Pod čarou: Technologie nikdy nikomu neuškodily. Odpovědnost vždy nesou lidé

Pokud si položíme otázku, zda nové technologie škodí, následnou diskuzi už jsme tím pokřivili a prohráli hned v zárodku. Stejným způsobem jsou zavádějící i titulky článků ve stylu „Berou nám sociální sítě pozornost?“ nebo „Připraví AI umělce o práci?“. Vždy totiž pomíjí skutečnost, že každou technologii mají v rukou konkrétní lidé, kteří se ji rozhodli využít určitým způsobem a také se mohli rozhodnout úplně jinak.

Představa všemocných technologií, které samy o sobě hýbou světem, už se stala téměř univerzálně přijímanou pravdou. Když si někdo stěžuje na jejich negativní dopady, ať už je to kurýr, taxikář, skladový dělník nebo třeba malíř či spisovatel, bývá označován za škůdce pokroku. Je to výsledek cílené snahy lidí, kteří z nových technologií často profitují na úkor jiných a snaží se to zakrývat právě šířením přesvědčivých příběhů o nových vynálezech, které jaksi automaticky mění své okolí.

Tato lobby už intenzivně a úspěšně působí přes dvě století, ale v poslední době přibývá hlasů, které upozorňují, že skutečná dynamika rozvoje nových technologií je úplně jiná a že představa neodvratného a vždy přínosného technologického pokroku tu nebyla odjakživa.

Už v samotných začátcích průmyslové revoluce totiž řada lidí správně odhadla, že automatizace a nasazování nových vynálezů rozhodně nebývá ku prospěchu všech a že za přínosné a méně škodlivé formy jejich využívání je potřeba bojovat.

Čím dál častěji se zkrátka hovoří o luddismu a ludditech. Slovo, které dnes často chápeme jako hanlivý výraz pro omezeného člověka nesmyslně brojícího proti novým technologiím, původně označovalo anglické tkalce a další pracovníky z textilního průmyslu, kteří na začátku 19. století protestovali proti rychlé automatizaci jejich oboru, a nakonec se pustili do útoků na továrny a rozbíjení automatických stavů a jiných strojů, které ohrožovaly jejich práci a způsob života.

Mezi tehdejšími konflikty a dnešními potížemi spojenými s nástupem nových forem digitální ekonomiky jsou na první pohled naprosto zřetelné paralely, a tak není divu, že se stále více kritiků Silicon Valley pokouší odkaz ludditů rehabilitovat a znovu oživit jejich nápady.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Několik hlavních bodů tohoto myšlenkového proudu už jsem dříve zmiňoval i v Pod čarou. Lze je snadno shrnout do konstatování, že nové technologie bývají v rukou bezohledných podnikatelů využívány ke koncentraci zisku, připravují lidi o práci nebo je ještě častěji přesouvají do hůře placených a méně kvalifikovaných pozic, a proto je potřeba po vzoru ludditů začít hovořit o tom, jak a v čí prospěch jsou ve skutečnosti technologie využívány.

Coby základní impulz ke kritice současné digitální ekonomiky to jistě stačí, ale když začneme éru ludditů zkoumat více do hloubky, objeví se ještě řada dalších, fascinujících paralel s dnešní situací. Doslova v pravý čas tak publicista a komentátor Los Angeles Times Brian Merchant před několika týdny vydal mimořádně povedenou knihu Blood in the Machine, ve které se pustil do podrobného výzkumu dobových pramenů a okamžitě si tím získal velkou pozornost.

Jeden z ústředních mýtů o ludditech vyvrací hned v úvodu své historické sondy. Příslovečné rozbíjení strojů se totiž do arzenálu bouřících se tkalců dostalo až ve fázi, kdy už nezbývala jiná řešení. Před tím, než se cca v letech 1811–1815 pustili do útoků na továrny, se přes deset let neúspěšně snažili přesvědčit tehdejší britské politiky k odpovídající právní regulaci nových technologií nebo alespoň dodržování stávajících zákonů.

Hned se tak nabízí další paralela se současností. Nekontrolované nasazování nových strojů a destrukce dosavadního uspořádání textilní výroby a trhu bylo totiž v mnoha ohledech nelegální i podle tehdejších zákonů, které se noví draví průmyslníci zkrátka rozhodli ignorovat s tím, že jsou zastaralé a neodpovídají realitě rychlého pokroku.

