za současnou novou vlnou obliby textilního umění tak stojí i silnější pozice žen v různých patrech uměleckého provozu a obecně vyšší důraz na rovnost a diverzitu, který najednou umožňuje vidět dříve opomíjená díla v jiném světle – za zmínku stojí třeba i konzultace kurátorů výstav s umělci a experty právě z řad původních obyvatel Ameriky.

K tomu se navíc přidává i obecný obrat k řemeslnosti a touha po fyzické autenticitě v rozplizlé digitální době, které jdou textilie založené na struktuře a hmatovém dojmu skvěle naproti. A když se najednou textil dostane do pomyslného i doslovného světla reflektorů, začnou se naplno odhalovat významy, které můžeme ve fascinujících sítích vláken číst.

Renesance textilu se kromě výstav projevuje i vydáváním zajímavých knih. Už před několika lety byla znovu vydána zásadní publikace On Weaving, ve které Albers v 60. letech shrnula zásadní poznatky svého oboru, a předloni pak sklidila velký úspěch kniha Worn, ve které se spisovatelka Sofi Thanhauser ponořila do historie textilního průmyslu.

V pěti kapitolách věnovaným nejdůležitějším textilním vláknům (bavlna, len, hedvábí, viskóza a vlna) popisuje celé výrobní řetězce od prvotní rostliny či zvířete až po finální oděv či jiný textilní výrobek a ukazuje, jak byla právě textilní výroba odjakživa zásadním prvkem světové ekonomiky a také kolébkou průmyslové revoluce. Zmiňované vlastnosti a hodnoty, které si dodnes s textilem spojujeme (tedy jeho ženský a domácí charakter, lacinou užitkovost apod.), totiž neexistovaly odjakživa a vytvořily se právě postupem času spolu s tím, jak se z textilní výroby stal jeden z prvních motorů kapitalismu.

Zatímco dříve bylo ve všech koutech světa běžné, že si své látky a oblečení sama pěstovala, spřádala, tkala a šila každá domácnost (Thanhauser popisuje, že to u severoamerických osadníků bylo normou ještě v 18. století), postupně se textilní výroba specializovala a nástup automatizace na začátku 19. století rozvrátil původní uspořádání a většinu lidí zcela odcizil od skutečného původu jejich oblečení a látek.

Zcela záměrně se už tehdy vytvořily složité globální řetězce, v jejichž rámci se např. vozila americká bavlna ke zpracování do Británie a odtamtud zase jako levné zboží do Indie, kde likvidovala původní textilní průmysl. Ve všech fázích zpracování vláken a výroby látek začalo sílit vykořisťování, ekologické škody a další negativní jevy, aby se zisk nepřekvapivě koncentroval v kapsách stále menšího množství pohádkově bohatých textilních podnikatelů a korporací.

Sám o sobě to není nijak nový poznatek, ale Thanhauser jej precizně rozvádí dál a ukazuje, že nešlo o specifickou historickou událost, ale univerzální princip, který lze vysledovat u výroby všech zmiňovaných vláken (objev viskózy měl zhruba stejně tragické ekologické a sociální následky jako dávno předtím automatizace spřádání a tkaní bavlny) a který je nerozlučně spjatý se základními technologiemi potřebnými ke vzniku textilu.

Nejen Thanhauser, ale např. už i zmiňovaná Albers si všímají, že „tradiční“ v případě textilu rozhodně není totéž, co „primitivní“. Základní mechanismus tkaní látek se v hrubých rysech nezměnil od doby kamenné a zároveň byly tkalcovské stavy a různé pomůcky už tehdy jednou z nejsložitějších lidmi vynalezených technologií.

Tkaní bývá označováno za jeden z nejvýraznějších příkladů lidské schopnosti složitého abstraktního myšlení (dobře to ukazují mimořádně komplexní vzory látek zmiňovaných předkolumbovských kultur). Mozaika vláken útku natažených pod osnovou či přes ni je nejspíš jedním z prvních příkladů praktického použití binárního kódu, a notoricky známý je i fakt, že žakárové stavy využívající ke tkaní složitých ozdobných vzorů děrné štítky byly na začátku 19. století prvním příkladem programovatelného stroje a tak i přímým předchůdcem dnešních počítačů.

