Pod čarou: Stroj jako matka? Návod na život z chytrých hodinek nevyčteme

Když byste měli vyjmenovat nejúspěšnější technologické novinky minulé dekády, nejspíš by vás jako první celkem důvodně napadly smartphony či sociální sítě. Trochu ve stínu ale stojí sektor různých měřicích a sledovacích zařízení nošených zpravidla přímo na těle, tzv. wearables, ze kterých se také stal stroj na peníze.

V roce 2009 firma Fitbit uvedla svůj první tracker, který umožňoval sledovat a měřit ušlé kilometry, spálené kalorie a další údaje užitečné nejen pro sportovce. Brzy se s chytrými náramky, hodinkami, prsteny a dalšími „měřiči“ roztrhl pytel, a když se tato zařízení dostala do symbiózy se smartphony, mobilními aplikacemi a sociálními sítěmi, mohla se zlatá éra sebeměření rozjet naplno.

Hodinky či fitness náramek jsou oblíbeným dárkem, na sítích se naběhanými či ujetými kilometry chlubí kdekdo, a i ti, kdo žádným speciálním udělátkem nedisponují, mohou využívat závěje mobilních aplikací monitorujících a vyhodnocujících vše od spánku až po menstruační cyklus.

Díky důmyslným senzorům můžeme o svém životě a aktivitách vyčíst kde co a algoritmy pak nasbíraná data ještě dále analyzují a dávají nám moudrá doporučení. Pořád se tu ale vtírá otázka, jestli je to opravdu tak nezpochybnitelně užitečná věc a kde může sledování sebe sama přesáhnout rozumnou hranici.

Posedlost sebeměřením mi vždy přišla dost podezřelá a zjevně v tom nejsem sám. U sportovních nadšenců nebo lidí se zdravotními problémy je obliba wearables ještě celkem pochopitelná, ale data o svém životě analyzuje i řada dalších lidí, u kterých už účel tohoto chování není tak jasný. Záhy po prvním boomu wearables se tak začaly objevovat i kritické hlasy, které upozorňovaly na rizika a problematické aspekty bující technologie.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Jasným argumentem proti rozmachu monitorovacích zařízení bylo již od počátku nebezpečí zneužití nasbíraných dat a příliš vtíravé sledování ze strany státu či soukromých firem – ze závějí biometrických dat lze o člověku vyčíst leccos a možnosti nekalého využití jsou nekonečné, např. už jen v sektoru zdravotního pojištění apod.

Vedle toho se objevila řada důvodných obav, že sebeměření kopíruje a posiluje širší společenský trend, kdy se lidský život a osobnost pod tlakem na výkon a komerci převádí na čísla a všichni jsou nuceni sami sebe zlepšovat a opečovávat jako co nejvýkonnější pracovní jednotku a zboží.

Za posledních patnáct let už toho bylo o těchto rizicích napsáno mnoho a lze je jen těžko zpochybnit, ale jiný směr pátrání zůstává trochu stranou pozornosti. Není totiž úplně jasné, proč wearables stále používají takové zástupy lidí, a těžko to lze svést jen na obecný společenský tlak nebo šikovný marketing výrobců.

Jistě by šlo konstatovat, že milovníci wearables prostě usilují o neustálé sebezlepšování a optimalizaci, kterou se snaží dosáhnout lepších výkonů ve sportu, práci i osobním životě. Tomu se lze následně vysmát s tím, že jde o pošetilou snahu, která je navíc daleko starší než internet a smartphony – pokusy o strojovou analýzu a zlepšování lidských výkonů se už provádějí celé dekády, v českém kontextu je ostatně už na začátku 70. let parodovala komedie Jáchyme, hoď ho do stroje.

Tento snadný výklad a odsudek ale narazí na složitou realitu ve chvíli, kdy se s milovníky wearables začneme skutečně bavit. Technologický novinář Gary Wolf už v roce 2010 podotkl, že někteří sebeměřiči skutečně usilují jen o lepší výkony, ale není to zdaleka jediná motivace a jen málokdo je tak plochý jedinec, kterému by šlo pouze o přímočaré zvyšování efektivity.