Stačí se podívat například na praktiky společnosti Uber a dalších obdobných úspěšných firem, a hned je jasné, že se od té doby mnoho nezměnilo – stačí tvrdit, že neprovozujete (zákony regulovanou) taxislužbu, ale jen aplikaci pomáhající řidičům, nebo že Airbnb není hotelová služba, ale zase jen platforma usnadňující lidem pronajímání jejich bytů.

Merchant ale upozorňuje, že obcházení zákonů a odpor k regulacím tehdy nebyla zdaleka tak jednoduchá taktika jako dnes. Mezi lidmi totiž ještě nebyla zažitá představa, že technologický pokrok je něco automaticky přínosného a neodvratného.

Drtivá většina pracujících chápala automatizaci spojenou s ničením dosavadního způsobu života a práce jako jednoznačně negativní věc, a draví zastánci nových technologií (dnešním jazykem zakladatelé startupů) byli zprvu v menšině. Měli sice peníze a stále větší politický vliv, ale kromě toho si museli pomoci i efektivní propagandou, která postupně změnila pohled na technologie.

Začali proto tvrdit, že nové stroje sice některé pracovní pozice ničí, ale jiné vytvářejí. Že automatizace z dlouhodobého hlediska přináší prospěch všem a že porážka zastaralých zvyků novými technologiemi je přirozený a žádoucí jev.

Jinými slovy, postupem času prosadili filozofii, která je až neuvěřitelně podobná slavnému krédu Marka Zuckerberga Move Fast and Break Things, a která z dříve jasně negativního rozbíjení zavedeného pořádku udělala v Silicon Valley velmi populární a pozitivně chápaný koncept disruption, tedy narušování stávajících modelů podnikání.

PR ofenziva tehdejších tech gigantů ale měla v rukávu i další zákeřné triky. Důležitým argumentem bylo nařčení, že luddité jsou zkrátka hloupí, protože kdyby se nad celou věcí zamysleli, došlo by jim, že i pro ně jsou přece nové technologie příležitostí k úspěchu. Ze slova luddita se postupně stala výsměšná nadávka pro nechápavého zpátečníka, ale Merchant na základě příběhů tehdejších aktivistů ukazuje, že nic nemohlo být dál od pravdy.

Muži i ženy, kteří se živili tkaním, spřádáním či různými finálními povrchovými úpravami látek, totiž byli špičkoví odborníci, kteří se v technologiích ve svém oboru mimořádně dobře vyznali, a právě proto také rychle odhalili, co jim kvůli automatizaci hrozí.

Svou prací se do té doby dokázali velmi solidně uživit, neměli žádné šéfy a pracovali sami na sebe s pomocí vlastních či pronajatých jednoduchých strojů (coby de facto drobné živnostníky je proto nelze házet do jednoho pytle s pozdějšími radikálními dělnickými proudy, které už vycházely z velmi odlišného kontextu). Plátno vyráběli doma obklopeni rodinou a žili pohodlným stylem, který se s pozdějším otročením továrních dělníků nedá srovnat – Merchant uvádí, že většinou pracovali jen 3–4 dny v týdnu a potrpěli si na tzv. work-life balance, což je dnes také považováno za převratnou a novou myšlenku.

Jejich odpor proti automatizaci proto nebyl veden jen pouhým strachem ze ztráty živobytí, ale především hrůzou z toho, co by nastalo potom – práce v továrnách tehdy byla naprostou novinkou a většina lidí se (zcela po právu) otřásala při představě, že by museli pracovat nekonečné hodiny v toxickém a nebezpečném prostředí podle rozkazů manažerů, bez jakékoliv vlastní autonomie a skutečné kontroly nad svým životem.

Dobře tak vyvraceli zmíněný argument, který mnoho lidí nejen z digitálního průmyslu používá dodnes – nové technologie údajně v nejasné budoucnosti přinesou prosperitu a možnosti všem, ale ve střednědobém výhledu se zkrátka řada lidí bude muset uskrovnit a přečkat těžkosti, protože taková je cena pokroku.