A právě proto také textil a jeho výroba není metaforou, ale přímým zhmotněním současných společenských problémů. V aktuálních debatách o zavádění a rizicích nástrojů generativní AI bychom klidně mohli AI nahradit slovem textil či látky, a na jejich podstatě by se nic nezměnilo.

Stále jde o příběh, kdy jsou tradiční metody výroby a s nimi spojené obchodní modely narušeny automatizací, lidé přestávají chápat, jak dané výrobky a zboží (ať už je to triko nebo informace) vznikají, nový průmysl má závažné a skrývané ekologické dopady, moc se koncentruje v rukou úzké skupiny majitelů „vítězné“ technologie, a ve vrstvení paralel by šlo ještě dlouho pokračovat – ony žakárové stavy ostatně „vykradly“ tradiční vzory lidských tkalců stejně, jako to teď dělají AI obrazové generátory s fotkami či ilustracemi (ve své tvorbě to zajímavě glosuje např. česká designérka Julie Dítětová).

Mohlo by se zdát, že díky tomu, jak se pozornost umělců, kritiků, novinářů i spotřebitelů obrací k textilu a pozadí jeho vzniku, bude také jednodušší řešit všechny problémy, které s výrobou a zpracováním vláken a látek souvisí. Tak snadné to ale nebude. Thanhauser ve své knize velmi střízlivě varuje, že kabát není ředkvička a snaha o udržitelnou, ekologickou a sociálně citlivou změnu v textilním průmyslu je výrazně složitější než třeba nákup ekologické zeleniny od lokálního farmáře.

Ona neviditelnost všudypřítomného textilu je totiž zcela záměrný efekt a přímý důsledek procesu, v jehož rámci se už stovky let výroba oblečení a látek přesouvá na úroveň složitého globálního systému, který je navržen tak, abychom vždy viděli jen jeho dílčí části a aby v něm šlo jen velmi obtížně hledat mezery k šetrnějšímu a spravedlivějšímu nasazení nových technologií.

Bavlna sice může být pěstována ekologicky a bez chemie, ale i tak spotřebovává obrovské množství vody, ničí životní prostředí, pravděpodobně jde o nepůvodní druh a v dané lokalitě se dříve produkovala jiná vlákna. Další problémy přicházejí při spřádání a tkaní, které nejspíš vykonávají lidé v otrockých podmínkách v rozvojových zemích, má další ekologickou stopu, a pravděpodobně se z úsporných důvodů odehrává v úplně jiném regionu či zemi, než kde byla bavlna sklizena.

Z hlediska vlastnictví vše nejspíš patří vzdálené západní korporaci, jejíž moc pořád kopíruje dřívější koloniální uspořádání. K tomu můžeme přičíst závažné znečištění způsobené barvením látek, a teprve teď se dostáváme k samotné výrobě oblečení, o jejíž problémech už se naštěstí v poslední době píše o něco více.

Na úplně stejný propletenec potíží bychom narazili i u všech dalších textilních vláken od hedvábí po polyester, a Thanhauser tak upozorňuje, že nákup 100% férového a ekologického oblečení či jiného textilního výrobku je i přes zbožné přání mnoha zodpovědných spotřebitelů naprostá iluze, a pokud už takové (velmi vzácné) výrobky existují, jsou nesmírně drahé, úplně stejně, jako tomu bývalo v předprůmyslových dobách.

Je to sice trochu depresivní, ale v mnoha ohledech inspirativní poznatek. Historie a povaha textilní výroby totiž ukazuje principy, kterými bychom se měli řídit i při uvažování o jiných technologiích a s nimi spojených problémech. Jádrem potíží nikdy není samotný stroj (tkalci různé zlepšováky vymýšleli odnepaměti), ale systémy výroby, vlastnictví a trhu, které kolem něj vytvořili lidé.

Pokud nějaký výrobek nebo i umělecký obor považujeme za méně hodnotný či významný než jiný, nejspíš za tím zase musíme hledat ony systémové potíže a nerovnosti, a nikoliv fakt, že ženská tapiserie je přirozeně nudnější než mužská socha. Pro hledání účinných řešení musíme daným věcem rozumět a věnovat jim i vnímavost a emoce. A zároveň se stále ptát, kdo a proč chce, abychom dál žili v neznalosti v úžasném světě rychlé módy a pestrobarevných závěsů za babku.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.