Ve skutečnosti řada sebeměřičů nemá jasný cíl. Data o svém těle, chování a životě sice často začali sbírat s konkrétním účelem, ale pak se posunuli dál a měření je pro ně především cesta k sebepoznání a analýze vlastního nitra. Wolfa sice můžeme považovat za zaujatého fanouška (mimo jiné spoluzakládal nadšeneckou komunitu Quantified Self), ale jeho závěry ve svých studiích potvrzuje i antropoložka Natasha Dow Schüll, která se mezi sebeměřiči věnovala terénnímu výzkumu.

Sebeměření se v tomto pohledu podobá psychoanalýze, ale i řadě dalších aktivit, kterými se snažíme o sebepoznání, ať už jde o náboženství, psychedelika, výklad tarotových karet nebo pokec u piva s kamarády. Zdánlivě tedy jde o nevinnou a v něčem i potenciálně přínosnou zábavu, která teoreticky není o nic horší nebo lepší než výše uvedené tradiční metody. Výpovědi Wolfa i lidí z fanouškovské komunity ale naznačují, že technologickou cestu založenou na masivním sběru dat považují za zcela odlišný a převratný postup.

Wolf tvrdí, že za řadou našich životních problémů stojí fakt, že nám chybí účinné nástroje k tomu, abychom pochopili, kým vlastně jsme. Na obecné rovině s tím nejde nesouhlasit. Skutečně máme nespolehlivé smysly a děravou paměť, naše myšlení je pokřiveno řadou kognitivních vad, předsudků a mezer, a sami sobě proto nejsme nejlepšími rádci či trenéry.

Potíž ale nastává ve chvíli, kdy si z toho vyvodíme, že nejlepším řešením je strojová pomoc. Zatímco psychoanalýza či jiné terapeutické metody jsou „jen povídání“ závislé na chybujících lidech, čísla zdánlivě nelžou a ukazují objektivní pravdu o životě. To ovšem platí jen v malém počtu jednoduchých situací (jak se zlepšuji v obíhání stadionu) a v komplexní realitě lidského života jde o nesmysl – můžeme např. jen těžko propočítat, proč nás jeden člověk přitahuje a druhý nikoliv, což je shodou náhod oblast, ve které se sebeměřiči vyžívají velmi často.

Dobře se to projevuje na tom, jak se Wolf i nadšenci vyzpovídaní Natashou Schüll vymezují proti lidské tendenci k „zpříběhování“ našich životů. Je jistě pravda, že si drtivou většinu vzpomínek i každodenních situací vykládáme pomocí různých příběhových rámců a tím je také trochu ohýbáme a lakujeme narůžovo. Jenže přesvědčení, že pomocí strojového měření a datové analýzy se tohoto zkreslení zbavíme, je neméně bláhové – finální výklad dat totiž nikdy nedělá stroj, ale my sami, a bez přítomnosti druhého člověka v tom většinou sklouzneme k nejrůznějšímu sebeomlouvání a iluzím.

Úplně stejně je na tom jiná populární domněnka, totiž že stroj je na rozdíl od jiného živého člověka ten nejobjektivnější a nejpřísnější rádce či kouč, kterého neobelžete a neuprosíte. Je pěkné si to namlouvat, jenže fitness aplikace vás s řevem nedonutí k dalšímu zvedání činek, protože jsou to jen křivky v telefonu, který můžeme kdykoliv vypnout a odložit, a proto mu také ve skutečnosti dáváme přednost před lidským trenérem.

Když tak sebeměřiči tvrdí, že datová analýza může nahradit nespolehlivou a nejistou lidskou intuici, vedou boj s větrnými mlýny, protože stroj (zatím) nemáme napojený přímo do mozku a závěje naměřených čísel stejně nakonec musí protéct onou zoufale záhadnou a chaotickou lidskou myslí.

Pořád je tu ale spousta kriticky myslících lidí, kterým nejspíš dochází, že fitness náramky, data a aplikace neposkytují objektivní pravdu o světě a jsou stejně vágní cestou do vlastního nitra jako rozhovor s farářem nebo hltání lysohlávek – a stále to nijak nesnižuje jejich lásku ke strojovému sebeměření a sebeanalýze.