Už tehdy také průmyslová lobby zdůrazňovala možnost rekvalifikace na jiná řemesla. Dnes je to takřka samozřejmá myšlenka, které ale luddité trefně odporovali s tím, že když se někdo dlouhá léta učil náročné řemeslo, není spravedlivé ho nutit do přeučování na jinou práci, ve které už nikdy nebude tak dobrý a ztratí kvůli tomu i důstojnost, smysl života a komunitní vazby, které mu původní profese přinášela.

Tehdy to byli tkalci, teď to může být třeba řidič taxíku, který byl svým pánem a skvěle znal svou profesi, než byl donucen pracovat pro nevyzpytatelnou aplikaci, nebo šikovný zkušený obchodník, který se právem nechce smířit s tím, že jeho práci a kariéru zničila automatická e-commerce platforma.

V případě, kdy už přestane fungovat i nařčení z hlupáctví a nechápavosti, pak ještě zbývá jeden účinný trik. Tehdejší byznysové elity nedokázaly nebo nechtěly pochopit, o co ludditům skutečně jde a že je jejich situace opravdu tak špatná, a také nemohly uvěřit, že by se lidé mohli začít organizovat sami. Luddity proto často nařkli z toho, že ve skutečnosti mají postranní úmysly a fungují v žoldu znepřátelených států či politických radikálů – v tehdejší Británii to bývalo obvinění ze spolupráce s Napoleonem či irskými separatisty a i dnes je tu na výběr nespočet geopolitických strašáků.

Paradoxně to byl ale i důvod, proč bylo povstání ludditů tak úspěšné a dlouho se jej nedařilo potlačit – luddité pochopili sílu decentralizované organizace (podobně jako před nedávnem hnutí typu Black Lives Matter, Occupy Wall Street, Fridays for Future apod.) a také byli mistry ve využívání toho, čemu dnes říkáme memy.

Za svého vůdce označovali jistého Neda Ludda, kterého se úřady snažily marně odhalit, protože šlo o fiktivní postavu, a zastánce našli i mezi řadou lidí z tehdejší kulturní avantgardy – v parlamentu za ně lobboval Lord Byron a velkým zastáncem ludditů byla i Mary Shelley, jejíž Frankenstein byl údajně přímo inspirován myšlenkami luddismu a do žánru sci-fi se tak už v jeho zárodcích dostala kritika a zpochybňování nových technologií.

Na paralely mezi tehdejší a dnešní situací by šlo poukazovat donekonečna a Merchant opakovaně dokládá neuvěřitelnou aktuálnost myšlenek, které už tehdy kolovaly ve veřejné debatě – ve spoustě dobových petic a manifestů by stačilo jen tkalcovské stavy nahradit za AI sítě nebo rozvážkové aplikace, továrníky vyměnit za digitální giganty či zakladatele startupů, a šlo by je v nezměněné podobě publikovat i dnes.

Možná nejdůležitějším přínosem jeho knihy jsou ale soupisy návrhů, které tehdy luddité předkládali politikům a průmyslníkům. Rozbíjení strojů sice byla účinná nátlaková technika (řada továrníků přistoupila na požadavky ludditů nebo sbalila krám a z daného kraje odešla), ale vůdci ludditů si uvědomovali, že jde o neudržitelnou situaci a tváří v tvář sílícím represím (jen za příslušnost k ludditům hrozil trest smrti) jsou potřeba dlouhodobá řešení.

Mimo jiné proto požadovali, aby byla automatizace zaváděna pomalu a postupně, aby se za nové stroje platila speciální daň do fondu na podporu nezaměstnaných, aby byly v nových továrnách zajištěny důstojné mzdy a pracovní podmínky, a dokonce navrhovali, aby se automatická práce strojů danila stejně jako práce lidských dělníků – dnes se tomuto konceptu říká robotická daň, a i když s ní začala experimentovat např. Jižní Korea, stále se to jeví jako mimořádně novátorský a kontroverzní nápad, který ovšem leží na stole v nezměněné podobě už 200 let.

Méně konkrétním, ale možná nejdůležitějším požadavkem ludditů pak byla jednoduchá myšlenka, aby měli pracující podíl na rozhodování o tom, jakým způsobem jsou nové technologie nasazovány. A v tom také spočívá základ luddismu, který v následujících staletích překryly nesmyslné stereotypy a propaganda.