Při hledání důvodů nekončící popularity sebeměření musíme vzít v potaz i skutečnost, že telefony, aplikace, chytré prsteny a další stroje nejsou jen neutrální nástroje, kterými si občas pomáháme. I s neživými objekty a technologiemi si vytváříme emoční vztah a sebeměřicí udělátka nejsou výjimkou.

Nedávno jsem si všiml, že v debatách na sociálních sítích se začala vyskytovat bizarní argumentační taktika. Do bouřlivé diskuze se občas někdo vloží s konstatováním, že „ChatGPT říká, že…“. Implicitně se tak odvolává k vnější autoritě, která je zdánlivě objektivní a nezpochybnitelná (je to přece „umělá inteligence“) a na rozdíl od autorit lidských ji nemůžeme snadno podrýt nějakým podpásovým argumentem o jejím politickém pozadí nebo pochybném vzdělání.

Nechme stranou, že tito diskutující nechápou podstatu dané technologie a statistický generátor pravděpodobně znějících textů si pletou s logicky uvažující bytostí. Důležitější je, že stroj či algoritmus chápou jako rovnocenného partnera v debatě a projektují si do něj lidské vlastnosti a role, v tomto případě vševědoucího a neomylného rádce.

U chatbotů se tento jev projevuje nejvýrazněji, protože si s nimi (na rozdíl od chytrých hodinek) povídáme zcela napřímo, a tak už dlouho sledujeme, jak je lidé využívají jako terapeuty, kamarády nebo milence (studie nepříliš překvapivě ukazují, že podstatný podíl konverzací s chatboty má sexuální podtext).

Stejně to ale funguje i u méně interaktivních technologií, a wearables nejsou výjimkou. I jejich „lidská“ role může být různá, ale Schüll trefně popisuje, že nejčastěji si do nich projektujeme postavu přísné, ale starostlivé a pečující matky.

Kamarád, trenér, šéf, lékař či manžel sice také může tvrdit, že pro nás chce to nejlepší, ale matce to většinou věříme nejvíc. Když už jsme vyrostli a mateřské rady přestaly být zčásti nebo úplně k dispozici, schází nám někdo, kdo o nás projeví upřímný zájem, pohlídá nás a něžně nás nasměruje k rozumným rozhodnutím, a wearables na tuto poptávku skvěle odpovídají.

Snadno díky nim podlehneme již tak rozšířenému dojmu, že nám chytré algoritmy „doopravdy rozumí“ a že nám vidí do duše – proto podléháme úzkostem, že o nás např. TikTok ví příliš mnoho a doporučovaná videa v jeho feedu odhalují naše pravé já, ačkoliv nám ve skutečnosti servíruje jen statisticky populární věci, o kterých jsme do té doby nikdy neslyšeli a neměli o ně zájem.

Ono mateřské nasměrování lze popsat i populárním termínem „nudge“, který označuje právě to nevtíravé popostrčení na správnou cestu a který často skloňují politici a reklamní specialisté. Lidé nemají rádi přímou diktátorskou kontrolu a rozkazy, autority a manipulátoři všeho druhu si to uvědomují, a tak nám místo toho nenápadně podsouvají šikovně omezenou paletu různých voleb, abychom se posouvali žádoucím směrem a zároveň stále měli pocit svobodného rozhodování.

Technologie jsou v tomto ohledu dokonalý nástroj, protože se za nimi dovedně ukrývají jejich lidští tvůrci a majitelé a působí dojmem neutrální autority. Projevuje se to třeba tím, že nás seznamovací aplikace nenápadně motivují k dalšímu swajpování (i když navenek předstírají, že nás vedou k nalezení „toho pravého“ a pak je již můžeme odhodit) a podobných příkladů by šlo vyjmenovat celou řadu.

V sektoru wearables to vede k tomu, že nám sice náramky, prsteny a s nimi spojené aplikace navenek dávají dobře míněné rady směřující k větší efektivitě a lepšímu zdraví, ale reálně jim (tedy výrobcům) jde o to, abychom se na nich stávali stále závislejšími, platili předplatné aplikací, nakupovali další techniku a na šikmé ploše sebeměření postupovali stále dál.