Merchant upozorňuje, že luddismus v žádném případě není odpor proti všem technologiím a volání po návratu k nějaké pastorální idyle – luddité naopak nové technologie v zásadě podporovali a myšlenkám na návrat do polí a lesů by se po právu vysmáli. V jednom z pamfletů za hlavní cíl svých útoků označovali „All Machinery hurtful to Commonality“, dnešní terminologií tedy nejspíš „všechny technologie odporující veřejnému zájmu“, což je dost podstatná definice. Merchant to rozvádí s tím, že luddismus spočíval v identifikaci místa či situace, kde jsou technologie zneužívány elitami k vykořisťování a poškozování většiny, a jen tam pak bylo potřeba udeřit oním ikonickým kladivem, ať už přeneseně či doslova.

Především ale luddité vždy výslovně zdůrazňovali, že technologie dokážou škodit jen v rukou konkrétních lidí, kteří je kontrolují a rozhodli se je využít k maximalizaci a koncentraci zisku. Práci nikdy nikomu nesebere stroj, ale vždy jen manažer či majitel firmy, který příslušnou technologii tímto způsobem nasadil. Dodnes se tito lidé zbavují zodpovědnosti s poukazem na to, že tak činí kvůli tlaku nadřízených a akcionářů nebo proto, aby nezůstali pozadu za konkurencí, ale pravdou zůstává, že za každým škodlivým dopadem technologie stojí lidské rozhodnutí.

Než bude ale možné oprášit a znovu vnést do diskuze stále funkční návrhy, které kdysi předkládali luddité, je potřeba do tehdejší podoby vrátit i jazyk a podobu debaty o nových technologiích, kterou dnes už zcela ovládly zmiňované mýty a rétorické triky hrající do karet úzké vrstvě lidí profitujících z automatizace.

Není pravda, že jakýkoliv technologický pokrok je vždy neodvratný a přínosný pro všechny, a že v jeho zájmu je nutné a žádoucí pošlapávat zavedené zvyky a pravidla. A je také potřeba zpochybňovat bajky o tom, že současní digitální baroni jsou výjimeční vynálezci a technologiím jaksi nejlépe rozumí – Merchant ve své historii ludditů podrobně ukazuje, že těmi nejúspěšnějšími „výherci“ průmyslové revoluce se nestali samotní vynálezci nových technologií (ti často umřeli zapomenutí a v bídě), ale lidé, kteří nové technologie dokázali nejvíce bezohledným způsobem zapojit do mechanismu tovární výroby.

Za odpor proti určitým způsobům využívání technologií se proto ani dnes není potřeba stydět. Pokud pracujete pro rozvážkovou službu nebo taxi aplikaci, nevíte, jestli budete mít práci i zítra, a vadí vám, že jste odkázán na rozmary neprůhledného algoritmu a jeho vzdálených majitelů, pak jste luddita.

Luddita je každý, kdo se nemůže vyznat v automatické telefonní lince či webovém formuláři, který v rámci automatizace nahradil živého člověka za přepážkou, a luddita je i každý umělec či spisovatel, který se teď bojí, že mu živobytí seberou AI generátory – dobrým příkladem současného luddismu je proto i nedávno úspěšně ukončená stávka hollywoodských scenáristů, kteří také nechtěli zničit AI systémy jako takové, ale jen se dožadovali, aby byly využívány rozumným způsobem, který neohrožuje jejich postavení a profesi.

Luddismus se projevuje i v současném klimatickém aktivismu a Merchant coby technologický publicista podotýká, že z ludditů by si měli vzít příklad také novináři. Měli bychom tedy méně čarovat s titulky typu „Jak AI promění vzdělávání“, a místo posedlosti samotnými technologiemi se více zaměřovat na jejich sociální, ekonomické a politické pozadí.

Jistě je důležité debatovat i o tom, zda nám TikTok neničí pozornost a co hrozí dětem na Instagramu (sám to ostatně v tomto newsletteru pravidelně dělám), ale luddité by nad tím nejspíš jen pokrčili rameny – za mnohem důležitější věc zcela oprávněně považovali debatu o tom, kdo dané stroje vlastní a kontroluje, kdo rozhodl o tom, jak a proč budou používány, a jestli náhodou není potřeba nastavit a vymáhat pravidla tak, aby zářivé nové vynálezy skutečně fungovaly pro veřejné dobro.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.