Proto se také v reklamách na wearables tak často opakuje slovo „rozhodnutí“. Kdyby výrobci naplno řekli, že nové zařízení ví, co je pro nás nejlepší, očividně by tím podceňovali inteligenci i důstojnost zákazníka. Místo toho je lepší tvrdit, že nám „umožní udělat ta správná rozhodnutí“, což je fráze, která se pak neustále opakuje i v debatách sebeměřičských komunit.

Rozhodnutí nebývají lehká, a jen málokdo za ně také rád nese odpovědnost. V době posedlé dravým individualismem se to jaksi nehodí říkat nahlas, ale většina lidí ocení, když za ně alespoň občas rozhoduje někdo jiný, ideálně nějaká respektovaná a důvěryhodná autorita, a strojová matka je v tomto neodolatelným řešením našeho existenciálního pnutí.

Rozhodnutí sice pořád děláme sami, ale s útěšným zázemím v zevrubné datové analýze, a odpovědnost tak trochu svalujeme na stroj, který nám pomáhá. Jinými slovy v tom nejsme sami, a zároveň se zbavujeme otravné přítomnosti jiných lidí, kteří by nám do toho mohli kecat a vyžadovat po nás nepříjemné věci, které z čísel vůbec nevyplývají.

Nejzákeřnější riziko přílišné posedlosti sebeměřicími technologiemi tak spočívá v tom, že často prohlubují problémy, které by údajně měly pomáhat řešit. Nemohou vést k dramaticky lepšímu sebezpoznání, protože zírání do statistik nám o naší osobnosti a problémech nakonec řekne asi stejně jako věštění z kávové sedliny.

Ničí nám kritické myšlení a intuici, které by teoreticky měly vylepšovat, a navíc tak podrývají i zbytky mezilidské důvěry. Kvůli datafikaci nejen v internetových debatách sílí (zpočátku dobře míněná) obsese fakty a důkazy, které si ovšem v alespoň zdánlivě věrohodné podobě může sehnat kdokoliv pro celkem jakékoliv tvrzení (včetně konspirací všeho druhu), a dříve běžný argument „věř mi“ následně jen těžko obstojí ve střetu s datovými, potažmo strojovými autoritami.

Strojová matka nám navíc jen těžko umožní dělat správná rozhodnutí, protože na srdci jí neleží naše dobro, ale zisk technologických firem. Jde to vidět třeba na tom, jak wearables pomáhají měnit naše představy o zdraví – z normálního stavu, který je jen občas narušen nemocí, se stává nejistá a nedokonalá věc, kterou musíme stále monitorovat a vyhodnocovat, samozřejmě za pomoci technologických pomůcek, které nejsou zadarmo.

Tento náhled se pak přenáší na celospolečenskou rovinu a člověk, který neustále precizně neanalyzuje a nesleduje sám sebe i okolní svět, nevede dobrý život a za své problémy si tak venkoncem může jen sám. Vnější kontrolu (tedy to, co po nás chce naše okolí, úřady, výrobci a ekonomický systém) jsme si zvnitřnili do pohodlného intimního vztahu s aplikacemi, algoritmy a stroji, za kterými zdánlivě nestojí nikdo další.

Na monitorování krevního tlaku a správného spánkového režimu ještě není nic špatného a sebesledování může s lecčím pomoci. Když ale do jeho spirály propadneme hlouběji a dojdeme k přesvědčení, že postupy, které mohou fungovat na úplně jiných vědeckých a společenských rovinách (třeba když meteorologické algoritmy vyhodnotí, kde bude pršet), nám zlepší i soukromé osobní patálie a odpoví na základní existenciální otázky, máme zaděláno na problém.

Dospělost spočívá do velké míry i ve smíření s faktem, že nás nikdo nikdy tak docela nepochopí a nespatří naše skutečné nitro, a že také jen málokdy víme, jestli naše rozhodnutí byla správná – a sebevětší hromada trackerů, aplikací a dat nás tohoto břemene nezbaví.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.